Gerontclub

Uteklo to. Loni jsme jeli na LH24 bez jakýchkoli ambicí, byl to Frantův první závod. Vlastně jsme pořádně nevěděli, do čeho se vrháme. Byl to  křest ohněm, tedy spíš mrazem, teploty klesaly pod -22, vichr vanul silou netušenou a ten člověk se vesele smál. Jo, to mne mělo varovat, holka, s takovými si nezačínej. Protože jsem ale včas neutekla, tak jsem tu zas. Letos už s ostříleným závodníkem a s myšlenkami na stupně vítězů. Po bedlivém prozkoumání startovní listiny by nám to v kategorii 50+ mix mělo vyjít.

Zase stejný scénář. V pátek jedeme do Ostravice, po loňských zkušenostech raději vlakem. Ve vlaku zažíváme veselou chvilku, když se k nám hlásí sportovně odění jedinci se slovy: Jé, ahoj, vy jste ten Gerontclub z Dobřichovic. Jsme sice z Černošic, ale dobrý, jsme už známí jako falešné pětky.

Bydlíme opět v Golf resortu, jaká je to idyla bydlet v golfovém hotelu v zimě! Ticho, klid, nikde nikdo, ceny mírné a obsluha příjemná. Po registraci se ještě Franta dívá na web závodu a zjišťuje, že v kategorii 50+ nějak ubyli startující. Včetně nás! Co se to děje? Po bedlivém pročtení pravidel zjišťujeme, že jsme proti loňsku skokem omládli. Jsme totiž v kategorii 41-50, kde startuje 13 týmů, my budeme s největší pravděpodobností nejstarší. Prostě se proti loňsku tak nějak potajmu změnila pravidla, počítá se průměr věku obou závodníků a za rozhodující se bere nikoli rok, ale přesné datum narození. Takže je nám přesně 100:2. Smůla. Myšlenky na bednu pomalu opouštíme, závodit se čtyřicetiletými lze těžko. Tak se aspoň bezvadně najíme, dáme dvojku růžového a jdeme nabírat síly na závod. Venku je tradiční čvachta, tato zima je prostě blátivá. Sněhový idyla se opět nekoná.

Ráno cinkne na mobil zpráva, že je něco nového na webu závodu. A ono toto:

Horská služba Beskydy varovala před zledovatělou trasou a vysokou možností uklouznutí, během dne se také očekává intenzivní sněžení. Teploty se pohybují pod nulou, je vysoká vlhkost vzduchu, pocitová teplota se pohybuje okolo -10 až -20 stupňů. Vysoká je hrozba omrzlin.

Koukneme z okna a ono je vážně bílo! A pořád chumelí. Na webu proběhne ještě někokolik zpráv o tom, jaké se očekávají extrémní podmínky, že hora je zledovatělá, protože v noci pršelo, je vyhlášena povinnost mít mačky, nebo aspoň řetízkové nesmeky, ale zdá se, že se závod se přes veškeré komplikace koná. Tak se tedy sbalíme, nasnídáme a vyrazíme na asi pětikilometrový pochod k Sepetné, kde máme zaplacenou postýlku. Je nám přidělen bungalov č.7. Zase dobré, žádné Sluníčko. V bungalovu je ubytováno celkem 6 dvojic, pravda, je nám poněkud těsno, ale všichni spoluzávodníci vypadají sympaticky. V klidu se nachystáme, letos startuje první Franta, je už ten lepší z nás a je vidět, že se nemůže dočkat.

Jdu ho doprovodit na start, pak se vracím zpět do chaloupky, pomalu se chystám. Máme už z loňska vyzkoušené, že pokud ten, kdo je na trati, zavolá druhému z Albínova náměstí, je to tak akorát, aby se ten druhy stihl dostavit na start. Letos ten telefon zvonil nějak nečekaně brzy. Ten Franta se do toho dal! Tak jdeme na to! Sotva se dostavím k místu předávky, už tam je. Sděluje, že trať je mnohem lepší, než čekal, předá mi čip a nesmeky a já se řítím v ústrety novým, silným zážitkům. Nejdřív po silnici. Zatím dobrý. U Butořanky trasa opouští značku a přichází prudké stoupání. Je rozdělené lesními cestami na tři úseky, které nazývám v duchu „Hnusný“, „Hnusnější“ a Nejhnusnější“. Nasazuji nesmeky, ale opravdu to není žádné ledové drama. Kde se tu ty kopce sakra berou! Funím jako blázen, ale neztrácím tempo. Sláva, z nejhoršího jsem venku, už jsem na cestě, která nejdřív mírně stoupá, po chvíli vede po vrstevnici. Rozbíhám se, odpočívám,  jde to úplně snadno, předbíhám spoustu lidí. Za chvíli se dostávám na modrou značku, celkem pohoda, z rozcestí Malchor už je to na vrchol jen kousek. Trochu do kopce, ale loni to bylo nějaké prudší, nebo ne? Na vrcholu docela fouká, výhledy do kraje asi letos zrovna skvělé nebudou. A teď hurá  dolů. Seběhy jsou moje silná stránka. Chvíli to zkouším bez nesmeků. v první zatáčce mne ledová plotna vyvádí z omylu. Ale ustála jsem to. S nesmeky jsem jistější, opět předbíhám spoustu lidí. S radostí zjišťuji, že mne skoro nic nebolí. Ten pocit jsem už dlouho nezažila. Za chvíli už volám Frantovi, je asi trochu překvapený, jak jsem rychle dole. První kolo za 1:47 není zlé. Na tabletu sledujeme průběžné výsledky a zjišťujeme, že to nebude tak beznadějné.

