Nejedná se o ledajaký šutr, ale rovnou o Šumavský ŠUTR s velkými písmeny, neboť jde o zkratku Šumavského Ultra Trailu. Letošní ročník se běžel 4. října 2014 opět ve středisku Zadov-Churáňov. Propozice praví, že je čistě na každém účastníkovi kolik si naloží připravených 21km okruhů. Jeden, dva anebo dokonce tři ( 21km > 42km > 63km). Pak se i rozliší zdali se jedná o terénní půlmaraton, maraton a nebo skutečný ultra maraton. Já měl až do tohoto víkendu povědomí jen o tom, že se běhá Šutr v Praze a že je to hodně obtížný závod. Jak jsem se tedy mohl ocitnout na startu tohoto podniku na Šumavě? Je to jednoduché, stále více lidí běhajících o nedělích po Brdech se zmiňovalo, že je to akce, kterou si nechtějí nechat ujít a že jsou již přihlášeni. Dokonce i Magda plánovala běžet hned po návratu z velmi náročné grónské dovolené.
A tak jsem se rozhodl přidat. Hory mi letos nějak přitahují a na Šumavě jsem už dlouho nebyl. Z brdské party tedy budeme v sobotu na Zadově hned v sedmi. Největší borci se přihlásili na královskou ultra dlouhou trať, a to Martin, Georgina, Magda a Vojta. Petr šel na maraton a já s Markétou jsme si naplánovali půlmaraton. Moje nervozita stoupala s blížícím se dnem závodu, když jsem se snažil na webu najít detaily. Zjišťuji, že to nebude masová akce typu městských běhů, kde se hravě skryju uprostřed závodního pole. Toto vypadá spíše na běh skupinky zdatných nadšenců. Studuji mapu abych alespoň nezabloudil a ještě netuším, že mi to bude k ničemu.
Ráno po snídani si jdeme vyzvednout čipy, Magda dostává ještě popis trasy, já mám už smůlu, ale mám přece trasu uloženou v paměti. Velmi dobře si pamatuji na podařený víkend s rodinou na Chatě na Losenice v Popelné, kolem které se poběží po silnici do kopce. Ultra běžci se trochu obávají časového limitu, který je nastaven na 7 hodin, ale mají co chtěli, alespoň na ně nebudu dlouho čekat. V první vlně v 9 hodin ráno startují právě oni.
Chvíli před startem probíhá prezentace nastoupené skupinky a pak si bere slovo Michal Dobiáš. Seznamuje závodníky se skutečnostmi, které se jim mohou hodit. Například, že trasa uvedená na webu neplatí a pokud ji někdo má v hodinkách, ať ji nepoužívá, poběží se trasa jako vloni. Aha, říkám si, to na webu visí špatná trasa už alespoň dva roky.. Značení také neodpovídá popisu na webu, jsou použity bíločervené fáborky. A na závěr ta dobrá zpráva, neplatí ani uvedený časový limit, skutečný je celých 9 hodin.
Mezitím se přiblížila devátá hodina a pole odvážných se dává na pokyn od časomíry do pohybu.
Tato fotografie nedokáže plně přenést atmosféru, kdy se tlupa běžců v ranní mlze noří do šumavských hvozdů a v tichu pomalu doznívá dusot jejich nohou. Toto byl silný moment a neskutečný kontrast k masovým městským běhům obklopeným hlukem z reproduktorů. Prostě nádhera.
Jsem na webu Gerontclubu a tak se sluší přidat několik fotografií nejzdatnější členky klubu Magdy. Opakovaně jsem ji říkal, že po Grónsku není dobrý nápad hlásit se na 63km běh, velmi pravděpodobně jsem s tím názorem dokonce nebyl osamocený. Ale marnost nad marnost, názor nezměnila a vyrazila na svou dosud nejdelší trať.
Na této fotografii má v nohách již 60 kilometrů ! a do cíle ji zbývá jen závěrečné stoupání. Na startu jsem vyslechl komentář diváka „tu dálku bych ani neušel a ti blázni to běží“. Jak trefné vyjádření.
Ultramaraton dokončily jen dvě ženy. Magda, které třímá odměnu za 2. místo byla pokořena pouze Georginou.
Před posledním kolem na dotaz starostlivého Evžena, co by si přála k jídlu, Magda odpověděla, že řízek. A takhle to dopadlo po dokončení závodu. No řekněte, na které akci se může něco takového uskutečnit 🙂 Foto obou finalistek.
Medvěd pronásleduje gazelu
Tímto nadpisem bych shrnul svoji účast. Startoval jsem v 11 hodin s cílem trať uběhnout v poklidu, neztratit se a pokud možno nebýt úplně poslední. Naše skupina půlmaratonců byla nejpočetnější a čítala téměř 80 závodníků. Po startu jsme vyrazili na mě nějak rychle, první kilometr mi hodinky ukázaly za 5:23, druhý za 5:16 a třetí už pod 5 minut. A to bez ohledu na bláto, kořeny a vůbec lesní terén. Tohle tempo neudržím, říkal jsem si a přemýšlel, jestli zpomalit. Pak jsem si všiml dvou zdatných slečen přede mnou, a řekl si, že jejich tempo by mi mohlo vyhovovat a tak se jich budu držet. Jenže stezka začala prudce klesat a stala se obtížnější a mně se zdál sestup moc pomalý. Rázem jsem předbíhal první a po chvíli i druhou slečnu. A pak někde se to stalo. Přesně to, čeho jsem se chtěl vyvarovat. Kufr a pořádný. Ztratili jsme červenou značku a pokračovali po zpevněné cestě vzhůru do kopce. Jen ve dvou. Po chvíli mi bylo jasné, že je to špatně, červená značka, pokud jsem si pamatoval správně, vede stále údolím potoka a my usilovně nabírali výšku, navíc už dlouho nebyl vidět žádný fáborek. Co teď? Stoupání se narovnalo a já stručně vysvětloval že jsme špatně, ale že tuším, kde je Popelná a tak jsme se místo zpět vydali do údolí přes podmáčenou louku a pak špatně prostupný les. Vynořili jsme se kousek před Popelnou, jenže prodloužená trasa v extrémním terénu a při zbytečném převýšení nám přidala zhruba 12 minut. To jsem vyčetl doma z GPS záznamu. V Popelné bylo možné doplnit tekutiny a konečně pokračovat dál již v celkem velké skupině spoluběžců. Slečna nabrala síly i tempo a po chvíli mi zmizela z dohledu. Jenže pak přišlo stoupání a já ji začal dohánět a tak to šlo až do cíle, v klesání se mi vzdalovala a v kopcích jsem ji doháněl. Takto jsme se dostali až do cíle. A to v čase 2:19:11. Tento čas mi stačil na 30. místo ze 44 mužů a 35. místo ze všech 78 půlmaratonců.
Tady je důkaz, že jsem tam skutečně byl. Gazela je na facebooku na předcházející fotografii.
Shrnutí
Šutr mi příjemně překvapil. Běhání v přírodě mám rád, terén mi nezaskočil, přeci jen trénink na Brdech a i předchozí akce byly dobrou průpravou. Nastoupaných 500 výškových metrů v jednom kole se dalo zvládnout a počasí bylo také skvělé. Co hodnotím ale nejvýše, byla atmosféra. Byla příjemná, poklidná, celá akce byla taková komorní a já se cítil prima. Děkuji organizátorům a moc rád se vrátím.