Gerontclub

O této neobvyklé, ale prý velmi podařené akci jsem slyšel od sousedů již před několika lety. Oba se jí zúčastnili jako manželský tým a Magda poté ještě několikrát. Už to, že se na tuto akci tak ráda vrací, mi mělo jasně upozornit na skutečnost, že se bude jednat o náročný až extrémní závod. Ale to jsem tehdy nemohl vědět a navíc mi v tu dobu ani nenapadlo, že bych snad mohl někdy sám chtít stát na startu. Vloni jsem pomáhal Petrovi a Lence napájet účastníky čajem a zároveň je směřovat na správnou cestu. Tam pod zámkem v Chvatěrubech jsem zatoužil být na druhé straně, mezi závodníky.

Cíl smíšených dvojic je jednoduchý, v co nejkratším čase dosáhnout vlastními silami loděnice v Tróji, vzdálené asi 47km od vrcholu Řípu. K dispozici mají jedno jízdní kolo, na kterém smí jet v každém okamžiku jen jeden z dvojice. Největším problém účasti se ukázalo nalezení schopné a ochotné ženy do smíšeného týmu. Nicméně nepředbíhejme.

Letos připadl start již 23. ročníku na sobotu 6. prosince 2014. Na webu podniku byly k dispozici veškeré instrukce a registrační formulář, který se velmi rychle plnil. Jak je zřejmé z existence příspěvku, registraci jsem stihl a mohl se tak postavit na start spolu s celou řadou známých. Magda přivolala ze zahraničí zdatného Libora a bude soupeřit s dalšími dvěma týmy příbuzných. S bratrem a dětmi. Silné to rodinné zastoupení, dokonce silnější než jsem se domníval, jak se ukáže v cíli. A mohl bych jmenovat další známé z výběhů po okolí.

Příprava

Před svou premiérou jsem se rozhodl neponechat nic náhodě a tak jsem sobotu před závodem, 29. listopadu ráno stál s kolem na vlakové zastávce Holešovice s cílem seznámit se s celou trasou. Z vlaku jsem vystoupil ve Vraňanech a šlapal k Řípu. Cestou k vrcholu jsem sebral jednu geocache a přemýšlel o tom, jestli bych celé stoupání vyjel, případně za jakou cenu. Zkoušet jsem to ale tentokrát nemínil.

Za týden tu bude kol a lidí mnohem více. Projel jsem pečlivě celou trasu, přesně podle popisu a dával si pozor na navigačně zrádná místa a zároveň rozmýšlel, kde bude výhodnější kolo vést a co půjde jet. Tím alespoň trochu doženu znalosti závodníků absolvujících trať opakovaně.

Když bych měl shrnout poznatky z průzkumné cesty, tak ten nejzásadnější byl, že to nebude úplně procházka růžovým sadem. Cesta nevedla celou dobu po asfaltových cyklostezkách kolem Vltavy, jak jsem si neznámo proč představoval. Červená turistická značka se naopak proplétala lesy, stoupala na hřeben nad řekou a pak jej prudce opustila. Trasa ale patřila k tomu nejlepšímu, co jsem si z rekognoskace přinesl, v lese bylo moc hezky a terén sliboval hodně zážitků. Jedním ze zábavných faktorů bude bláto, pokud bude vlhko. Mým přáním proto bylo, aby zůstala alespoň taková vlhkost jako tuto sobotu. Sice se našly podmáčené úseky, ale uměl jsem si představit mnohem náročnější trať, pokud by třeba sprchlo. Rovnou prozradím, že jsem asi nebyl hodný, nebo se mé přání nedostalo na patřičná místa, neboť několik dní před závodem vytrvale pršelo a počasí tak připravilo scénu na bahenní koupel.

Dalším pozitivem bylo perfektní značení. K běžným turistickým značkám doplněné červené šipky na asfaltu a fáborky v lese učinily z bloudění opravdu náročnou úlohu, kterou jsem přesto zvládl a dvakrát z trasy sjel. Poprvé v lese, kdy značka náhle zahnula z lesní široké cesty a podruhé jsem sjel předčasně z hřebene v Hleďsebe I a musel se drápat zpět.

Měl jsem prakticky celý rok na získání partnerky pro závod. Oslovil jsem několik žen, ale zadařilo se mi až těsně před registrací. Bohužel jsem se neradoval dlouho, neb partnerka musela účast v týdnu před závodem zrušit. Měl jsem za to, že tím pro mne účast končí a jal se shánět na poslední chvíli alespoň registraci na Pražskou stovku. Ale Magda a moderní komunikační medium FB, které jsem dosud ignoroval, dokázali nemožné a já se tak mohl ve středu setkat s Renatou. Odvážná to žena, postavit se na start s neznámým mužem, o kterém ví jen, že je pohodový a neambiciózní. Magda říkala, že se při této formulaci ani nezačervenala. Nechápu proč, lépe mne vystihnout přece nejde!

