Po své letošní půlmaratonské premiéře jsem plánoval další závod až někdy na podzim. Magda mi sice říkala, že jedou do Karlových Varů, ale květnový start mi přišel moc brzy. Názor jsem změnil při rozhovoru v kanceláři s výrazně mladším kolegou Petrem. Cítí se letos dostatečně natrénovaný a pochlubil se mi s plánem také běžet ve Varech. Navíc měl takové řeči, že by mne hravě předběhl, kdybych tam také startoval. A tak jsem hozenou rukavici zvedl a přihlásil se. Opět jsem se tedy chystal startovat na závodě seriálu RunCzech a opět závodu nepředcházela seriózní příprava. Nevadí, pojmu jej jako víkendový trénink. Jen si musím pohlídat Petra.
V Karlových Varech jsem už delší dobu nebyl a nemohu tvrdit, že je dobře znám. O důvod víc proběhnout se po kolonádě, zvláště když účast nemá být tak masivní jako v Praze. Přišlo mi zvláštní, že se běží až v podvečer, ale proč ne. Nakonec i přeháňky, které v sobotu hustě skrápěly Cheb, kde jsem se vyskytoval, polevily těsně před hlavním závodem.
Před startem jsem pociťoval jeden podstatný a příjemný rozdíl. Zatímco v Praze jsem byl nejistý a nevěděl, zdali takto dlouhou trať zvládnu, a jak vůbec mám běžet a šetřit síly, nyní jsem měl jasno v tom, že 21km je v mých silách. Jednak jsem si tuto vzdálenost opakovaně zaběhl v rámci víkendových tréninků v okolí domova a také se mohu přiznat k tomu, že jsem si 11. května zaběhl Dobřichovický půlmaraton. Ten se běžel ve stejný den, kdy ti opravdoví běžci z Brdské party i Gerontclubu zdolávali plný Pražský maraton. Já si proběhl ve stejnou dobu známé cesty. Startovalo se z nádvoří Dobřichovického zámku a trasa, vedená povětšinou podél vody, nás zavedla do Černošic, Karlíku i Řevnic. Závod to byl místní s asi stovkou účastníků, ale o to schopnějších. Občas jsem na trati neviděl jiného běžce a jen díky nastudování plánů věděl kudy dál.
Start Dobřichovického půlmaratonu
Vlastní závod
Ve Varech postavili autoři trasu tak, že se některé úseky běžely dvakrát. Trochu jsem se toho obával, ale toto byl profesionálně organizovaný závod, zabloudit nešlo a při trati stály dobře viditelné kilometrovníky. Ty se mi měly velmi hodit. Toto je mapa závodu, který se běžel teprve podruhé a který je prý o něco obtížnější a pomalejší než Pražský. Klikni na ni pro zvětšení.
Tentokrát jsem si stoupl do správného startovního pole a neopakoval tak chybu z Prahy. Mým cílem bylo pokořit dvě hodiny a tak jsem stál v poli 01:55 spolu s Petrem. Také jsem plánoval běžet trochu vědecky a použít na kontrolu postupu novou hračku, hodinky s GPS. Strategie byla jednoduchá, běžet na průměrné tempo 5:30. To by mi zajistilo celkový čas 01:55:30. Tempo jsem plánoval začít pomalé a na konci zrychlit. Hodinky byly nastavené a odzkoušené tak, že mi na jedné obrazovce ukazovaly tempo automaticky určovaných kilometrových úseků a zároveň celkové tempo závodu.
Po startu v ještě vlhkém a svěžím odpoledni se dal dav do pohybu a začal zdolávat první kilometry. Bylo to opět takový povznášející příjemný pocit. Petr byl tak netrpělivý, že zrychlil a zmizel mi z dohledu. Po chvíli jsem uslyšel nad sebou velmi dobře známý zvuk mnoha elektrických vrtulí a skutečně, nad řekou se vznášel oktokopter s kamerou. Jak je to dlouho kdy jsem si s takovými modely hrál sám, budu muset znovu něco poslat do vzduchu. Z úvah mi vytrhlo aplaudování spoluběžců, kteří zdravili v opačném směru přibíhající Afričany. Běželi jenom dvakrát rychleji než já, neskutečné.
Hodinky, konkrétně Garmin Fenix 2, na tomto závodě totálně zklamaly. Že je něco špatně bylo jasné již před koncem prvního kilometru, kdy mi zavibrováním oznámily dosažený kilometr a zobrazily tempo. Jenže kilometrovník jsem zahlédl teprve v dálce a tempo neodpovídalo mým pocitům, bylo moc rychlé. Příčina byla celkem zřejmá, hluboké údolí a úzké karlovarské uličky znemožňovaly kvalitní příjem GPS signálu. Souřadnice lítaly po okolí a vzdálenost se načítala. Při oznámení druhého kilometru jsem byl mimo již hodně a po chvíli dokonce hodinky ohlásily úplnou ztrátu GPS signálu. Co teď? Jednoduše jsem si začal při průběhu okolo kilometrovníku počítat, v kolik mám být u dalšího, když chci dát vzdálenost za 5:30. Když jsem přiběhl třeba za 5:40, tak jsem věděl, že v posledních kilometrech budu muset kompenzovat 10s. Takto jsem docela smysluplně zabavil hlavu. Co víc, fungovalo to skvěle, na 15. kilometru jsem uvolnil psychickou brzdu a poslední kilometry polykal dokonce pod 5 minut.
Cíl
Do cíle jsem doběhl jak podle jízdního řádu. V čase 01:55:20. To znamená zlepšení oproti Praze o 7 minut, kéž by to takto pokračovalo každým závodem! Magda tam už odpočatá čekala 11 minut, to sebou budu muset hodně hodit, abych takový rozdíl jednou setřel. Po asi 15 minutách dobíhá v poklidu Majda a obě se radují z podařeného závodu.
Společné, nějak vážné foto, ještě před obdržením medailí,
Ale kde je Petr? Naposledy jsem ho zahlédl někde na 4. kilometru, kdy jsem ho předbíhal. Možné je všechno, trhnul mi, aniž jsem si toho všiml, nebo je ještě na trati. Byl. Na konci závodu dostal krizi a poslední kilometry musel hodně zpomalit, přesto úspěšně zlepšil svůj předchozí čas a závod jej motivoval k dalším tréninkům. Je jasné, že věk hraje v jeho prospěch, ale budoucí vítězství mu rozhodně neplánuji ulehčovat.
Co další závod? Měl jsem plán. Zrovna píšu tento text na palubě letadla směřujícího do amerického Portlandu. Zítra se tam běží Helvetia půlmaraton který je prý hodnocený jako nejlepší půlmaraton severozápadu. Bohužel jsem to minulý týden přehnal s delším výletem a silná přetrvávající bolest holeně mi od účasti odradila. Třeba příště.
Update: Byl jsem se alespoň podívat, jak to ti Američané organizují. Počasí jim vyšlo skvěle a atmosféra také neměla chybu. Navíc mi překvapila absence jakýchkoliv bezpečnostních složek či opatřeních, žádné zábrany či kontroly jsem nepotkal. Pokud bych chtěl běžet bez čísla, tak by mi v tom nikdo nebránil. Na startu bylo přes 2000 závodníků, přičemž většinu představovaly ženy! Půlmaraton i 10k startovaly najednou a vítězi půlmaratonu afrického původu stačil čas 1:10:46. Závodníci se mohli cestou těšit na prý pověstný Helvetia hamburger a pivo.
Minuta před startem
