Gerontclub

Pečecká desítka v loňském roce představovala můj první měřený běžecký závod v životě. Proto tato akce už navždy zůstane pro mne významnou a rád se do Peček budu vracet. I když to tak po dokončení loňského ročníku rozhodně nevypadalo. Neboť jak jsem ve svém příspěvku popsal, tato první desítka pro mne byla značným trápením. Nejen že jsem přepálil začátek, ale hlavně konec táhl jen vůlí tak, že jsem tehdy málem zkolaboval, byť to přiznávám až nyní.

Na druhou stranu jsem byl letos zvědavý, jak si povedu po roce pobíhání po kopcích. Uvědomuju si, že rychlost netrénuji, intervaly neběhám, ale vytrvalost se určitě zlepšila. Jak se to projeví na stejné trati? A tak jsem se přihlásil. Z loňského roku jsem si odnesl hodně cenných zkušeností a tak jsem si je srovnal v hlavě a stanovil si tyto pravidla:

• Nepřepálit start
• Nenásledovat schopnějšího běžce, konkrétně Magdu a nedržet se ani slepě vodiče na vysněný čas
• Nepřehnat to s oblečením, cestou se zahřeju víc než dost
• Uvolnit se a užívat si atmosféru
• Bylo by pěkné nezhoršit si čas a tak se budu držet vodiče na 50 minut

 Letos jsem měl na ruce své Garminy a tak se dalo průběžně sledovat jak si stojím s rychlostí, pokud se dá takto mému pohybu říkat. Nakreslené kilometrové značky byly výborné a bylo tak vidět, jak hodinky proměřují vzdálenost díky vandrování GPS zaměření.

Na startu jsem se sešel opět s Magdou a Petrou. Ještě tu ze známých měli být Miloš, Renata a Michal. Poslední dva jmenovaní nakonec nedorazili. Do chumlu závodníků jsem se vmísil na poslední chvíli, zrovna když čelo vyrazilo. Kde je můj vodič na 50 minut? Marně jsem se rozhlížel, zatímco jsme postupovali v davu směrem ke startovní čáře. Tam jsem odmáčkl hodinky a konečně se rozběhl. Plány jsou naštěstí od toho, aby se mohli operativně měnit. Já tedy zaměním vodiče za Magdu. Jen hlupák udělá stejnou chybu dvakrát, znělo mi v hlavě. Protože jsme na startu stáli hodně vzadu, tak nezbylo než se prokličkovávat mezi pomalejšími spoluběžci dopředu. Začátek byl i podle záznamu dost pomalý. Na druhou stranu není to dobře? Tím rozhodně nepřepálím start a pocit, kdy člověk ostatní předbíhá, je rozhodně příjemnější, než když je sám předbíhán.

Po chvíli se dostavuje skoro až euforie, běží se mi výborně. Kličkování už není tak časté, počasí je přímo dokonalé. Chladno a bezvětří a já mám tak povznesenou náladu, že po několika kličkách nechávám Magdu za sebou. Však ona si poradí a opět mi předběhne.

Po 2 km vbíháme do Radonic, je to stále začátek? Jak dlouhý je vlastně ten začátek, je to první kilometr, nebo snad dva, tři? Kdy se mám přestat obávat přepálení? Takto komické otázky se mi honily hlavou a já se rozhodl pro obezřetný postup až na otáčku na pátém kilometru. Pak se uvidí.

Na otáčce jsem si vyhrnul rukávy s tím, že zkusím zrychlit. Jenže jak se to dělá? Když si prohlížím fotografie rychlých běžců, tak je to radost pohledět, letí a téměř se nedotýkají země. Můj styl je takový svižný jogging a ten mi nějak neumožnuje větší rychlost, ale nevadí i tak to bude prima.

Petra v závěsu za dvojicí školáků s batohy 🙂

Nakonec jsem dal první polovinu za 23:40, druhou za 23:05 a tak celkový čistý čas byl 46:45. S tím časem jsem spokojený, znamená drobné zlepšení, ale hlavně po závodě jsem se cítil naprosto v pohodě. Miloš, prý ode mne čekal víc, sám byl v cíli už za 39:50 a bylo veselé sledovat diskuzi na FB nad jeho fotografií. Kamarádi si přisazovali jen to šlo. Zatímco Magda pochválila Milošovi barevné sladění tkaniček s trikem, ostatní se pozastavovali nad tím, proč si nese na 40 min jogging svačinu a kdo mu napatlal na podrážky lepidlo, že nemůže odlepit nohy od země. Až dám 10km pod 40 minut jako on, tak budu také moc rád terčem takovýchto vtípků.

A jak běžely ženské členky Gerontclubu? Magda dokončila desítku za nádherných 47:51 a umístila se 8. v kategorii. Petra doběhla za pěkných 54:47.

Pečky letos překonaly moje očekávání. I když jsem snad za celý rok neběžel v kuse 10km po asfaltu, tak pohodová atmosféra a zvládnutý průběh závodu naznačují velkou pravděpodobnost startu opět příští rok.