S běháním jsem začala poměrně pozdě, první závod jsem běžela na podzim roku 2008, to už mně bylo hodně přes 40. Běhání je hodně návyková věc, aktivita, kterou jsem v mladých letech naprosto nesnášela se stala nezbytnou součástí mého života. Skoro se dá říci, že podmínkou uchování psychického zdraví v situaci, kdy člověk čelí denně srážkám s „průměrným voličem“. Je to velmi vyčerpávající. Čechy jsou krásné, jen ti Češi by se měli vyměnit za nějaký pozitivněji laděný národ.
Roky jsem pobíhala po okolí našeho maloměsta sama nebo s pejsky. Prohlašovala jsem, že lidí mám plné zuby, psi že aspoň při běhu drží tlamičky. Občas jsem si zaběhla s bratrem a dalšími členy Gerontclubu nějaký závod, loni ale už účast spoluběžců byla dost slabá, no, není každý den posvícení. Běh se pro mne stal nutností, ale také rutinou.
Pak ale přišly nové impulsy, které přinesly mnoho pozitivního.
Tak dlouho jsem říkala Frantovi, ať začne běhat, až opravdu začal. A začal s takovou vervou, že mne to stále překvapuje. To nadšení je nakažlivé, z rutiny je zase zábava, víkendy se plní skvělými akcemi typu 24 hodin na Lysé hoře, Krakonošova stovka a Beskydská sedmička a já se na to, blbec stará, těším.
Druhý mohutný stimul přišel od skupinky běžců, která každou neděli pobíhá po Brdech a po Českém krasu. S Martinem jsem se potkala v hnízdě vrány Sáry a tím to začalo. Já, které jsem se zavile bránila s kýmkoli kromě pejsků běhat, dusám o víkendech se smečkou běžců, a ono mne to kupodivu moc baví. Člověk ze sebe vycedí víc, když vidí Pepovu zelenou bundu mizet v dáli…
Tělo sice bolí, ale ta moje dceruška šikovná mi srovnala skoliózu, je prozíravé si porodit fyzioterapeutku. Pak jsem objevila Renatu, cvičitelku SMsystému a jógy, tak mi svítá jistá naděje, že se moje tělo nerozpadne tak brzy, jak to původně vypadalo. To je třetí plus minulého roku.
Na ten půlmaratón už jsem se ani nechtěla hlásit. Moje stárnoucí tělo je trochu úchylné. Pozitivně reaguje na velkou zátěž. V situaci, kdy by jiný s mou diagnózou lezl po čtyřech, mne všechno přestává bolet. Proto cítím, že moje parketa jsou spíše delší terénní běhy a ne silnice. Ovšem nejít na běh, který je půlmaratónskou premiérou Franty i mého synáčka? Tak jo, aspoň se pokusím překonat osobní rekord. Letos už druhý, rekord na 10 km jsem překonala v Pečkách.
Takže 5.4. stojíme na startu – Franta, Ondra, Michal, Petra a já, někde v davu je i Martin, Georgina, Libor,Evžen se Sárou…. Počasí je skvělé, žádné vedro, Vltava je jako vždy podmanivá, síla davu strhující, běží to tak nějak samo, předbíhám vodiče na 1:50, pokud nezvadnu na trati, tak to ten rekord bude. Byl. 1:46:45, zlepšení osobáku o 7 minut. Fyzická příprava i pozitivní psychické naladění přinesly své ovoce, pět kilo se sice nějak během roku ztratilo ve vesmíru, ale běželo se mi skvěle, nic mne nebolelo, endorfiny v krvi dosahovaly nevídaných hodnot.
Už ve finiši:
Chvíli po mně doběhli i další, moc se to všem povedlo, Michal s Petrou už se zase dostávají do formy, Franta zaběhl skvělý čas, Ondra také překvapil.
Zhodnocení našich úspěchů jsme v širší skupině provedli v tradiční restauraci Olympia na Újezdě, kde se k nám přidali i členové support teamu Gerontclubu – fotograf Medvěd a vedoucí mikrojeslí Eva s budoucí nadějí Gerontclubu Miškou. Večer, již v užším kroužku, jsme pak provedli rozbor výsledků nad lahví Ruladského šedého, výběr z hroznů 2006. Myslím, že jsme si ho opravdu zasloužili.