Gerontclub

Tuto akci mohu jen doporučit! Krásné hory, pěkné běhatelné přírodní stezky, celkově trasa s neobvyklým minimem asfaltu, což je nemožné na Šumavě či v Krkonoších a jednoduchá ale naprosto funkční organizace.  Tou jednoduchostí myslím použití orienťáckých kleští na kontrolách namísto sofistikovaných čipových měření, která bohužel často organizátoři ostatních akcí stále neumí zprovoznit, a také absenci klasických občerstvovaček.

Ale pěkně od začátku. Jeseníků se nemohu nabažit, Horská výzva mi nestačila a tak jsem se přihlásil na Jesenickou stovku a dal info do naší skupiny na FB. Po chvíli nás bylo přihlášených hned šest. Termín trochu kolidoval s pražským maratonem, ale tomu dala přednost jen Magda, neb prý chtěla mít za 4 hodiny hotovo a nehonit se v noci.

Těšil jsem se na hlavní hřeben, který si proběhnu konečně bez sněhu a celý, neboť naposledy jsme jej opustili už za Velkým májem. Prostudoval jsem si trasu a zapamatoval si ve zjednodušené podobě, že od startu poběžíme kousek mírným stoupáním do Ramzové, tam bude jedno delší stoupání, trochu se po hřebenu pohoupeme a od Ztracených kamenů seběhneme zpět do Šumperka. Jednoduché, že? V reálu to bude o něco komplikovanější, jak se sám brzy přesvědčím.

Cesta na start dlouhá je

Nakonec nás jelo z Prahy jen pět, neboť Pepa účast odřekl. V pátek ve 4 odpoledne jsem přijel vyzvednout náš tým do Braníka a před pátou spolu s Martinem, Jirkou, Vojtou a nakonec i Milošem vyjel směr Šumperk. Cesta probíhala v poklidu, dokonce ani rozkopaná silnice u Blešna nepředstavovala zpomalení jako minule.  Jirka nás seznamoval s loňským ročníkem a upozornil také na skutečnost, že se jedná o velmi dobře obsazený závod s minimem turistů, což se nakonec potvrdilo. Poprvé při cestě na závod za HK se podařilo dojet s takovým předstihem, že zbyl čas na pořádnou večeři. Tu jsme si dopřáli v Jablonném nad Orlicí.

Miloš později poukázal na vliv různých nápojů na výkon závodníků. Pro zajímavost, vyhrálo to pivo, následovala Kofola a nejhůře dopadla Matonka. 🙂

Centrum závodu se nacházelo v tělocvičně Střední školy železniční, technické a služeb v Šumperku. Zázemí bylo, jako obvykle, v tělocvičně, kde probíhala i registrace a která se rychle plnila odhodlanými účastníky. My si našli ještě kousek volné podlahy a převlékli se do běžeckého, abychom co nejlépe zapadli mezi ostatní.

Následovaly poslední instrukce organizátorů před startem, včetně upozornění na opomenutou kontrolu v itineráři, která se ale na mapě nacházela a na elektrické ohradníky. Pak se vydal celý dav asi 200 závodníků na parkoviště kousek od školy, odkud se bude v pátek 1. května ve 23:00 startovat.

Noční část

Hodinu před půlnocí se dává masa těl do pohybu. Pochopitelně běží a my také. Moji největší starostí je běžet tak, abych neztratil kamarády, což není v té tmě vůbec snadné. Snažím se najít nějaké drobné znaky na spoluběžcích, neboť všichni vypadají stejně. Nakonec to vidím tak, že Miloš trochu vyčnívá, Jirka nemá hůlky a Vojta má výrazný modrý šátek.

