Uvažoval jsem i o nadpisu „Jak šly hůlky na výlet“, ale ten by nebyl originální. Akce, do které jsem se po hlavě vrhnul, se jmenuje Stovka Podkrkonoším a já se na ní přihlásil proto, že jsem chtěl zkusit něco nového, kde jsem ještě nebyl. Pravda, když jsem se zmínil Pavle, tak jen utrousila „to je pěkný běžák“ ale snad počkají i na pomalejší, řekl jsem si, a účast nezrušil. Organizátorem je sám aktivní běžec, který jak se dozvídám, letos také pokořil TDS, Tomáš Zaplatílek. Foto při registraci.

Celý pátek vydatně pršelo a cesta přes ucpanou jižní spojku a poté dálnici D11 do Hradce Králové byla utrpením. Pomalu jsem se posouval v hustém dešti a nemohl si nevzpomenout na oblíbenou rodinnou písničku od Fleretu Lélo, lélo. Já to štěstí mít nebudu, do búdy nezalezu a konečně zkusím akci v dešti, říkal jsem si. Do místa startu hotelu pod Zvičinou jsem dorazil půl hodiny před koncem registrace a měl tak něco přes hodinu na přípravu.

Jak se vybavit do deště? Mám nepromokavou bundu Salomon a nepromokavé kalhoty Hannah, mají ale smysl když je docela teplo? Vycházím ven a ejhle ono dokonce přestalo pršet. Předpověď na noc je 5-8 stupňů a o pár stupňů tepleji ve dne. Díky své extrémní potivosti si beru jakoukoliv bundu jen v krajním případě a tak i teď oblékám pouze dlouhé triko Craft a na nohy dlouhé tenké elasťáky. Ve vzduchu je hodně vlhko, později se přidá mrholení a tak budu absolvovat většinu trasy mokrý. Jenže když zůstanu v pohybu a tudíž v teple, tak mi voda nevadí. Velké dilema mám s hůlkami. Nakonec si je pro všechny případy připínám na záda batohu. V něm mám ještě nepromokavé kalhoty, rezervní krátké a dlouhé triko, bundu, čepici, náhradní čelovku, náplasti, akubanku a trochu zásob. Není toho zrovna málo. K tomu ještě dvě plné 750ml lahve na vodu. Na nohy nazouvám úplně nové Brooksy Cascadia, které jsem ráno dostal po reklamaci za předchozí, které nevydržely ani dva měsíce.

Před desátou večer se všichni vydáváme kousek pod hotel na start. Po jeho odpočítání se dávají běžci do pohybu, a to pěkně zostra. Cesta se mírně zvedá a dav běžců to mastí jak na desítce. Po chvíli přijde první stoupání po sjezdovce na Zvíčinu (671 m n.m), kde bude první kontrola a občerstvovačka. Mám použít hůlky? Zkusím to zatím bez nich, vždyť to stoupání nemůže být dlouhé. A skutečně, tohle nejsou Beskydy, za chvíli jsem u boudy. Na pití jsem ještě nesáhl, není tedy důvod se zdržovat. V klesání probíhám obcí, za kterou se cesta stáčí do polí a lesů. Musí tu být pěkně, ale viditelnost je v mlze tak malá, že jsem rád, že vidím cestu. Běžci mizí vpředu a já si uvědomuji, že jsem přesně tam, kde jsem nechtěl být, s běžci vpředu a turisty vzadu. To se rychle pole roztrhalo. Terén je ale příjemný, vlastně nekonečné mírné klesání.

Před hradem Pecka mi předhonila skupinka běžců, za kterou jsem se vpovzdálí zavěsil.  Vbíháme po rovině na nádvoří. Hrad je zahalen v mlhu a osvícen. Úchvatný to pohled, škoda, že nemám pořádný foták, foto níže jsem si vypůjčil. Na kontrole jsem se nezdržel, popadl jsem krajíc chleba a mizel s tím, že získám malý náskok, než mi znovu doženou. Jenže to bych nesměl hned po pár stech metrech ztratit značku. Zastavil jsem se sám na hlavní silnici a kolem naprosté ticho. To není dobré, tahám mobil a hledám, kde uhnula červená. Než se zorientuji v mapě, tak uslyším hlasy. Vydám se za nimi a zjišťuji, že jsou to místní mladíci. Koukají na mě jak na zjevení a ptají se, zda se tu běží nějaký orienťák. Odpovídám, že ne, jen stovka. V ten moment zahlédnu skupinku světélek a tryskem vyrážím za nimi. Jsem zpět na trati. Teď sedím doma nad mapou a napočítal jsem, že do obce Pecka vede 8 turistických značek!

Snažil jsem se držet této skupinky, ale ve stoupání a kličkováni mezi loužemi na Červený vrch mi začali mizet, až na jednoho běžce, který se opožďoval a měl nádherně reflexní batoh. Lepší orientaci jsem si nemohl přát a začal jsem se na něj dotahovat. Ve stejném svahu na zhruba 15. km jsem dohnal Petra Kotláře. Říkal, že mu to moc neběží, že asi spíš půjde. Já se chvilku rozhodoval, zdali nemám srovnat rychlost, ale svítící batoh mi magicky přitahoval a já neodolal. Po vrcholu, jak už to tak bývá, přišlo klesání a batoh se mi začal vzdalovat. Tak to tedy ne, zařekl jsem se a jal se jej stíhat. Závodníka jsem nakonec dohnal kousek za tratí u Mostku na 21. kilometru.

