Gerontclub

Aneb dvoudenní lázeňský pobyt v Českém středohoří. Kde jinde si můžete za malý peníz užívat spousty radovánek, jako jsou bahenní koupele, osvěžující stojaté i tekoucí vody, všemožné klouzačky nebo lezení po skalách? Jediná drobná nevýhoda je, že jelikož všechny atrakce jsou zřejmě z estetických důvodů zakryty měkoučkým listím, tak volba zábavy není zcela ve vašich rukách a nohách, ale jsou čerpány náhodně. To vše je prokládané širokou nabídkou jídla a pití, servírovanou na čerstvém povětří. Pro plný zážitek je potřeba proběhnout trasu dlouhou cca 170 km a vedenou záměrně tak, aby se minimalizovaly vrstevnicové úseky. Cesta tak míří od řeky na nejvyšší vrchol v dohledu a zpět k řece. Tento princip se opakuje až do naprostého vyčerpání. Jen počasí autorům nevyšlo. Slíbený déšť na dobu závodu totiž ustal.

Nadšených reportů z letošního Loučení je na webu již několik, a tak i já přidám svou trošku řádek do mlýna účastnických dojmů. Loňský rok jsem spolu s Magdou uzavíral Loučením s turistickým rokem. Bylo krásné a náročné, ale přesto jsme plánovali se do oblasti Českého středohoří vrátit, a zkusit celé dvě etapy EKUT. Bohužel naše lékařská věda neumí zázraky a já se tak stále častěji stavím na start stovek bez své velké inspirace a učitelky Magdy. Překvapivě z webu letos zmizela i zmínka o turistickém roku. Že by proto, že akci Loučení s turistickým rokem pořádala o týden dřív TJ Lokomotiva a DDM Teplice?

Neplánuji čtenáře ani sebe unavovat podrobným popisem celého putování, vypíchnu jen chronologicky pár momentů, které mi utkvěly v paměti hlouběji než ostatní.

Pátek 02:00 Sedám v Černošicích do auta a vyrážím směr Ústí nad Labem. Plánuji tam být nejpozději v půl čtvrté. Jenže ještě na Smíchově mě zastavuje policejní hlídka. Že prý silniční kontrola. Chtějí vidět nejen doklady, ale i kompletní povinnou výbavu. Hrozně dlouho vysílačkou něco ověřují a pak mě konečně propouští.

Na dálnici hustě prší, až mi to připomíná cestu na Stovku Podkrkonoším. Alespoň provoz je minimální a tak stihnu registraci v poklidu.

Pátek 05:15 Vystupujeme z autobusu na zastávce Těchlovice rozcestí, odkud startuje 1. etapa EKUT (55km, 2500 m+).

Já sundávám nepromokavou bundu a beru si jen vestu, ve které budu absolvovat celé putování. Po krátkém proslovu se dává dav do běhu směrem na první kontrolu na Vrabinci. A tak běžím také, věrný své zásadě uběhnout v noci, když stejně není na co koukat, co nejvíce.

Pátek 06:33 Stříbrný roh se jistě zapsal do paměti všem účastníkům. Nenápadný vrcholek, který je přírodní památkou a maloplošně zvláště chráněným územím, respektive jeho východní prudký svah, musel vyslechnout hodně peprných slov na adresu organizátorů. Jak rád jsem byl, že jsem zvládl bez nehody hlavně sestup a jak jsem nezáviděl těm, kteří na kluzký svah, kam nás zavedlo vlastní značení, teprve nastupovali. Jakpak asi dopadl terén po nájezdu více než sedmdesáti účastníků?

Pátek 07:07 Zřícenina hradu Vraty. Tady jsem poprvé zapochyboval o smysluplnosti umístění kontroly na zbytečně nebezpečném místě. O tom, zdali je potřeba drápat se na skálu přes ocelové trny a lovit kontrolu umístěnou až na stromě za vrcholem. Ale zřejmě je to nový trend dálkových pochodů. Ještě že jsem dost dlouhý. Zpět na zemi fotím další lezce.