Cesta je zpevněná a mírně stoupá. „Ve stoupání se přece neběhá“, snažím se uplatnit, ale jsem odbyt tím, že je tak mírné, jako kdyby nebylo. No nazdar, to to začíná! Faktem je, že člověk je čerstvý, počasí ideální a běží se nádherně a první kilometry snadno ubývají. Stoupání se zvedá o něco víc v Rejcharticích, ale ani to Milošovi s Jirkou nějak nevadí a oni nezpomalují. Naštěstí Vojta s Martinem přechází stejně jako já do chůze. Je zcela jasné, že tempo Miloše neudržím, pokud chci dosáhnout cíle živý. Za obcí opouští trasa silnici a po žluté se ostře zvedá do sedla mezi Červeným vrchem (755m.n.m) a Kozí skalkou (711m.n.m).  V těchto místech, zhruba na 7 kilometru, jsem viděl naše rychlíky naposledy.

Přichází také první drát natažený přes cestu neboli ohradník. Ještě jich tu bude víc a dají se překročit. Později přibydou branky, které budeme otevírat. Cesta se kroutí přes pastviny a lesy a než se neděju, už je tu první kontrola na rozcestí Nad sv. Annou.

Kontrola je na 13. kilometru trasy, bohužel však kilometrové údaje v itineráři chybí stejně jako číslování kontrol. Máme je prý razit do karty, tak jak půjdou za sebou včetně tajných. Organizátoři si dali práci s doznačením trasy, teď v noci se moc hodí reflexní čtverečky a ve dne pomohou černé šipky. Jako bych ten koncept již někde viděl. Funguje skvěle a tak ani nemusím vytahovat GPSku.

Po nějaké době zjišťuji, že jsme ztratili Martina. Chvíli na něj čekáme, pak zkouším mobil, ale jeho nepřijímá a poté co nás míjí už snad desátá čelovka a stále žádná neodpovídá na dotaz „Martine?“ kladně, nezbývá než se dát opět do pohybu. To jsme tedy daleko nedošli, jenže co s ním? Třeba nás doběhne, jeho seběhy jsou proklatě rychlé, říká Vojta. Na první tajné kontrole u Tří kamenů po něm stále není ani vidu ani slechu. Nakonec dostal ještě šanci. Ne že bychom zakufrovali schválně, šipka ukazující modrou značku vpravo, na stromě byla, ale cestička tak neznatelná, že jsme raději následovali čelovky na zřetelnější cestě a ještě všechny předběhli! Neradovali jsme se dlouho. Začala nám chybět přítomnost modrých proužků na stromech a tak přišla ke slovu GPS, která ukázala jasně smutnou skutečnost. Postupujeme rychle ale místo na sever na západ. Vrátit se, nebo to střihnout lesem? Rozhodujeme se pro to druhé. Les je po chvíli plný světýlek, neboť se za námi vypravili i další účastníci noční bojovky a teď se všichni snaží dostat na správný kurz. Podloží je trochu rozmočené a rozbahněné, dávám pozor, abych to s tou bahenní lázní nepřehnal, když v tom zaslechnu „Jé kluci, co tu děláte, já jsem tak rád, že vás vidím, už jsem si myslel, že vás nedoženu“. Paráda, už opět ve třech sejdeme do Nových Losin a pak pokračujeme dál směrem k Branné. Před ní vede trasa po silnici, naštěstí v tuto dobu projelo snad jen jedno auto. V Branné byla prý vloni tajná kontrola, říkal Jirka a je třeba dát pozor na cestu a vzít to po správné straně potoka. Ještě před obcí pod hradem doplňujeme vodu z pramene, ty jsou pěkně zaznačené na mapě a dost se hodí. Následuje cedule s informací, že kontrola je na náměstí. Tam také na autobusové zastávce nacházíme živou kontrolu, kde si nás zapíší a nabídnou pití a banán. Dlouho se nezdržujeme, jsem opět dokonale propocený, v botách je mokro a tak se do mě dává zima. Nacházíme se zhruba na 30. kilometru a do Ramzové je to ještě 8, vzpomínám si na svoji přípravu.

Úsek, který následuje je i v noci moc pěkný, klesáme lesem k potoku a pak popobíháme podél něj pozvolným stoupáním přes kontrolu u pěchotního srubu až na sjezdovku v Ramzové.

