Gerontclub

Loňský rok byl rok plný běžeckých úspěchů. Svět se zdál růžový a optimistický, limity se poslušně posouvaly jeden za druhým, no prostě, začala jsem mít roupy. Krakonošova stovka?V pohodě. Týnišťské šlápoty? I s únavovou zlomeninou žádné drama. Takže co dál? Pepa říkal (no jo, zase ten Pepa, o něčem se zmíní a já tam uháním) , že prý je jeden moc hezký závod ve Francii. Je to jeden ze závodů v rámci Ultratrail du Mont Blanc, není to ten nejdelší, stosedmdesátikilometrový, ale jen asi 120 km s převýšením okolo 7 km – TDS. Má prý moc hezkou trasu. Jasně, to je rozumné, začít s něčím kratším, teď na to ještě úplně nemám, ale do příštího léta jistě snadno natrénuji, ne?

Tak jsem uvažovala na konci loňského léta. Postupně jsem přesvědčila Frantu, v prosinci jsme se přihlásili, v lednu nám přišlo potvrzení účasti, je to jediný závod v rámci UTMB, na který se hlásí málo lidí, takže se nelosuje.

Tak a teď je třeba začít trénovat! Ale ouha, nějak se nedaří! Posledním úspěchem bylo třetí místo na LH24, tam to ještě šlo, ale pak už se všechno nějak zadrhlo. Krkonošský survival s virózou nebyl úplně dobrý nápad. V žádném dalším závodě už jsem nepřekonala loňské časy, padla na mne únava a velká ztráta motivace. Postupně mi začalo docházet, že přihlásit se na ultratrail do Alp byla pěkná blbost.

V rámci přípravy jsem nejprve vyrazila s Petrem a s pejsky pod Dachstein. S Drakoušem jsme párkrát vyběhli za strašlivého vedra do hor. Trénink ve vedru se ukáže být v budoucnu velmi přínosný.

S Frantou jsme se přihlásili na Malofatranskou stovku. Závod má velmi podobné parametry jako TDS – start brzy ráno, podobnou délku a převýšení a limit 33 hodin. Opět bylo neskutečné vedro, těžký, téměř neběhatelný terén a já jsem začala podléhat panice. Stěží jsme stihli limit, došli jsme mezi posledními. TDS je asi o 15 km delší, to v limitu nemůžu dát.

Poslední tréninkové soustředění proběhlo v Hohe Tauern na přelomu července a srpna. První den po 20 kilometrech pochodu s převýšením 3300 m jsem skončila v posteli s třesavkou, úplně vyčerpaná. Představa, že mám ujít ještě 100 km se zdála poněkud děsivá.

Pár dnů před odjezdem jsem se vážně zabývala myšlenkou navštívit lékařku, nechat si vymyslet nějaký neduh a start zrušit. Zaplatila bych jenom stornopoplatky a měla bych pokoj. Závod, který měl být vrcholem mého snažení se ukázal být spíš noční můrou.

Celou akce jsme pojali jako týdenní dovolenou. V rámci aklimatizace jsme si udělali lehký výlet v okolí Lünarsee, přespali na chatě u přehrady, pak už jen relax ve Švýcarech.

V úterý příjezd do Chamonix, registrace a hurá do hajan. Noc bude krátká. Na poslední chvíli jsme naštěstí objevili cenově přijatelné bydlení v Chamonix U sněhové koule, takže jsme se i poslední noc před startem docela vyspali. Původní Pepou navržený plán přespat v autě na parkovišti Grepon se letos ukázal poněkud nevýhodný, protože na rozdíl od loňska už parkoviště nebylo zdarma.

Vstávání v 3:30 se asi nestane mým koníčkem. Ve 4:15 už sedíme v autobuse, plném podobně postižených jedinců a uháníme tunelem pod Mont Blancem do italského Courmayeur. Je docela teplo, nasnídáme se ve sportovní hale, Pepa s Martinem už zkušeně pospíchají na start, já si ještě vystojím frontu na WC. Což se nám později málem krutě vymstilo.

