Gerontclub

Montafon – Arlberg marathon je krásný závod, který vede z údolí Montafon ve Voralbersku do údolí Arlberg v Tyrolích. Z toho i podprůměrně nadaný jedinec vydedukuje, že to asi nebude úplně po rovině. Je to příjemný malý závod, před místní hasičkou zbrojnicí v Silbertalu obvykle startuje tak 250 účastníků, hlavně místních, ale taky Němců a Švýcarů, protože ti to mají blízko a kromě toho je tam vždy pár Čechů, protože ti jsou prostě všude.

Našla jsem ho před třemi roky v termínovce behej.com. Jako vzorná manželka jsem hledala nějaké místo, kde by Petr mohl létat na paraglidu a zároveň já jsem mohla běžet nějaký pěkný závod v termínu 5. – 6. 7. Zdálo se, že to je ideální volba. Půvaby městečka Schruns už objevil pár let před námi Hemingway, měl dobrý vkus. Idyla, tam by se mi líbilo trávit důchod. Pochopitelně vypolštářovaný nějakou rentou v eurech.

První rok byla pohoda. Letové počasí celý prodloužený víkend, závod se mi moc líbil, inu, proč to nezopakovat. Ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Letové počasí bylo i loni, ale asi ne zcela ideální. Tak to skončilo žlutým vrtulníkem a bylo dolétáno. Doufám, že definitivně. Zlomené obě nohy a páteř se mi zdají jako pádný argument, proč v této činnosti nepokračovat.  Závod jsem pak už neběžela. Náhle se vynořila spousta jiných, poněkud důležitějších činností.

Letos mne Petr překvapil dotazem, zda pojedeme opět do Schrunsu. Byla jsem přesvědčená, že už to tam nikdy nechce vidět. Zeptala jsem se organizátorů závodu, zda mně uznají nevyčerpané loňské startovné, uznali, tak tedy jedeme.

Díky loňské Petrově hospitalizaci v nemocnici ve Feldkirchu jsme se dozvěděli, že část Petrovy rodiny byla po válce odsunuta hned vedle, do města Rankweil, takže cesty využíváme i k návštěvě polozapomenutých příbuzných. Jedeme v šesti, Petr, jeho rodiče, já a Morgan s Drakem. Ford Focus není zrovna velké auto, ale když je dobrá vůle…

V pátek jdeme na návštěvu k Petrově vzdálené tetě, jeho máma se se svojí příbuznou vidí po 60 letech, je to dojemné. Společenská část celé akce dopadla nad očekávání dobře. Tak teď ještě přežít tu sportovní.

Dusný pátek se plynule proměnil v krásnou, studenou sobotu. Mám to ale kliku na počasí! Odhaduji, že je tak 16 stupňů, pod mrakem, předpověd hlásí pořád chladno a občas přeháňky. Co víc si přát. Beru si jen kraťasy a triko s krátkým rukávem, Libor Uher říká, že pokud je člověku zima, má zrychlit. Zatím se to vždy podařilo.

Před startem se zdravíme s další Češkou Zuzanou, někde tu je i Tomáš Šilar, z 238 účastníků jsou 3 Češi, z toho 2 lékárníci. Bavím se s Norbertem z Rakouska a potkávám i paní, co vyhrála letos Brdskou stezku. Svět je malý.