Rozednění

Během snad posledního kilometru se rozednilo. Já nemohu nevzpomenout na 10. dubna, kdy jsem stejnou sjezdovku scházel s Magdou a mohu jen zamáčknout slzu při vzpomínce na dobře zásobenou občerstvovačku na parkovišti, která tu ale dnes nestojí. Za pět minut bude 5. hodina ranní a v nohách máme 38 km, to není špatné tempo, říkám si.

Od teď mám cestu v živé paměti, dneska si ji ale užiju za denního světla. Další kontrola se nachází po překročení potoka s poetickým názvem Vražedný. Je zde odpočívadlo, kde si sedám, abych aplikoval náplast na odřenou nohu ještě ze Dne cesty. Vojta využívá přestávky a něco malého pojídá. Kde je ale Martin? Prostě zmizel. Nasazujeme batohy a vydáváme se vstříc stoupání na Šerák. Utvrzujeme se v tom, že šel napřed. Skutečně ho doháníme na silničce a opět je příjemně překvapený, prý měl za to, že stíhá on nás. Jenže je vidět, že mu to moc nestoupá a tak čekáme na dalším rozcestí a já pořizuji fotografie Obřích skal a okolí.

Před závěrečným stoupáním se dohodneme, že se rozdělíme, tentokrát už definitivně. Když jsem se doma dozvěděl, že Martin došel přes Červenohorské sedlo až do Koutů, tak mám za to, že trasu při zachování vlastního tempa mohl dát celou. K rychlosti postupu a motivech se ještě vrátím v závěru, jsou platné i pro mne.

Po chvíli dojdeme k chatě na Šeráku, zajímavé je, že jsem si ji minule v té tmě nějak nevšiml.

Ve stoupání na Keprník (1423m.n.m) přichází poprvé sníh, čekal jsem ho, je ale úplně jiný než v dubnu. Takový hutnější, znečištěný spadaným jehličím a zeminou. Pohyb po něm celkem jde, jen občas se proboří.

Autoři trasy připravili zpestření jinak obvyklé hřebenovky, kterým bylo navštívení vrchu Vozka s kamenným útvarem na vrcholu. Cesta na Vozku ale hlavně sestup z Vozky představovaly nejtechničtější část putování. Sníh se bořil víc než obvykle a vůbec bylo to veselé. Při sestupu jsme překročili Hučivou Desnou a napojili se na žlutou značku, po které jsme stoupali z Koutů na hřeben při HV.

Vřesová studánka představovala další napájecí stanici. Pak následoval už jen nenáročný a celkem příjemný seběh do Červenohorského sedla.

Bylo půl deváté ráno a tudíž nejvyšší čas na snídani, Oregon ukazoval zdolaných 54km za 9,5 hodiny a my se s Vojtou shodli na návštěvě hotelové hospody. Sice jsem nedával moc šancí na ranní nabídku, o to víc jsem však byl překvapený. Bylo možné vybrat si ze tří polévek a obsluha byla příjemná. Nakonec jsme se občerstvovali přes třičtvtě hodiny.

Cesta pokračovala dále po červené, místy byl sníh, místy nebyl, záleželo na orientaci svahu a zalesnění.

Z lesa jsme vypadli po překonání několika dřevěných chodníků až před Švýcárnou

Kdybych měl stručně charakterizovat tento pochod nebo závod, tak mi napadá jako základní slovo ROZMANITOST. Měnila se teplota a střídala krajina, terén i podloží. Za Švýcárnou až ke křižovatce na Praděd byla cesta původně urolbovaná a teď se sníh spojil v ledovou desku. Neklouzala tak, jako čerstvý led, běžet se nám po ní ale zrovna nechtělo. Mezi mraky se začalo stále častěji objevovat sluníčko a už mělo sílu člověka ohřát a dokonce vysušit propocené oblečení.