Vybíháme ještě za tmy, za chvíli už se rozednívá a cesta začíná stoupat. Zatím je ještě docela široká, tak se tam ty davy v pohodě poskládají. Kochám se pohledem na alpské štíty, ozářené prvními paprsky slunce, fotím. Zatím dobrý.

Na 6. kilometru jsme narazili na první občerstvovačku. Po ránu moje tělo lační po teplém čaji, nadšeně jsem se pro něj vrhla, ale nebylo to dobré. Už tak jsme byli na konci startovního pole díky tomu, že jsme došli pozdě na start, tady jsme se ještě propadli. Protože pak to začalo. Široká cesta se změnila v úzkou pěšinku. Šli jsme v zástupu jako husy, nedalo a ani se kvůli ochraně přírody nesmělo předbíhat – tedy ne, že by to někteří nedělali… Jenomže ty husy se stráášně vlekly. Protože jsme byli na konci startovního pole.

Celé utrpení trvalo až k další občerstvovací stanici u Lac Combal, kde se časová brána uzavírala v 9:30. My jsme tam dorazili chvíli po 9. hodině! V té chvíli jsme ale naštěstí ještě netušili, jak blízko jsme byli od diskvalifikace. Když jsme pak stoupali od jezera dál, viděli jsme za námi už jen několik desítek závodníků. Teprve později mi došlo, že to byli ti, kteří ještě stihli projít přes časovou bránu. To musí hodně naštvat, pokud člověk nestihne časovou bránu jen kvůli tomu, že trať není dostatečně propustná.

Od jezera jsme ještě stoupali, opět slimáčím tempem v zástupu, pak následoval dlouhý seběh po cestě. Myslím, že seběhy mi docela jdou, ale Franta nabral takové tempo, že se mi začal čím dál tím víc vzdalovat. Před závodem říkal, že půjdeme spolu minimálně do Cormet de Roselend, na 66. kilometr, pak že se uvidí. Teď to tak rozhodně nevypadá. Zdá se, že to bude první dlouhý závod, který půjdu sama. Jednou to přijít muselo, ale je mi z toho smutno. Člověk si nerad připouští, že stárne a ubývají mu síly.

U můstku přes potok na mne Franta čeká. Původně se chtěl rozloučit a utíkat vstříc novým, lepším časům, ale nakonec jdeme ještě chvíli spolu. Shodneme se, že na rozdíl třeba od MF 100 je terén zatím docela snadný. Ani horko nás nijak neničí, po letošním tropickém létu v Čechách nás už nic nezaskočí. V tom máme proti soupeřům docela výhodu.

V průsmyku svatého Bernarda opouštíme Itálii a sestupujeme do nejnižšího bodu trasy, Bourg Saint- Maurice. Zjišťujeme, že náš původní plán procházet časovými branami tak 2 hodiny před uzavřením se nám nějak nedaří dodržet, máme jen hodinu rezervu. Tady si teprve uvědomujeme, jak jsme měli u Lac Combal namále.

Bourg Saint- Maurice je milé městečko pod horami, v pozdním odpoledni tam Francouzi posedávají v hospůdkách a kavárnách, tváří se odpočatě a já jsem nikdy neměla tak blízko k tomu to vzdát.

Při opouštění občerstvovací stanice nám ještě zkontrolují povinnou výbavu, hlavně čelovky. Blíží se večer, brzy budou potřeba. Následuje stoupání s téměř dvoukilometrovým převýšením. Je zlatavé pozdní odpoledne, stále ještě dost vedro. Vytrvale stoupáme. Před závodem nám Pepa říkal: „ budete potkávat lidi v protisměru, budou se vracet na občestvovačku a zvracet“. Měl pravdu. Potkávali jsme hodně lidí popadaných vedle trati i těch vracejících se zvracejících. Několika zdechlých závodníků jsem se ptala, zda ještě žijí, ode všech se mi dostalo aspoň nějaké, byť občas neartikulované odpovědi, že zatím dobrý, tak jsem tedy žádného lapiducha nevolala. My jsme stoupali sice pomalu, ale vytrvale. Po nějaké době se to Frantovi už zdálo příliš pomalé, tak pronesl něco v tom smyslu, že jdeme rychlostí sotva 2 kilometry v hodině a tudíž nemůžeme dojít v limitu. To bylo přesně to, co člověka, který sotva leze, opravdu nabije novou energií a povzbudí. Já jsem v dané chvíli prostě zrychlit nedokázala. Řekla jsem mu, ať jde sám. Šel.