A tak to je pořád dokola. Běh, doplňování spálených kalorií v Gastrozóně (podle mě je to úplně pitomý název pro naprosto skvělou věc – jídlo a pití bylo dobré a bylo ho dost). Pak postýlka, zvonící telefon a znovu do hory. Počasí je pořád stejné, sněží, nahoře fouká, mráz do -10 stupňů. Celkem pohoda. Sníh postupně pokrývá cesty, takže používám nesmeky méně a méně. Moc se neflákáme, Franta dává každé kolo pod 2 hodiny, já pak už jsem pomalejší, ale pořád dobré. Dva týmy jsou nepochybně lepší, dva jsou podobně výkonné jako my. Na ty si musíme dát pozor. Jeden z těch týmů, Ganc na plný plyn s námi sdílí domeček. Bohužel mají smůlu, Marek si ošklivě ublíží, tak to vzdávají a jdou spát. Celá naše chaloupka se v noci proměňuje v zámek Šípkové Růženky, kvůli různým zdravotním problémům to postupně odpískají všichni kromě nás. Trochu jim závidím, já bych spala, až bych brečela. Nicméně možnost, že bychom mohli být na bedně se stává reálnou, takže usilovně kmitáme nahoru a dolů.

Noc pomalu končí, krásný východ slunce jako loni se nekoná, protože pořád sněží a chvílemi není vidět na krok. Obdivuji dobrovolníky, kteří vydrželi stát na vrcholku v té fujavici hodiny a udrželi si stále dobrou náladu.

Když jdu popáté ty tři hnusné úseky, v duchu doufám, že je to naposledy. Už mne trochu bolí nožičky, Ale kdepak. Franta rozhodl, že máme-li mít jistotu, že budeme opravdu na bedně, je třeba to pojistit ještě aspoň půlkolem. No tak jdu, když to musí být! Asi bych stihla to 12. kolo celé, ale už se mi nějak nechce, tak pípnu na Lysé a pak už fotím a jdu pomalu dolů.

Dole potkáváme Michala a Pavlínu. Michal dal 4 kola, Pavlína říká, že jí 2 kola z 8 upřeli. Vůbec ten nový technický zázrak na měření časů nějak nefunguje. Tak celou dobu trneme, jestli jsme opravdu třetí.

Jdeme na vyhlášení vítězů, do poslední chvíle pochybujeme, ale jo, vyvolávají naše jména, jsme třetí, tak si užíváme svých několik minut slávy.

Pavlína je třetí v kategorii ženy 41-50. Na vyhlášení vítězů to ještě neví, protože jí ta chybějící kola uznali až dodatečně.

A tady končí pohádka o tom, jak středočeský geront přijel, z ničeho nic omládl a přesto byl na bedně v kraji, kde mají zatraceně vysoké a strmé hory a všichni hovoři kratce.

Bude ta pohádka pokračovat i v kraji, kde mají ještě mnohem vyšší a stmější hory a kde o domorodcích říkají, že jedí žáby? Při pomyšlení na TDS  je mi trochu nevolno. Kterej blbec…

 http://gerontclub.rajce.idnes.cz/LH_24/

Několik poznámek z klávesnice 2. člena týmu

Není moc co dodat. Jako každá správná pohádka, má ta Magdy nádherné kulisy, příběh o překonávání překážek, který je nakonec odměněn cenným kovem a má také své hrdiny i skryté zlo. O tom až v posledním odstavci. O hrdinech se ale zmíním hned, v mých očích to jsou jednoznačně všichni ti dobrovolníci, kteří zajišťovali chod celé akce. Všichni byli velmi příjemní a ochotní, bez ohledu na podmínky a někdy i hůře spolupracující unavené závodníky.