O další zpestření se postaral závodník vyvalující se na lavičce u rozcestí. Obvinil jsem ho, že kazí morálku ostatním, neboť Vojtovi se jeho přístup tak líbil, že zalehl hned druhou lavičku, a na mne nezbylo místo J. Potkávali jsme se s ním ještě na hřebenu, vždy nás předběhl a pak se někam položil a relaxoval, třeba tvrdíce, že je čas na oběd. Z krátkého hovoru vyplynulo, že absolvoval letošních 100mil Istrií a tak by to podle tabulek mohl být Marek Kůs, který dorazil do cíle hodinu před námi.

Silnice z Ovčárny byla plná turistů, ve vlnách kráčeli od autobusu až na Praděd, zatímco my běželi opačným směrem až ke stoupání na Petrovo kameny.  Sjezdovky už nebyly v provozu, sníh byl rozmočený, ale stále sjízdný.

Pohled z Vysoké hole, nejvyššího bodu putování, přes Petrovo kameny na Praděd.

Hřebenovka, která následuje, představovala nejkrásnější část trasy. Bylo příjemně a já chytit nějakou euforii, běželi jsme po cestě, občas překonávali zbytky sněhu a vůbec nic nenaznačovalo tomu, že jsme natočili již 67 km. Vojtovi jsem ukázal rozcestí Nad Malým kotlem, kde jsme minule sbíhali dolů z hřebenu a zastavili se u Jelení studánky. Tam jsme se sešli ve čtyřech. Při pohledu na Pecný jsem zalitoval, že jej tentokrát nenavštívím, neb je z něj krásný pohled do údolí. Stejná situace se opakovala u Ztracených kamenů.

Naposledy jsme po nich lezli s rodinou a přáteli ale dál se už nepustili. Dneska jsem se odvážil i na sestup. Byl zpočátku docela příkrý a kamenitý. Moc se mi tu líbilo.

Sestup

Dobrodružství je u konce, říkal jsem si. Jeseníky končí a do cíle zbývá něco kolem 30 km. To bude nuda, snad alespoň s minimem silnic. Omyl! Tedy ne v těch silnicích, ty jsme jen křižovali, ale s tou nudou. Klesání až k motorestu Skřítek bylo výživné, to je pravda, zde jsme ale čekali tajnou kontrolu s drobným občerstvením a tak tomu také bylo. Byli jsme odškrtnuti ze seznamu, pojedli kousek čokolády a banán a na chvíli se zastavili za účelem zvýšit komfort nohám. Ty byly dokonale proprané, ale protože další voda se už nečekala, mohly přijít ke slovu suché ponožky.

Osazenstvo kontroly říkalo něco o zbývajících pouhých 25 kilometrech, ale zároveň jsem zaslechl cosi o překvapení, které na nás na nich čeká. Nedocházelo mi, co mohou v tom podhůří připravit za překvapení. Stačí se ale podívat níže na výškový profil trasy a bude vám vše jasné. Trasa byla tak geniálně vedená, že nás provedla přes nejvyšší kopečky, které stály v návratovém kurzu. Navíc byl tento úsek orientačně nejnáročnější. Turistické značky se měnily po pár kilometrech a já si nebyl schopen zapamatovat, jestli máme odbočit ze žluté na zelenou nebo ze zelené na modrou. Ještě že jsme byli dva, Vojta si ty barvy naštěstí pamatoval. Ale ani naše společné úsilí nás nezachránilo od dalšího kufru. Ten přišel v Sobotíně. Měli jsme z červené uhnout doleva na žlutou. Po přeběhnutí mostu přes potok Merta jsme narazili na rozcestník, kde vedla žlutá vlevo a přímo. „No přeci vlevo říkala mapa, ne?“ A tak jsme se rozběhli a měli radost, jak to běží a spoluzávodník v červeném, který se nás držel, jako klíště desítky kilometrů, zmizel v dáli. Po chvíli mi napadá, že něco je špatně, máme dobývat kopec a ne si běžet podél potoka. Zastavujeme a já zjišťuji, že podle navigace jsme vedle jak ta jedle. Tištěná mapa nějak nesedí, ta žlutá na ní není. No nic, Vojta naprosto správně interpoluje kurz a my se otáčíme o 300 stupňů a po modré značce stoupáme k silnici. Tam v dáli vidíme akorát našeho červeného kolegu, jak vylézá z lesa. On orientační chybu neudělal. Zatím. Žlutá, kudy máme pokračovat, vychází na druhé straně silnice a máme k ní zhruba stejně daleko. Jenže co to, zatímco my se k ní blížíme, červený se vzdaluje! Na to abychom na něj volali je už moc daleko, snad si chybu uvědomí. Uvědomil, respektive když jsme s ním mluvili na vrcholu u tajné kontroly níže, tak říkal, že nás také viděl a bylo mu divné jednak, jak se mohl dostat před nás a také kam jsme zmizeli. Když i jemu zmizela žlutá značka, tak se otočil a šel za námi.