Slunce se pomalu klonilo k západu, přicházel soumrak a já jsem se octla sama uprostřed Alp. Začala jsem přemýšlet, co dál. Já dokážu být sama, občas samotu i ráda vyhledávám. Nicméně těch několik ultratrailů, kterých jsem se dosud zúčastnila, jsem šla vždy s Frantou.   Nejprve jsem byla ta zdatnější, pak se začaly síly vyrovnávat, teď už jsem já tím slimákem. Doposud jsme se dokázali podržet v krizi, počkat jeden na druhého, bez nějakého velkého pnutí. A já jsem si uvědomila, jak moc mi to pomáhalo a dokonce mne napadla pro mne nelichotivá myšlenka, zda jsem všechny ty závody předtím nedokončila jen díky Frantově energii, která mne motivovala k výkonu. Zda vůbec budu mít dost vůle se doplazit do cíle, když mne čeká ještě víc než polovina trasy a noc je přede mnou. A jestli člověk občas nemá něco vzdát, nelpět urputně na vytyčeném cíli. To bych se možná měla naučit, nejen v závodě.Také jsem uvažovala o smyslu celého mého počínání a pomalu jsem si uvědomovala, že je možná můj poslední ultratrail a že je to asi dobře.

A tak jsem pomalu šla, přemýšlela, fotila hory a koníčky, v klidu se napila vody z pramínku , radovala jsem se z večerního ochlazení.

Pak to přišlo. Najednou se mi vrátila energie a já jsem začala předbíhat spoustu běžců. Terén mi vyhovoval, po kamenech skáču ráda a tak se stalo, že jsem asi po hodině dohnala Frantu. Slunce se právě klonilo k západu, když jsme přišli do sedla Passeur de Pralognan, nejvyššího bodu toho třeskutého skoro dvoukilometrového stoupání. Ani to zas tak nebolelo.

Následoval sestup do Cormet de Roselend, kde náš čekalo jídlo a také náhradní oblečení. Sestup byl takový technický. Ale to je má silná stránka. Nejdřív jsme se spouštěli za bedlivého dozoru francouzských dobrovolníků po lanech, pak jsme hopsali po kamenech a blátě. Zde jsem ocenila mé nové botky New Balance z Trailpointu, na rozdíl od pána přede mnou jsem sebou ani jednou nepráskla.

Do Cormet de Roselend jsme dorazili už za tmy. U vchodu do stanu s občerstvením nás bedlivě prohlížel červený sup – zdravotník, tvářili jsme se jako čerstvost sama, aby nám nezakázal pokračovat. Je pravda, že řady potácejících se zombíků houstly. Našli jsme si svůj drop bag, Franta doplnil příliš nízkou hladinu Kofoly v krvi, já jsem promazala nohy Traumeelem a vyměnila ponožky. Po porci těstovin, které jsem na rozdíl od některých nešťastníků udržela v žaludku jsem si dala kávu !! a pak už nám zbývalo jen asi 53 kilometrů do cíle. Už nemusíme mít takové obavy, že nestihneme projít časovou bránou, pokud se něco nečekaného nepřihodí, máme už asi 2 hodiny rezervu.

Cesta tmou byla dlouhá, ozařovaná měsíčním svitem, po kamenech a v blátě, nahoru a dolů, mezi přežvykujícími kravami, které nevěřícně zíraly, kdo jim ruší zažívání. Přemýšlela jsem, zda ty krávy netrápí stále cinkajíci zvonec na krku. Mne by asi z toho brzy odvezli do Bohnic.