Za ty dva roky jsem se výkonnostně dost posunula, takže ačkoli nemám ve zvyku dopředu moc machrovat, v duchu si říkám, že aspoň o půl hodiny bych se zlepšit mohla, tudíž bych to mohla zaběhnout pod 5 hodin. Mám krásné nové hodinky od Garminů, běžím s nimi první závod, tak si budu hlídat tempo a bude to v pohodě. No jo, ale co to vidím? První kilometr 5:12, druhý 4:43, třetí 5:37, tak se asi horský maraton nerozbíhá… Ale zatím dobrý. Cesta začíná trochu stoupat, kochám se vodopády, horskými loukami a lesy, občas něco fotím, to tempo je ale pořád nějaké vyšší, než jsem plánovala. Na 10. kilometru se mi udělalo nějak slábo. Dobíhá mne Norbert, tak jsem ještě schopná mu v angličtině sdělovat, že mi to dnes nějak nejde, když běžím v jednom měsíci už druhý horský maraton, proložený pro zpestření Krakonošovou stovkou. Pak už nic neříkám, a přemýšlím, zda omdlím hned, nebo až za chvíli. Se stoupající nadmořskou výškou a klesající rychlostí pohybu začínám pociťovat zimu, mrznou mi ruce, kéž bych měla rukavičky jako Georgina. Bohužel Uhrovo pravidlo nelze použít, pokud bych zrychlila, s největší pravděpodobností skončím v kosodřevině na krovkách. Ten stav trval až těsně pod vrchol, zhruba na 20. kilometr. Tam končila šotolinová cesta a začínal ten správný horský úsek. Letos zvlášť povedený, střídavě potoky, bláto, rozšlapané od krav, kluzké kořeny a kameny, vodou nešetřili. A já jsem zjistila, že jsem asi byla v minulých životech horská koza. Mě to najednou začalo bavit. Hopsala jsem si z kamene na kámen, čvachtala se v blátě, přeskakovala potoky a bylo mi naráz úplně normálně. Zatímco před chvílí jiní předbíhali mne, teď jsem občas někoho předběhla pro změnu já. Pak už to s námi začalo jít z kopce. Seběhy, ty mi jdou. Běžela jsem, co to šlo a opět se mi pomalu vracela naděje, že by to mohlo být okolo 5 hodin.

Jenže ouha. Letos pořadatelé změnili závěr trati. Zatímco předloni se St.Anton obíhal zleva po nudné asfaltce, ovšem převážně po rovině, či z kopce, letos cesta vedla po druhé straně údolí  a rozhodně nebyla nudná. Nejdřív šotolinová cesta nahoru a dolů a zase nahoru a dolů a ještě jednou nahoru, pak se začalo klesat, myslela jsem, že už to bude snadné, ale pořadatelé byli kreativní, tak nám vymysleli ještě takovou kozí stezku, pak schody a kluzkou trávu. Pak zase šotolinová cesta, té jsme si užili jen pár metrů, za chvíli šipky a pro jistotu i rakouský dobrovolník ukazovali přímo do lesa, dolů z prudkého kopce, po naprosto pekelných serpentinách s kořeny a kameny. Horská koza se ve mně opět probudila, říkala, že to je paráda, že si jí to líbí, čas jsem přestala řešit, opět jsem předběhla několik lidí a v poměrně veselém a zachovalém stavu jsem zvládla poslední dva kilometry do cíle.

V cíli mne čekal Petr s mámou, nacpala jsem se melouny a pomalu vydýchávala intenzivní zážitek.  Časem 5:23:37 jsem moc nadšená nebyla, ale na druhou stranu, mám to za sebou, celkem nic mne nebolí, tak co víc chtít. Navíc se letošní sponzor vytáhl, každý, kdo doběhl, dostal krásné triko Scott.

Ze zdvořilosti zůstávám ještě na vyhlášení vítězů, po nějaké době slyším v plynné rakouštině něco jako Tschechische republik, tak zbystřím a ono následuje moje jméno. Kupodivu i tím hrozným časem jsem na bedně a to hned druhá z devíti v kategorii. Letos tu byly asi nějaké pomalé Rakušanky.  Dostávám zvonec a pohádky je konec.

Jak to zhodnotit? Při pohledu na záznam z Garmina jsem pochopila, proč to šlo tak ztuha. Asi na 10. kilometru vylétla tepová frekvence do strašlivých hodnot a přes veškerou snahu se na hodnotě cca 200 udržela 10 kilometrů. Pak zase zničehonic klesla k normálním hodnotám a už se tam udržela až do konce, i když tam byly ještě výživné úseky a stoupání. Zda to bylo jen přepáleným začátkem, toť otázka. Budeme to muset s Garminem sledovat a vyhodnocovat, nebo si dříve či později v té kosodřevině ustelu. To by bylo potupné a kromě toho, na čerpání nákladné zdravotní péče v zahraničí máme v naší rodině jiné experty.

Pokud by měl někdo počátkem července cestu do Montafonu, či Arbergu, mohu tento závod vřele doporučit. Malý, s příjemnou atmosférou, přitom naprosto profesionálně zorganizovaný. Trasa je naprosto nádherná. Takové krásné vysoké hory nám ten praotec Čech nepořídil, bohužel. Taky mohl ještě kousek popojít….

K nahlédnutí je i fotogalerie na rajčeti

Medvědovo video: http://vimeo.com/101347999