Údaje z této tajné kontroly nakonec nebyly organizátory, alespoň v našem případě, vyžadovány.

Poznámka 1: Poprvé jsem použil možnost, na kterou mi navedl v nějakém příspěvku Olaf, a reportoval změnu značení na mapy.cz, neboť jejich podklady byly použity. Jsem zvědav na reakci, neb jsem zanechal svůj email.

Poznámka 2: Až doma jsem si všiml, že tištěný itinerář má v sekci „specifické úseky“ pod číslem 17 uvedeno toto: „V Sobotíně za mostem nový rozcestník se žlutou značkou, ignorovat. Po dalších 60m odbočka vlevo přes louku“

Po tajné kontrole následovala ještě regulérní na Kamenitém kopci (616m.n.m.). Pak opět klesání až do zámecké zahrady ve Velkých Losinách. Druhá část překvapení se jmenovala Bukový kopec (641m.n.m.) a scénář byl stejný. Kopeček se zdál být nekonečný, byť zpětně koukám, že stoupání nebylo o mnoho vyšší než na Cukrák, jen něco přes 200 metrů. Rychlost pohybu nepříjemně klesala, po předchozí euforii nebylo ani stopy a mě se naopak honily hlavou prima myšlenky jako „co chceš dělat v Alpách, kde bude převýšení dvojnásobné, když se tady takhle plazíš“. Na vrcholu byla kontrola, jak jinak.

V Rejcharticích, ano zde jsme už jednou probíhali, se trať překřížila a my se vydali místo po příjemně klesající modré opět vzhůru po žluté. Od tohoto víkendu nemám rád žlutou barvu :-). Cílem byly Městské skály, poslední vrcholek, nebo snad ne?? Na vrcholku stojí dřevěný altánek a je tu otevřený pohled do kraje. My se rozhodli v tento moment zavolat řediteli závodu a říct mu, co si o tom myslíme. Vážně jsem ho vytočil.

No dobrá, vytočil jsem spíš jeho mobil, abych oznámil chybějící kleště na kontrole. Znalost že chybí, bude prý dostačující k uznání kontroly, bylo mi odpovězeno. Byli jsme na zelené značce, kam jsme se dostali ze žluté, poté co přestala stoupat, a stejná zelená vedla až do cíle. Jenže na nebohé závodníky čekala ještě poslední zkouška, kterou už mnozí nezvládli. Spočívala v návratu na žlutou spojenou s návštěvou krtince Kokeš (518m.n.m.) zkrášleného tajnou kontrolou. Při sestupu do Tulinky žlutá značka konečně zaniká. Vracíme se zpět na zelenou značku, která pokračuje spolu s modrou, aby ji po chvíli opustila a my s ní. Uff, unavený poutník už vidí chvílemi i rudou. Docela ostře si to rázujeme, když nás dobíhá další účastník J100. Teď cítím, jaké to je, na konci závodu být předbíhán. Nelíbí se mi to a přitom to sám s oblibou ostatním dělám, například na K100 nebo na B7. Je mladej a má síly nazbyt, omlouvám si nechuť k běhu. Jenže co to, závodník pokračuje po modré dál. Vojta jen suše podotkne, asi běží na nádraží. Ale neběží, zastavuje, zmateně se rozhlíží a pak si to namíří k nám. Energie mu už došla, zařazuje se za nás a na běh zapomíná. Tímto zdravím zřejmě Honzu Halfara. Když jsme se přiblížili na dohled cíle, tak se mi nohy přeci jen rozběhly a stále zrychlovaly. Bylo to zbytečné, nesmyslné, ale krásné. Za sebou jsem slyšel dalšího běžce a rozhodl se, že mi nedohoní. Byl to Vojta, jak jsem zjistil u cílového stolku, kde nám zapsali čas 20:37, což znamenalo 75 a 76. místo a celkem 123 dokončivších. Celkem 31 z nich, což je celá čtvrtina, minulo poslední kontrolu na Kokeši, nicméně penalizací obdarováni nebyli. Je mi to jedno, ale úplně košer to není.