Pátek 09:28 Podruhé na čipové kontrole obsazené Honzou Sedlákem, to znamená i podruhé zdolaná Buková hora (683 mnm). Teplý čaj přijde vždy vhod.

Pokud někdo viděl Děčínskou boudu a poté i vysílač na vrcholu z této blízkosti, tak také minul červenou odbočku, kudy se mělo pokračovat. Já si vše nejprve zkontroloval v mapě a pak se konečně na odbočku vrátil.

Jal jsem se stíhat spoluběžce, se kterým jsem absolvoval hodně společných kilometrů a který se mi ztratil při práci s mapou. Ale musel být vážně dobrý. Bez ohledu na to, jak jsem do toho na kluzkém terénu šlapal, jsem ho nemohl dohnat. Situaci jsem pochopil až na Magnetovci, kam přiběhl během mého dlouhého neúspěšného hledání kontroly.

Pátek 10:51 Přicházím k první ze série kontrol, které mi stály nemálo ztraceného času. Itinerář říkal jasně „Pláň, rozcestí“. Jsme na něm dva a marně hledáme na rozcestníku a v okolí písmeno „K“. Zatímco já procházím okolí a odbočky, kolega prohledává sloupek a stále nic. Nakonec volám Petrovi. Prý je to divné, jsme zcela jistě na správném místě. Vzdáváme hledání a pokračujeme. Později jsme se dozvěděli, že kontrola byla stržená a zapadlá snad za skříňkou.

Pátek 11:29 Magnetovec – Skalní hřib. Na vrchol Magnetovce vystoupilo zbytečně určitě více spoluzávodníků. Bylo to snadné a nezabralo moc času. Ale pak to přišlo, hřib je jasný, kontrola ale vidět není. A tak se spouštíme po svahu a prohledáváme jeho okolí. Připadám si, jak když hledám kešku. Ještě vtipkujeme, že je kontrola zřejmě nahoře na čepičce hřibu. Najednou se na cestě zjevuje skupina asi 6ti spoluběžců a míří bez zastavení dál. To je divné, vydrápeme se nahoru a vydáváme se za nimi. Prý ví, že je kontrola až na obrátce naučné stezky. A skutečně, byla tam.

Pátek 12:17 Po Magnetovci následuje příjemný seběh až do Velkého Března, kde završuji svoji smolnou sérii v pořadí třetí a v této etapě poslední komplikací spojenou s hledáním kontroly. V daný čas poprvé probíhám okolo restaurace Adonis. Minout ji už vyžaduje skutečné umění. Tentokrát se hlásí o slovo mé oči skryté za čočkami. V papírech dekóduji jiné jméno, než je na štítě hospody a tak neváhám a pokračuji po žluté dál. Po stoupání obcí mne popadne zlá předtucha a vybaluji znovu itinerář. A sakra, teď to vypadá jako Adonis, který byl hned u trati. Nezbývá než se vrátit.

Po zbytek cesty se už nic zvláštního nestalo. Bohužel celou cestu jdu a běžím sám a dávám velký pozor, abych neminul zbylé dvě kontroly.

Pátek 14:17 Konečně cíl. Nebýt těch proklatých semaforů, tak jsem stihl první etapu hravě pod 9 hodin. Takto jsem 24. v pořadí za 9:02:57 (6.1 km/h) a mám spoustu času připravit se na druhou etapu. Jsem opravdu zvědav, jak dokáže tělo za pár hodin zregenerovat. Odjíždím se ubytovat do penzionu U kováře, abych se najedl a usušil, co si budu brát znovu odpoledne na sebe.

Pátek 22:30 Opět stojíme na nádraží v Ústí, tentokrát před odjezdem na start 2. Etapy EKUT (115km, 5500+)

Pátek 23:00 Sebuzín, výchozí místo startu.

