Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Potřetí už tuplem ne. Poprvé to byl takový pohodový výlet se svačinkou na sluníčku, podruhé už docela rychlý pochod a docela slušné umístění. Potřetí se hlásíme o mnoho kilogramů lehčí, o stovky naběhaných kilometrů bohatší a to víc námi cloumají ambice. Náš tým startuje pod názvem Gerontclub, na rozdíl od minulých ročníků v oslabení- Franta a já za geronty, Péťa jako řidič a opatrovník a Drake jako vodící pes. Válečný invalida Medvěd a lenivý Morgan tvoří druhý tým 2M.
Franta celý týden pobíhá po fyzioterapeutech s achilovkou, takže prý budeme střídat běh s chůzí a nic nebudeme přehánět. Večer před startem naplánoval trasu tak, aby to vycházelo zhruba půl na půl. Já jsem se přípravné fáze nemohla zúčastnit, neboť jsem popíjela na další z četných oslav padesátin našich kamarádů. Ale na zbytkáč se běhá dobře.
Start byl letos jinde, v Plzni na Bílé hoře. Po několika dnech neobvyklých veder se udělalo krásně hnusně. Ochladilo se, pršelo, no nádhera. Jen ty zapršené brýle trochu obtěžovaly. Hned po startu oba pánové vyrazili jak kanec z bedny. No nazdar, jestli se takhle šetří achilovka…Běželi jsme pořád, nikdo nějak nepřecházel do chůze, našli jsme plánované kontroly, v té euforii jsme si cestu prodloužili i o jednu neplánovanou, ale když ono to tak pěkně běží, tak proč ne, pak jsme jednu kontrolu nemohli najít, docela dlouho jsme marně hledali, místo abychom to vzdali a mazali zpátky, šli jsme ještě pro jednu neplánovanou, sakra, kdo tam měl mít rozum? Asi já?! Pak jsme zabloudili, šli jsme tedy tak trochu na úplně opačnou stranu. Když jsme to zjistili, nálada v týmu poněkud zhoustla. Dokonce padla i ostřejší slova, asi poprvé. Kladně hodnotím, že nebyla namířena proti jiným členům týmu.
Teď měl někdo rozumný říct, zastavíme se, podíváme se na mapu, jaké máme možnosti a přehodnotíme původní plán. Ještě bychom to asi stihli. Nějak to nešlo. Prostě inženýr s GPSkou byl pro mne nepřekonatelnou autoritou. Mazali jako blázni podle původního plánu přes Dolanský most na pravý břeh Berounky a pak už to bylo naprosto v háji.
Závod se rázem dostal do jiné dimenze. Přehodnotila jsem cíl z původního „poběžíme co to dá a dobře se umístíme, vždyť máme natrénováno“ na nový, dosud nepoznaný „když prohrát, tak zvesela“. Po chvíli tento cíl přijali za svůj i ostatní členové týmu (aspoň doufám) a už nám bylo úplně jedno, že se asi do limitu nevejdeme, že jsme mokří a že je nám zima. I když jsme to nakonec poněkud nezvládli i v závěrečném finiši. Po té lávce by to bylo kratší 🙂
Závod nám přinesl nikoli dobré umístění, ale spoustu cenných zkušeností, týkajících se strategie a taktiky, ale i bližší poznání sebe i ostatních v situaci, které nebyla úplně idylická.
Děkuji týmu za příjemně strávenou neděli. Za rok znovu a lépe?
P.S. Neradno podceňovat slabší týmy. 2M nás nakonec porazili na celé čáře.