Jaké to překvapení! Ze závodníka se vyklubala drobná Hanka Večerková, členka nadupaného Kesbuk klubu. Když jsme se po chvíli představili, tak jsem propadl panice. Hanka je poněkud jiná liga, s takovou já krok dlouho držet nemohu. Sice si stěžuje, že Košický maraton před 14 dny dala za pomalých 3:32 a tudíž je trochu unavená, ale jinak její systematický trénink a výsledky říkají jasně, že mám tu čest se sportovkyní. No zkusím se jí chvíli držet, ve dvou bude orientace snazší.

Na kopci Bradlo byla další kontrola. Typická vracečka, cestou nahoru potkává člověk nejbližší soupeře a cestou dolů kontroluje jak daleko za sebou má stíhače. Hned na kraji Debrné následuje další kontrola a občerstvení. Doleju jonťák, mají dobrý malinový, a pokračujeme v cestě, když v tom mi zvoní telefon. V jednu hodinu po půlnoci! Napadá mi jedině, že si kolega v Oregonu, se kterým řeším pracovní problém, neuvědomil dopad časových pásem. Ale ne, oni to organizátoři, kde prý jsem, že jim chybí záznam o mém průchodu na Zvičině. Říkám, že jsem na 26. km a všechny kontroly mám zaznamenané. Tak prý je vše v pořádku a mám pokračovat. Připomnělo mi to situaci na Malé Fatře, je to dobrý pocit, že jsme pod kontrolou pro případ, že by se něco stalo. Jen doufám, že mají i všichni závodníci stejně zodpovědný přístup a v případě odstoupení volají organizátorům.

V Záboří přišel první společný kufr, přeběhli jsme odbočku, cesta se měla zalomit doprava a tak jsme se vraceli a přešli ji znova, neboť jsme viděli před sebou zahnout světélko správným směrem. Jenže tento závodník zahnul pro změnu příliš brzo. Já si pamatoval, že v obci byl můstek s cestou a tak znovu otočka o 180 stupňů a tentokrát již na správnou cestu. Kolik nás to stálo času? Ve 2:37 jsme míjeli odbočku a ve 2:41 jsme na ní správně odbočili. V tu dobu už jsme byli čtyři bludičky.

Veselé momenty nastaly také kousek za obcí Nové Záboří, tam se nám nějak ztratila značka, a navíc se do cesty postavil ohradník. No co, přelezli jsme, bylo nás víc a nebudem se bát dobytka nic. Na pastvině bylo vidět opět jen na pár metrů a tak jsem směr přibližně určoval hodinkama. Chvíli byla pastvina jakoby čerstvě zdupaná v našem směru, jenže pak stopy opět zmizely. Nakonec stačilo ještě dvakrát překonat ohradník a měli jsme znovu pevnou půdu pod nohama a značku na stromech.

Z rozhovoru na startu jsem vyslechl, že hůlky se mohou hodit v nemnoha stoupáních a také v jednom podařeném sestupu korytem plným bláta. Tato kratochvíle měla přijít kolem 40 km. Hodinky ukazují 44. km a je to tady! Červená zem mi připomíná chmelnice na mém rodném Žatecku. Bláto pěkně klouže, to je pravda, ale takový extrém, aby mě to přesvědčilo sundat hůlky z batohu, to není.

Pak následuje dlouhý asfaltový úsek až na kontrolu v hospodě ve Starých Bukách. Do roztopené hospody jsme vpadli ve 3:51 a po deseti minutách s gulášovou polévkou v břiše ji opustili vstříc dalším dobrodružstvím.

Za zmínku stojí ještě kufr po kontrole v Bohuslavicích na místě označeném Horní panská. Ve stoupání na Čížkovy kameny nás předešla asi 4 členná skupina a tak se stačilo držet jejich světel, cesta vedla ostře vzhůru a zelená značka se proplétala po nezřetelné stezce mezi stromy. Po chvíli jsme značku ztratili a překvapivě nebylo vidět ani světélka. Když stezka začala klesat, tak bylo zřejmé, že je zle. Opět přišel ke slovu telefon, který potvrdil, že značka je od nás nalevo a tak jsem určil kurz kterým jsme se prodírali až na správnou stezku. Po té se blížil další závodník, předešel nás a slušným tempem pokračoval dál. Přebral tedy roli průzkumníka, ostrým světlem prozkoumával okolí a určoval další postup, nám se naopak cesta usnadnila, a protože stoupání, u rozcestí na vyhlídku Čížkovy kameny, skončilo, opět jsme se rozběhli a nechali se vést.