Moje strategie na druhou etapu je jasná, po zkušenostech z první etapy nechci zůstávat na trati sám. Rozbíhám se tedy spolu s ostatními a docela svižně stoupám až na Krkavčí skálu. Vloni se mi zdál sestup nějaký náročný, nevede cesta trochu jinudy? Počasí nám opět přeje a neprší.

Sobota 00:37 Tuto konstrukci rozhledny na Varhošti si budu navždy dobře pamatovat. Loňské přehlédnutí itineráře mi stálo dodatečný výstup na tento kopeček (640 mnm). Trasa vede dolů po žluté, kterou si také dobře pamatuji. Jsem opět sám a vpředu v dáli vidím světýlka, jak míjí zlom značky a pokračují přímo. Zvláštní je, že žádné mapové podklady tuto cestu neukazují. Já zahýbám podél obory vpravo a kloužu se směrem k rozcestí se zelenou. Velkou část následující trasy si pamatuji, akorát jsme ji zdolávali v opačném směru.

Sobota 03:49 Někde cestou na Vysoký Ostrý jsem poprvé potkal Pavla Fexu. Dost mi překvapilo, co dělá takový borec tak vzadu. Překvapením ale neměl být konec. Přicházím pod odbočku na vrchol a proti mně běží Honza Suchomel, kterému ukazuji pokračující zelenou. Že bych něco vynechal? Pravda je mrzutá bohužel pro Honzu, prý si zakufrováním už přidal 3 km. Pavel mi zmizel a já se rozbíhám, protože přece nechci zůstat na trati sám. Tato motivace stojí za lepším časem, než kterého bych byl sám schopen.

Sobota 07:26 Nádherná vyhlídka Mlynářův kříž. Stres z hledání kontroly u vodopádu je zapomenut. Lávka je namrzlá, ale výhledy stojí za tu cestu. Cvakám tu několik fotek v rozednívajícím se mrazivém dni.

Sobota 07:42 Na restauraci U Svaté Barbory v Dubičkách jsme se všichni moc těšili. A nezklamala. Nakonec jsem se zvedl až po 45 minutách s tím, že mi Pavel a spol doběhnou. Bohužel se tak už nestalo, ale já si měl brzo najít nového partnera. Na známé rozhledně Radejčín končila noční a začínala denní část trasy. Vylézající sluníčko příjemně hřálo a mě se vůbec nechtělo věřit, že mám před sebou ještě 72 km!

Sobota 10:30 Cesta z rozhledny byla příjemná, běhací a jen jedenkrát se mi podařilo trochu z ní sejít přitahován nedalekým lomem. Stejně tak úsek po zelené se mi moc líbil. Na vyhlídce Porta Bohemica jsem dostihl dalšího známého běžce. Ptám se ho anglicky „ Ahoj, nejsi náhodou Rafal?“. Překvapeně odpoví „Ano jsem“. „A jestlipak víš, jak jsem tě poznal?“ ptám se ho znovu. „Ne, to nevím“ odpovídá netušíce. „No přece podle tvé mluvící navigace!“. Rafala Koszyka jsem potkal na mnoha akcích a VŽDY měl s sebou mluvící navigaci. Chvíli jsme se na toto téma bavili a později jsem měl poznat co je toho zač. Jak Rafal, tak jeho software.

Sobota 12:23 Při sestupu z Lovoše jsme na chvíli zaváhali na tomto rozcestí. Tedy já jsem byl chvíli zmatený jak lesní včela a netušil kudy dál. Naštěstí Rafal správně poznal, že jsme zde už byli a šipky platily pro první průběh. Bojím se, že jinak bych kroužil kolem Lovoše doteď. S Rafalem byla docela legrace. Stávalo se mi, že zpomalil tak, že jsem se mu snadno vzdálil, až nebyl vůbec v dohledu. A to jak cestou na Lovoš, tak na Milešovku. Jenže najednou se ve stoupání otočím a on je pár metrů za mnou.