Musím se přiznat, že posledních 25 km ze Skřítka jsme toho moc nenaběhali, nějak se nám nechtělo. Jsem rád, že to postihlo stejně mě jako Vojtu, a tak jsme se navzájem nezdržovali, ani nehonili.

Jak to zvládli Miloš s Jirkou? O tři hodiny rychleji, v čase 17:27, za který dostali 35. a 36. místo.

Shrnutí

O největší překvapení víkendu se postaralo počasí. Norové hlásili silné deště jak pro Šumperk, tak Ramzovou a nakonec nespadla ani kapka, jen opravdu pár sněhových vloček.

Jesenická stovka se mi extrémně líbila, dokonce víc než slavnější Krakonošova, kde je civilizace a asfaltu poněkud přespříliš. Stejně si ale kladu zásadní otázku, jak dál s těmito dlouhými akcemi? Má smysl hnát se za nejlepším časem? Stejně nemám nejmenší šanci na slušné umístění. Snad bych měl alespoň malou, pokud by existovaly věkové kategorie. Ale proč je pro pár zamrzlých puberťáků zavádět? Nebylo by lepší snížit tempo, nekoukat jen pod nohy, častěji se zastavit, porozhlédnout po kraji a také zajít do chaty na něco dobrého? Už nyní jsem měl nutkání odbočit na vyhlídky na místech, které jsem dříve nenavštívil, ale bylo mi líto času.

Pak je tu ale opačný pocit. Stálé hledání hranice svých schopností a jejich posouvání. Dosud jsem žádný závod nevzdal navzdory únavě, zimě, sněhu a dalším drobným nepohodlím. Jednou musím narazit. Teď si omlouvám úsilí nutností natrénovat na srpen, ale pak? Jako ideální mi zatím připadá přístupy střídat, některý pochod dát na pohodu a jiný zkusit trochu svižněji. Uspokojit tak obě části mého já. Uvidíme.

Rád bych poděkoval Vojtovi, za společnost a podporu po cestě. Zpočátku jsem měl vážné obavy, že ani jemu nebudu stačit, později jsem se rozhýbal.

Pozitivní je, že akce na mé tělesné schránce nezanechala žádné následky, krom lehce odřené nohy. V pondělí tak mohu nasednout na kolo a v úterý si vyběhnout po okolí. Na druhou stranu to znamená, že jsem měl ještě rezervy 🙂

Trocha technických dat

Garmin Oregon 300 naměřil 105km, celkovou dobu na trati 20:38, z toho připadá na pohyb 18:22 a přestávky 2:16. Průměrná rychlost 5.1km/h, pohybu pak 5.7km/h. Převýšení stanovil na 4050 m.

Graf profilu trasy, kliknutím se zvětší

Graf kolik lidí dokončilo v jednotlivých hodinách. Sloupeček 20 například započítává všechny příchozí s časem 20:00 – 20:59

Nakonec naskenovaná mapa s kterou jsme disponovali, opět je možné ji zvětšit