Blížili jsme se pomalu k nejvyššímu bodu cesty, rozhledně Žaltman, stojící na stejnojmenném kopci ve výšce 740 m n.m. Cestou jsme stihli ještě malý kuférek v Markoušovicích, kde nás jak můry přitáhla lampa na kopci. Rozhledna byla kovová a kontrola pěkně poctivě až na vrcholu. Na jejích úzkých schůdkách jsme se potkali se 4 člennou skupinou, která právě sestupovala.

V Malých Svatoňovicích, již za plného světla, se nám podařilo přejít z modré na červenou a tak si trasu trochu prodloužit. Nápravu jsme zjednali traverzem po železničním náspu. Sestup z něj už ani moje kvalitní podrážky neustály. Samotnou mokrou trávu by zvládly, ale napadaná jablka fungovala jak kuličková ložiska a já se tak svezl o pár metrů níž po zádech. Hance se to tak líbilo, že si moje číslo musela také zkusit.

Další kontrola byla pod podloubím na náměstí v Úpici. Když stojím, tak se do mne dává chlad a tak se opět nezdržujeme. Doplňujeme tekutiny, lehce zobneme z nabídky pochutin a rychle pryč.

Závodní pole bylo už tak roztrhané, že jsme cestou na další kontrolu K8 na Liščí hoře u vysílače už nikoho nepotkali. I na další a poslední kontrolu s občerstvovačkou v Nových Kocbeřích ve škole jsme doběhli sami. Osazenstvo bylo opět moc milé a bylo by nám nabízelo spoustu dobrot. A ještě nás fotili nejen ve škole ale i na cestě po opuštění školy, kde se rozbíháme, ať jsou fotky pěkně akční. Škoda jen, že nebyly venkovní fotky publikované.

Na rozcestí U Janské studánky se cesta téměř dotýká severní trasy, láme se na jihozápad a pokračuje do Dvora Králového nad Labem. Odtud je to již kousek do cíle, a je jasné že jej dosáhneme pod 16 hodin, které jsem si přál pokořit. Na konci města nás předbíhá osamělý závodník, voláme na něj, zdali běží stovku nebo padesátku, ale nereaguje a šlape do toho. Fascinuje mi, jak je nabalený. Zachumlaný v bundě, kolem hlavy staženou kapuci, rukavice, snad i nepromokavé kalhoty. Mě je v triku prima, ale asi jsem výjimkou. Z výsledkové listiny zjišťuji, že nám Laurentiu Georgescu nejspíš nerozuměl. Za to se mu podařilo nadělit nám 10 minut. Navzdory nebo díky jeho nabalení.

Poslední kilometry od Dvora Králového už jen stoupaly a postup se tak zpomalil. Přesto jsme si udržovali kombinací běhu a chůze slušné tempo a do hotelu doběhli po tři čtvrtě na dvě odpoledne.

/

Shrnutí

Ač by to z popisu mohlo vypadat, že jsem stále bloudil, skutečnost nebyla zdaleka tak špatné, berouce v potaz minimální viditelnost v noci. Kdy pro silnou mlhu nebyly vidět nejen turistické značky, ale mnohdy ani odrazky, pečlivě nainstalované na prvních 70 km trasy organizátorem. Odchýlení z trasy mohlo přidat odhadem maximálně půl hodiny. A stejné podmínky měli všichni účastníci, výhodou mohla být pouze znalost trasy z minulých ročníků.

Přesto mi Stovka Podkrkonoším sedla tak, že se stala moji nejrychlejší stovkou mé krátké stovkařské historie. Vždy je výkon dán kombinací mnoha faktorů jako aktuální kondice, chutě závodit, kvality trasy a organizace, společnosti na trati, počasí apod. Zřejmě byla tentokrát namíchaná kombinace velmi vhodně. Cíle jsem dosáhl spolu s Hankou za 15:46 hodin jako 22. v celkovém pořadí. Na start stovky se dostavilo pouhých 109 účastníků ze 158 přihlášených a dokončilo jen 79.

Ne všechno se ale povedlo. Jak jsem na začátku naznačil, nabalil jsem s sebou spoustu věcí, na které jsem celou cestu nesáhl. Hůlky jsem nepoužil a batoh za celou cestu nesundal ze zad. Bohužel znovu mi kombinace oblíbeného trika Craft s oblíbeným batohem Ultimate Direction způsobila hodně nepříjemných pocitů. V cíli jsem ze zad strhával přilepené triko a záda se doteď hojí. Co s tím?

Také mi nesedla jedna čočka v oku a celou cestu škrabala a zamlžila výhled. Naštěstí to bylo oko které je stejně téměř slepé a díky Hance jsem se nemusel pokoušet číst itinerář.

Podle Garmin Fenix 3, který je obvykle konzervativní v měření vzdálenosti, jsme našlapali 110.7 km s převýšením 2700m. Průměrná rychlost byla 7.1 km/h a čas zastávek pouhých 26 minut.

Pěkné čtení je reportáž vítěze, ufouna Aleše Zavorala.

Tomášovi a všem pomocníkům na občerstvovačkách patří velké poděkování, akce byla moc příjemná a pečlivě zajištěná. Jestli to bude jen trochu možné, tak bych se za rok rád vrátil.

Mapa závodu, pro zvětšení klikněte.