Sobota 13:22 Není to nádhera? Na pozadí se rýsuje královna Českého středohoří, Milešovka. A já vím, že dnes nebude stačit vystoupat na ní jen jednou. Obec na popředí je Velemín. Jsem na cestě opět sám, Rafala jsem poslal zpět k tajné kontrole v Oparně  kde jsme budili Olafa v zaparkovaném autě a kde nechal své hůlky. Naštěstí se vrací jen kousek, vzpomněl jsem si, že je měl ještě před Opárenským hradem. Jo, únava, ta potvora je už znát.

Sobota 14:59 Na tento moment jsem se těšil. Při sestupu se potkávám s Magdou a její smečkou. Doprovodí mi na posledních kilometrech z Milešovky. Jenže napřed je třeba sejít dolů a po 13 km se znovu dostat na vrchol. Rafal si není jist cestou sestupu a tak ho přesvědčuju, že tentokrát jsem si naprosto jistý, že červená se za chvíli napojí, neboť po ní přišli mí přátelé.

A ještě jeden kýčovitý snímek vypůjčený od Petra

Sobota 17:45 Po téměř 3 hodinách jsem tam, kde jsem dnes už jednou byl, znova v restauraci na Milešovce. Na okruhu jsem ztratil Rafala, tentokrát mi utekl on.  Druhý výstup byl naštěstí mnohem snazší a do cíle je to již „jen“ 44 km. To ale netuším, co mi ještě čeká. Připojuje se Magda s podmínkou, že nemůže běhat z kopců a s obavou, že mi bude brzdit. Jak nesmyslné obavy! Hlavně ve světle nadcházejícího profilu trati. Při sestupu potkáváme celou řadu známých, kteří stoupají na Milešovku poprvé.

Sobota 19:19 Dobýváme vrchol Kletečné. Vloni mi přišel nějak vyšší a náročnější. Zřejmě je vše relativní. Při sestupu se do mne dává poprvé zima a tak v obci zastavuji a přihazuji vrstvu. Moc to nepomáhá. Ačkoliv se tempo postupu snižuje, nikdo nás nepředbíhá. A tak to zůstane až do cíle, kdy naopak cestou my pár jedinců mineme.

Sobota 20:40 Kousek před Habrovany překračujeme dálniční most, když tu na nás volá nějaký chlap z vozovky. Co prý se tu děje, že se tu pořád courají nějaká individua s čelovkami. Tak mu popisujeme čeho je svědkem. Kroutí nechápavě hlavou ale asi je rád za vyrušení nudné hlídací služby. Jinak tento nedokončený dálniční úsek jsem křižoval dnes již počtvrté!

Sobota 21:45 Vstupujeme do přetopeného bistra v Moravanech. Mimo jiných tam na stole pochrupuje Rafal, který si umí dát 10 minut a pokračuje dál. Obdivuhodná schopnost. Já si objednávám párky a vůbec se netěším na opuštění teplého hnízda. Po 20 minutách se zvedáme k odchodu. Venku je ještě větší zima než jsem čekal. Navlékám na sebe vše, co mám a stále drkotám zubama. Ještě že ta cesta stoupá. Do cíle zbývá posledních 15km. Budeme tam do půlnoci? Podle mého připraveného plánu, který neuvěřitelně sedí, bych měl dorazit něco kolem 0:50 ráno. Cestou se mi konečně podaří zahřát.

