Zaběhl jsem si svůj první půlmaraton a náležitě jsem si jej užil. A to ještě v pátek jsem si nebyl jistý, zdali se vůbec postavím na start. Ale vraťme se na začátek, jak ten nápad vznikl. Registroval jsem se už na podzim 2013, v době kdy jsem se pěkně rozbíhal a byl v nadšení, že vše půjde i do budoucnost hladce. Stejně jako u Pečecké desítky jsem se registroval spolu s Magdou a jejími blízkými. Počítal jsem s tím, že závod je ještě daleko a do té doby naladím formu. Nepočítal jsem však s tím, že tělo se začne bránit rostoucí námaze a ignorování příznaků problémů mi dokonce vystaví jarní stopku běhání a vžene do náruče fyzioterapeuta.
Šikovný fyzioterapeut Tomáš dokázal problémy během měsíce téměř odstranit a já se opět začal těšit z pohybu. S tím rostla i moje psychická pohoda, která byla začatkem roku již hodně nízko. Tomáš nic nenamítal proti startu a tak jediné co jej mohlo pokazit byla nějaká choroba. Když na mne padla v pondělí únava, bolest hlavy a krku, tak jsem si z toho nic nedělal, byl přeci týden na uzdravení. Ve čtvrtek večer jsem už byl hodně nervozní a ještě to schytal od Magdy, neboť jsem se na ni včas neobrátil a ani její kouzelné kuličky prý nefungují ze dne na den. Přesto jich do mne nasypala pěknou dávku. Nevím co v nich bylo, jsem důvěřivý, ale v pátek v noci jsem byl hrozně happy. Dobrá nálada mi neopustila a tak jsem se mohl v sobotu postavit na start.
Start
Jestliže jsem byl v Pečkách šokován množstvím závodníků, tak to nebylo nic v porovnání s Prahou. Zde jich startovalo 10x tolik. Na startu připravených 12,5 tisíc účastníků zaplnilo ulici 17.listopadu od startovní čáry až do Pařížské ulice. Já měl podle uvedeného očekávaného času přidělen koridor K, což bylo téměř na konci. Můj pesimistický odhad 2:15 se ukázal být hodně nešťastným. Ale tyto souvislosti mi ještě nedocházely, ostatně kde jinde sbírat zkušenosti než na prvním závodě. Moje strategie byla jednoduchá, nepřepálit začátek, šetřit se a první půlku běžet těsně pod 6 minut/km. Pak se uvidí jestli budu mít síly zrychlit. Přál jsem si dát trasu pod 2 hodiny. Taktiku z Peček jsem neplánoval zopakovat a ještě mi byla důrazně zapovězena s tím, že osoba, za kterou jsem se v Pečkách zavěsil plánuje osobák, což se jí podařilo a já Magdě i tímto gratuluji k času 1:46 hod. Můj další plán byl držet se vodiče, kteří byly pěkně označeni. Jenže jsem stál tak daleko, že jsem vodiče na 2 hodiny viděl velmi daleko vpředu a nepřišlo mi rozumné jej nahánět když budu startovat minuty po něm. Nejbližšího vodiče jsem měl na 2:10 a startovní čáru jsem přeběhl přes 8 minut po startovním výstřelu.
Průběh závodu
Takže nezbývalo než si vystačit sám, dá-li se to říct v takovém davu. Rozběhl jsem se v pohodovém tempu a jal se ověřovat čas od času tempo s hodinkami. Ty jsem měl na ruce úplně poprvé díky Martinovi, který mi je na závod zapůjčil. Tímto mu děkuji, poprvé v životě vidím nejen záznam rychlosti, ale i tepu. Kromě záznamu jsem je už dále nepoužíval a běžel podle zvyklostí na pocit. Počasí bylo příjemné a já si první kilometry opravdu užíval. Bylo jen třeba dávat neustále pozor na spoluběžce kteří byli všude kolem. Předpokládal jsem, že se pole roztrhá a cesta bude volnější. Horší odhad jsem toho dne už neudělal. Hudební produkce byly moc príma, před Výtoní dokonce country muzika. Moje rozpoložení je vidět i na fotce před Paladským mostem, fotografa jsem neregistroval ale bavil se skandujícím davem.
Na Smíchovské straně jsem se začal trochu nudit a tak jsem si našel osobního vodiče, tedy vodičku abych byl přesný. Drobná černovlasá slečna běžela takovým pěkně uvolněným stylem kolem 5:50 a tak jsem se za ní zavěsil. Užíval jsem si její přítomnosti až k Rudolfínu. Tam jsem skvěle zamatkoval. To poté co hlasatel oznámil, že nějaký závodník dobíhá do cíle v čase 01:12. Jednoduchou kalkulací jsem došel k závěru, že pokud nezpomalím, a to je nepravděpodobné, neboť mi určitě budou docházet síly, tak doběhnu závod za 2:24. Nechápal jsem kde se stala chyba, jak to že jsem se tak loudal, no nezbývá než slečnu opustit a začít závodit. Cítil jsem se výborně, až mne to překvapovalo, zvláště když jsem si připomněl 10. kilometr v Pečkách. Jenže ono zrychlovat moc nešlo, polovina Mánesova mostu představovala úzké hrdlo a dav závodníků tvořil jednolitou hmotu, přes kterou se špatně prodíralo. Situace se začala zlepšovat na nábřeží. Po nějaké době jsem se uklidnil a uvědomil si hned dvě věci. Za prvé, závodník co byl ohlašován pravděpodobně startoval o něco dřív než já a za druhé, to zařízení co mám na ruce bude nejspíš ukazovat i můj aktuální čas. A tak jsem se na hodinky podíval, smál se na mne čas 01:12. Takže tak pospíchat zase nemusím, uvidím jak se budu cítit na 15km. Když jsem přibíhal k Lighthousu před Libeňským mostem, kde moje přeměna započala, tak jsem konečně zrychlil na cca 5:20. Byl to skvělý pocit, jen kdyby tu nebyly ty davy běžců, mezi kterými jsem kličkoval až do cíle. Na jednu stranu to byl úžasný až euforický pocit, předbíhat tolik lidí, ale čistě prakticky to bylo krajně nešikovné. Podle GPS jsem si přidal půl kilometru a podle údajů z webu předběhl přes 1000 lidí. To byla ta daň za špatné postavení na startu. Poslední kilometr byl opět hustý, ještě jsem zrychlil, tep šel až moc nahoru ale cíl byl už na dosah.
Cíl
Proběhl jsem jím z legrace něčím co mělo připomínat sprint a zastavil odečet. Pod dvě hodiny jsem se nevešel a skončil s časem 02:02:24. Nevadí, alespoň je co zlepšovat. Naplno jsem si užíval povznesené nálady, neboť jsem dokázal uběhnout svůj první půlmaraton a to naprosto bez problémů. Což na jednu stranu znamená, že byly rezervy, nicméně cítil jsem se mnohem lépe než na konci desítky, kde už nebyly.
Magda s vítězným úsměvem, Ondra co geronty nedohnal a já spokojený
Na letošek již žádný další klasický závod naplánovaný nemám, ale možná bych ještě o nějakém mohl uvažovat. Teď bude důležité opět začít pravidelně běhat a začít si zvykat na nové podmínky představované teplem. Až dosud jsem pobíhal spíše za chladu a ten mi moc vyhovoval.