Je škoda, že se museli potýkat i s technikou, neboť zrovna čtečky představovaly asi jediný viditelný problém pro závodníky. Pro zaznamenání čipu bylo nutné jej přiložit snad na milimetry přesně ke středu čtečky, proto u každé, i na vrcholu Lysé v mrazu a větru, stál pomocník. Už jen rozepnout bundu a najít čip v pouzdře na krku, nebylo moc příjemné. I přes tyto komplikované postupy nebyly některé průběhy zaznamenané, o tom ví své třeba Pavlína. Rozumím motivaci organizátorů, mít vlastní zařízení, které mohou nasadit v libovolných počtech a umožnit tak online přenos postupu závodníků bylo jistě hlavním cílem vývoje. Bohužel od B7 se asi na designu nic nezměnilo. Jak pohodlné bylo přebíhání přes měřící koberce..

Představte si, kam až může zajít elektronizace sportu a touha po přesném sledování průběhu. Proč nepřidělit každému závodníkovi místo pasivního čipu trochu aktivní elektroniky, třeba v podobě hodinek. Ty už stejně mnozí nosí a už obsahují GSM přijímač a snímač srdečního tepu. Chybí jen kousek, a to je komunikační kanál pro průběžné odesílání dat na server organizátora. Posílat můžeme nejen polohu, ale i zdravotní data, jako třeba tepovou frekvenci. Na portálu by bylo možné sledovat jednotlivé závodníky a třeba automaticky vyhodnocovat nebezpečné stavy jako srdeční arytmie, nebo podezřele dlouhé zastavení na jednom místě, které mohou signalizovat úraz. Jenže zrovna přenos dat bude oříšek. Klasická GSM síť asi stačit nebude, neznám její možnosti a parametry jako počet současně připojených uživatelů na buňce či její celkovou propustnost. Asi bych šel jinou cestou a využil toho, že závodníci jsou roztahaní po celé trase a nejsou mezi nimi velké rozestupy. Případně bych doplnil několik mobilních komunikačních jednotek po trase. Pak mohu stavět mesh sít, známou z průmyslu nebo nyní často zmiňovanou v souvislosti s internetem věcí. Stačí pak menší vysílací výkon, a dosáhneme i redundantní spojení. Energie bude další výzvou. Dost by mne bavilo něco takového vyvíjet, třeba už na tom v Rožnově pracují.

Vlastní akce byla pro mne v mnoha ohledech jiná než minule. Hlavní cíl byl stejný, nezranit se a akci si užít, ano dělali jsme si trochu naděje na umístění, a to na základě mé lepší fyzické kondice. Přeci jen první rok v pohybu byl znát. Velké obavy jsem měl z počasí, navštívil jsem Lysou horu 12. ledna a podmínky byly strašné. Silná vrstva ledu, lehce zakrytá sněhem, na které klouzaly i nesmeky.

V takových podmínkách bych si závod představit neuměl. Naštěstí bylo ledu mnohem méně a situace se sněžením jen zlepšovala. Bylo také výrazně tepleji než vloni a já řešil jak se obléci abych se nepropotil a na vrcholu neprofoukl. Stejně jsem po každém kole mohl ždímat triko, jediné řešení by nejspíš bylo běhat do půli těla nahý, jako již známý jedinec, který byl několikrát viděn.

Přikládám mapu z prvního kola. Je na ní vidět start v Ostravici, další kola se zavírala ze Sepetné u transformátoru. Kliknutím se zvětší.

Na závěr jsem si nechal trochu negativních informací. Před vyhlášením výsledků nás Libor Uher informoval o vzrůstajících problémech, kterým organizátoři zatím ještě čelí. Sílí prý tlak na zrušení celé akce a to od mnoha subjektů. Počínaje ochránci všeho možného, nejčastěji živého, tedy kromě lidí. Ty lze trochu chápat, i když už méně ve světle vybudování nové mohutné chaty na vrcholu Lysé. Přes záchranné sbory, obávající se množství úrazů či úředníky až po závistivce, nebo případné konkurenty. Jeden konkrétní problém je prý často zmiňován a tím je povolení vést trasu závodu částečně mimo značené turistické cesty. Ostatně je to vidět na mapě výše. Faktem je, že tyto zkratky jsou pak využívány trénujícími jedinci, neb jsou mnohem náročnější než značené cesty a dochází k rozšiřování koridorů a erozi, pokud není cesta pod sněhem. Přistižení jedinci argumentují tím, proč bych tudy nešel, když se tu valí celý závod. Cílem je zamezit těmto průchodům a tak Libor apeloval na všechny zúčastněné, aby šli příkladem a mimo závod využívali jen značených cest. Navíc zorganizuje brigádu, které mechanickými zábranami vstup na tyto úseky znesnadní.

Zkrátka nad LH24 visí vážná hrozba zrušení nebo podstatné modifikace a tak držím palce ať tento krásný a náročný závod vydrží.