Sobota 23:02 Na kluzké cestě velmi nerad ztrácím drahocenné výškové metry na odbočce k poeticky nazvané vyhlídce – Josefínka. Potkáváme asi tři účastníky v protisměru a zjevně nejsou dobře naladěni. Cesta je stále horší a už lezeme po skalnatém hřebeni. Kontrola stále není vidět. Jak to? Vždyť tu někde musí být! Jsem už docela unavený, v nohách 160km, naposledy jsem spal pořádně ve středu a poslední po čem toužím, je uklouznout na mokré skále nebo bahnitém úbočí a sletět ze srázu dolů. Po chvíli Magda volá, že kontrolu našla až na nejzazším výběžku, drápu se za ní, ale nakonec ji podávám kartu, kam mi značí kontrolu. Posledních pár metrů jsem nedal. Jsem docela dost nazlobený na organizátory. Opravdu je nutné takto riskovat zranění účastníků, kteří tu mohou být sami? Je s podivem, že nikdo nebude scházet, našli by ho až druhý den. Faktem je, že na tyto akce se pouští velmi zkušení běžci, kteří ví do čeho jdou, a pokud se vyskytne začátečník, tak zřejmě nedojde až do této vzdálenosti. Na rozcestí jsme se vrátili ve 23:40. Foto jsem si vypůjčil z webu.

Zbylá cesta už byla prostá všech příhod. Postupovali jsme dokonce i celkem svižně, chvílemi i popobíhali. S jedinou myšlenkou, být už konečně v cíli.

Neděle 01:49 Cíl dosažen! Tentokrát jsem s časem 26:50:24 (4,3 – 4,7 km/h F3) dokonce 18. v pořadí. Svůj rozpočet jsem přetáhl o hodinu hlavně díky Josefínce, která mi vyvedla z rovnováhy. Naštěstí jen psychické. Magda mi vytáhla z deprese a dostrkala až do cíle, za což ji děkuji. Dokončilo pouhých 49 účastníků opět v ohromném časovém rozmezí. Aleš Zavoral zvládl 2. etapu za 17 hodin 11 minut a ženská část Hejkrlíkovic rodiny za 38 hodin 39 minut. Každý, kdo tuto obtížnou trať dokončil, je neskutečně zdatný a značně vybočuje z průměrné zdatnosti naší populace.

Celkový výsledek

Podle F3 jsem našlapal dokonce 180km, ale hodinky je nutné brát s rezervou. Mé celkové umístění na kombinované etapě EKUT 1+2 je 17. místo s časem 35:53:21. A lepší už to nikdy nebude. Jsem rád, že tělo neprotestovalo, jediné co jsem zbořil, byla moje imunita. Roky jsem nevěděl, co je to rýma. Ale po prochladnutí jsem ji dostal jako trám a ještě lezla do dutin. Je úterý, od Loučení jsem nevyběhl a rýma se mi drží jako klíště.

Docela se těším na Pražskou stovku, vždyť v Berouně jsem roky bydlel a převážná část denní části vede místy, které mám proběhané. Jen nevím, v jakém stavu budu nastupovat na start, no ještě mám pár dní na zotavenou.

Několik úvah závěrem

Dneska jsem četl příspěvek od Lubomíra Nového. Prý se ho ptali, jak se změnily dálkové pochody v čase. Podle mne se, alespoň ty pořádané Olafem, Petrem Malým a spol., mění docela zásadně. Z původního konceptu pohodově putovat odněkud někam se stává sportovní odvětví s cílem postavit závod co nejtěžších parametrů. Ne doba, ale účastníci si to žádají a nadšeně chválí každou novou nástrahu jako třeba Stříbrný roh nebo Josefínku.

Jsem moc rád, že různých akcí je neuvěřitelné množství a tak si každý může vybrat, co mu sedne nejlépe. Dost možná, kdybych byl o pár desítek let mladší, by mne také imponovala narůstající obtížnost. Takto mohu jen konstatovat, že loňské Loučení se mi moc líbilo, ale z letošního mám pocity smíšené. Přiznávám, že svoji roli může hrát i skutečnost, že zatímco vloni jsem byl na Lovoši, Milešovce, Kletečné a dalších kopcích poprvé, letos mi byla velká část trasy již známá. Fakt je, a to hodnotím kladně, že loňské úseky se běžely v protisměru, ale opakovaně se vracet na stejné vrcholy mi vážně nebavilo.

Mapa záznamu trasy z Fenix 3je detailní, po kliknutí se zvětší.

Link na příspěvek od osvědčené spisovatelky Elišky je k mání zde.