Občerstvovačku v Col de Joly dlouho slyšíme a dlouho, předlouho se k ní blížíme. Když se konečně svalíme na lavici, odněkud ze tmy se vyloupne, věřte- nevěřte, Pepa. Už jsem si myslela, že je skoro v cíli a on je zatím tady. Po chvíli pochopím proč. Už na startu si stěžoval, že mu není dvakrát dobře, teď vypadá dost bídně. Prý si chvíli pospal v křoví a teď půjde dál s námi. I nemocný Pepa je hodně rychlý. Oba pány těžko stíhám, ale nějak se nakonec dokulíme všichni tři do Notre Dame de la Gorge a pak se ještě sejdeme na občerstvovačce v Les Contamines de Montjoie. Tam Pepa získá deku a na chvíli to zalomí na lavičcce. My jdeme dál.

Pomalu se rozednívá, moc se těšíme na poslední výstup a sestup. Pepa nám je vylíčil hodně barvitě, realita je ještě mnohem horší. Když přejdeme krásné údolí s potokem, před námi se tyčí travnatý svah, po kterém se plouží desítky zombíků serpentinami do sedla, kde opět číhá ostražitý zdravotník. Výstup je nekonečný. Zajímavé je, že turistická značka píše něco o 2 hodinách a my, zdechlí geronti s téměř sty kilometry v nohách jsme to vyšli za necelou hodinu.

Po neméně hnusném sestupu už náš čeká jen asi 8 kilometrů po rovině podél řeky. Daří se nám běžet, předběhnu ještě asi 6 žen. Aspoň si trochu polepším v celkovém pořadí. Poslední kilometry jsou tradičně nějaké delší, než ty první. Ale necítím se nijak zdrchaně. Chamonix je okolo poledne plné lidí, takovou atmosféru při doběhu jsem asi nikde nezažila. Moc si to užívám, doběhli jsme nakonec v čase 29: 45, já jsem byla 18. žena v kategorii, 780. celkově, Franta 268. v kategorii. Pepa také dorazil do cíle, v jeho zdravotním stavu to bylo velké vítězství vůle. Celkem dokončilo 1214 závodníků a závodnic, nedokončilo 595.

Odpoledne po závodě trávíme relaxací v milém hostelu Chamonix Lodge, kde mají dokonce vířivku. Po večeři a troše zaslouženého růžového vína upadám do komatu a spím až do rána.

Druhý den už opouštíme Chamonix, nocleh nacházíme na kopečku poblíž přehrady Emosson, kde se díváme na světýlka čelovek závodníků CCC na protějším kopci. Je mi fajn a jsem ráda, že to mám za sebou.

Třetí den po závodě si vyjdeme na krátký výlet do hor. Nakonec z toho je 16 kilometrů s kilometrovým převýšením.

TDS byl vrchol mojí letošní sezóny, podřídila jsem tomu veškerou svoji sportovní aktivitu. I tak si myslím, že se mi nepodařilo natrénovat tak, jak jsem si představovala. Závod sám je mezi některými českými běžci odsuzován jako komerční záležitost, já jej hodnotím pozitivně. Nádherná trasa v horách, dobře fungující organizace závodu, spousta milých dobrovolníků a nadšeně fandících diváků, velmi dobře zásobené občerstvovačky. Pepa sliboval spoustu výborných francouzských sýrů a měl pravdu, i klobásky tam byly a sušená šunka….Co hodnotím negativně, je příliš velké množství závodníků na trati. V první části závodu byla trať naprosto ucpaná, nedalo se zrychlit a domnívám se, že mnoho lidí nestihlo projít kvůli tomu v limitu prvními časovými branami. Možná by pomohl start v několika vlnách.

A co dál? Nevím. Snažím si v hlavě srovnat, zda něco takového ještě vůbec chci opakovat a odpověď zatím nepřichází.

Ale stejně to byl hezký výlet!