Den D

Vstávám v 5:00, proklatě brzo na to, že je sobota. Odjezd je totiž naplánovaný z Dejvic již v 6:45. V tu dobu musí být hotová registrace a naložená kola. Na parkovišti je plno, přeci jen skoro 300 lidí a 140 kol představuje tolik hmoty, že musí být přistaveno několik autobusů a kamion s menším nákladním autem. To množství velkých vozidel mi zaskočilo.

V jedné z reportáží jsem četl, že autor měl pocit, že se ocitl ve špatném autobuse, neb všude kolem seděli samí mladí a zdatní jedinci. Také jsem se tak cítil, ještě když jsem se zaposlouchal do rozhovoru o absolvovaných závodech a výkonech.

Před sedmou se dává celá kolona do pohybu směrem Říp, aby zastavila na severním úbočí, kde je celý náklad vyložen. Po chvíli stoupání se všichni shromažďují před kaplí a Jarda seznamuje účastníky se základními pravidly klání.

V 9:00 ráno závod startuje. Běžci běží dolů po červené a jezdci po silnici k parkovišti a pak k místu setkání s běžci. Teplota je asi 6 stupňů nad nulou a zatím ani nic nepadá. Celkem ideál pro tento typ aktivity.

První úsek jedu na kole já. No kolo, to je kapitola sama pro sebe. Jak bude vidět z následujících fotografií, v našem týmu je drobný rozdíl ve výšce a tak volba kola nebyla snadná. Místo svého oblíbeného 29 palcového Supa jsem nakonec sáhl po synovo dětském horském kole. Trochu jsem ho vytunil, přidal jsem rohy, abych mohl řídítka uchopit alespoň jedním způsobem bez hrbení a nosič na brašnu. Při každé předávce na trati jsem ještě měnil výšku sedla, které bylo fixováno rychloupínákem. Bohužel i v minimální poloze bylo pro Renatu stále trochu vysoko a v maximální pro mne trochu nízko.

Cesta celkem v poklidu ubývala, závodníci se brzo rozptýlili, chrti odjeli a na trati tak nebylo nijak přeplněno. Na odbočce, kterou jsem před týdnem minul, se nachytalo několik týmů, na které jsem volal a zavedl je na správnou stezku. S bahnem to překvapivě nebylo aź tak horké, asi jsem čekal větší masakr. Hodně jsem se obával sestupu roklí do Jeviněvsi, ale ten byť rozblácený, byl celkem schůdný. Nejbahnitější úsek představovala opět rozježděná cesta kolem zásobníků centrálního úložiště ropy v Záhořanech a pak až cesta přes Větrušice, poslední terénní úsek před asfaltem.

V Kralupech jsme překonali řeku a já se už těšil na známé stanoviště v Chvatěrubech. Petr nezklamal, a byť letos sám, čekal na závodníky s teplým čajem. Aby pak dohlédl na správné objetí místní ruiny zámku.

Cesta podél řeky byla na jednu stranu nudná, ale na druhou rychlejší než postup lesy. Ke zpestření došlo po odklonění od Vltavy stoupáním do Větrušic, kde na nás čekala rozbahněná cesta a ostrý vítr. Začalo také trochu mžít, ale ne dost na to, abych se balil do nějaké bundy. Husincem jsme klesli opět k řece a zbylé kilometry překonávali po asfaltové cyklostezce. Dobře jsem si ji pamatoval z minulé soboty, dneska ale ubývala nějak pomaleji.

Posledních několik stovek metrů jsem se rozhodl zakončit rychlým finišem a vzít alespoň jeden pár. Což se mi za značného úsilí i podařilo. Volali na mě, že si koleduju o infarkt a možná měli i pravdu, nicméně byla to výzva.

Závěr

V cíli jsme se potkali s Magdou a Liborem, byli tam už hodinu, doběhli totiž ve fantastickém čase 3:58. Mladí Vančáci byli v cíli také, 9 minut před námi. A jak jsme dopadli my? Na první účast docela dobře, vešli jsme se pod 5 hodin, přesný čas byl 4:54. S umístěním to bylo trochu horší, patřilo nám 101. místo. O síle konkurence ale svědčí i umístění M+L, jejich úžasný čas je dostal na 51. místo.

Můj velký dík patří v první řadě Renatě, za příjemnou společnost a sportovní výkon. Také organizátorům Hance a Jardovi Dvorským za nápad a výdrž se kterou tento podnik opakovaně provozují. I všem ostatním organizátorům, bez kterých by se podobná sportovně společenská akce nemohla konat.

V tělocvičně loděnice probíhalo vyhlášení výsledků. Trvalo déle, než je obvyklé a to proto, že byla vyhlášena a oceněna každá dvojice. Navíc se ještě vyhlašovala samostatně kategorie 100+ pro páry dosahující této věkové hranice v součtu věku.

Výkony účastníků byly neskutečné a podle toho, co říkali ostatní, se neustále zlepšují. Letos, bez ohledu na podmínky, padl rekord trati a nejrychlejší dvojici Michaele a Davidu Gerychovým stačily 3 hodiny a jediná sekunda na dosažení cíle. Už vidím tu bitvu o prolomení tříhodinové mety příští rok.

Toto je záznam mé cesty (kliknutím se zvětší):