Trocha Frantovo vzpomínek a technických údajů

K Magdy popisu není moc co dodat. Některé momenty jsem vnímal trochu jinak, psychicky těžké pro mne bylo například bojovat s Magdy pocitem, že mne brzdí. Na druhou stranou příjemným překvapením byla naše kondice. Zřejmě byly přípravné aktivity zvoleny správně, utrpení na Malé Fatře a šplhání kolem Grossglockneru přinášely své ovoce. Přesto jsme k trase přistupovali s velkou pokorou a raději šetřili síly na pozdější dobu. Faktem je, že tímto tvrzením se uklidňuji v momentech, kde jsem brzděn a nemohu postupovat vlastním tempem, jak tomu bylo i zde. Ve skutečnosti mi tekly nervy proudem. Hlavně v momentě, kdy jsme stáli jak v zácpě na dálnici a spousta závodníků za námi situaci nemohla ustát a začala, navzdory zákazu, postupovat mimo cestu kolem nás. Pochopitelně se později tlačila zpět na cestu a tím prodlužovala naše čekání.

Z toho plyne jasné ponaučení, kterým se Pepa řídil. Odejít na start brzo, byť se opustí teplo budovy a závodník se vystaví zimě a také případnému chladnému dešti. Stále se tato strategie vyplatí. Předbíháním se před nás dostalo přes 300 lidí a my se ocitli téměř na chvostu závodního pole s pozicí #1634 z původních #1293.
Celá italská část trasy, kterou se začínalo, byla jinak celkem nenáročná. Zvláště seběhy byly pozvolné a vedli po širokých cestách, kdy kilometry pěkně ubývaly. Už jsem si v hlavě rovnal mail, který pošlu organizátorům MF100 o tom, jak geniální je to příprava neboť jejich trasa je techničtěji náročnější než slavné TDS. Jak asi vypadá trasa UTMB když má být snazší? Zároveň jsem spustil kalkulace na rychlost postupu a dosažení cíle. Těmi rád zaměstnávám mozek, aby neměl prostor myslet na hlouposti. Jednoduchá kalkulace říkala, že pro dosažení cíle v limitu stačí držet pohodové tempo 4 km/h, neboť po 30 hodinách natočíme potřebných 120 km a ještě budeme mít 3 hodinovou rezervu do limitu.

Plán byl držet si alespoň 2 hodinový odstup od limitu na každém kontrolním bodu. Můj plán a kalkulace měly ale trhlinku, nebo spíš pořádnou trhlinu. Organizátoři nestanovili limity lineálně s kilometry, ale brali v potaz obtížnost terénu a tím danou rychlost postupu. Z toho vyplývaly dvě skutečnosti, a obě nepříjemné. Tou první bylo očekávání, že tento snadný úsek zdolají závodníci rychle a tedy časové limity počítaly s rychlým postupem. My se ocitli na jejich hraně. Tou druhou byl fakt, že terén bude obtížnější ať díky náročnějším stoupáním, nebo techničtějším pasážím. Tento předpoklad se měl brzy ukázat býti pravdivým.
První přišlo na řadu po občerstvovačce v Bourg Saint Maurice pověstné stoupání, které představovalo vertikální 2 km. Cesta se ale celkem příjemně vinula v serpentinách a zanedlouho jsme se přiblížili ke staré pevnosti Fort de la platte. Byť byla teprve ve výšce 1976 m n.m., představovala zřejmě krizový bod. Abandonmen na stanovišti měl plné ruce práce a stejně tak i zdravotníci. Obrázek ukazuje pohled zpět na městečko a ten následující zachycuje nikoliv modlícího se účastníka, ale trpícího nešťastníka, který se dokonale zbavoval obsahu svého žaludku. A to tak hlasitě, že k němu spěchal zdravotník z nedalekého postu. Nebyl zdaleka sám. Tedy ten nešťastník.

Do nejvyššího bodu stoupání, Passeur de Prolognan, stále zbývalo téměř 700 výškových metrů, za kterými měl přijít nejnáročnější úsek, ostré klesání jištěné provazy. Postup začal konečně vypadat tak, jak jsem si ho představoval, spousta kamenů, občas bláto, ostré stoupání se střídalo s klesáním, zkrátka technický úsek, kde musí člověk dávat pozor, kam a jak šlape. Stíny se prodlužovaly a hodně závodníků v očekávání nočního chladu na sebe navlékalo další vrstvy. Já si stanovil jednoduchý cíl, zdolat tento úsek ještě za světla a obléci se až opravdu přijde zima.

Někde v tomto úseku mi dohnala Magda. Jak to dokázala doteď nechápu, myslel jsem si, že se pohybuji docela rychle. Bohužel opět se začaly tvořit zácpy, byť ne už tak husté a tak se jednotlivci a skupinky daly obcházet. Sestup jsme zvládli za posledních paprsků slunce a neviděli tak, jak svítí připravené reflektory. Na klíčovou občertvovačku na 66. km Cormet de Roselend jsme došli již za tmy. Tam na nás čekaly drop bagy. Díky teplému a suchému počasí jsem necítil potřebu nic na své výbavě měnit.
Následující úsek byl hodně členitý a moc mi mrzelo, že jsem zde nebyl za světla, takto jsem jen tušil například burácející vodu pod srázem, kterým jsme postupovali, a nemohl si ve světle čelovky plně vychutnat krásy terénu. Tento úsek až do Col Joly mi přišel snad nejzajímavější a musel bych pěkně zrychlit, abych si ho mohl vychutnat za světla. Magda již popsala příjemné setkání s Pepou, jeho optimistický popis zbylé trasy i náročné stoupání z Les Contamines, kde jsme Pepu opět opustili. Stoupání tentokrát vedlo kolmo na vrstevnice a hlavně poslední část do Col du Tricot stála všechny hodně sil. Hned v první části stoupání nás zastihlo svítání a čelovky putovaly zpět do batohu. Okolí bylo nádherné, člověk by si tak rád sedl někam k potůčku a relaxoval. Do cíle zbývalo ze sedla už jen asi 15 km a bylo jasné, že pokud nedojde k nějakému nepředvídanému maléru, tak cíl musíme stihnout včas.
Před závěrečným klesáním do Les Houches bylo třeba ještě po jednom překonat malý vodní tok po lanovém mostě. Já snad dosud na žádném takovém nebyl.

Závěrečné kilometry byly dlouhé. Jako obvykle se s přibližujícím cílem natahovaly, ale finále stálo za celou tu námahu. Takovou atmosféru jsem poznal poprvé a doběh za povzbuzování davu nebyl vůbec nepříjemný.

S určitým odstupem mohu napsat, že moje účast byla poněkud drzostí s ohledem na to, kolik jsem měl dosud natrénováno a jak pomalu se zatím pohybuji. Také jsme měli štěstí na počasí. Netuším, jak by vypadal postup, kdyby byla zima, pršelo a byl rozmoklý terén. Ale v žádném případě této zkušenosti nelituji. Letos to vyšlo, jsem o něco zkušenější a Alpy mi učarovaly.

Mapa

Do fantastického portálu Alpenverein jsem naimportoval můj zaznamenaný GPX soubor do Topo mapy Alp. Mapu jsem za pomocí editoru složil a doplnil základní body. Při tomto procesu jsem se vrátil v čase a vzpomínal na krásu místních hor.
Kliknutím se zobrazí mapa v plné velikosti 2150 x 2675 bodů.

Trochu jsem upravil obrázek profilu aby byly čitelnější údaje o kilometrech a časech

Profil ještě jednou jako závěrečný obrázek z Livetrail

A na závěr mezičasy. Zde je dobře vidět, jak jsme postupně získávali pozice a na posledním úseku předběhli přes 20 lidí.

Z 29:45 času na trati jsme strávili na občerstvovačkách 3 hodiny a rychlost čistého pohybu tak byla v průměru 4.6 km/h. Zrychlit by bylo možné stoupání v prvních úsecích a pak sestupy, jenže většina byla nyní na hranici mých technikcých schopností.