A je to tady, sobota 8. března 2014 a můj první běžecký závod. Tedy pokud nepočítám akci na Lysé hoře, což byla vlastně taková turistika. Přihlásil jsem se na závod, který má prý pěknou atmosféru a kde začínali i ostatní spoluběžci. Pečecká desítka, memoriál Jardy Kvačka se pořádá již po 35. v obci Pečky kousek od Poděbrad nebo Kolína. Při registraci jsem předpokládal, že v březnu budu mít natrénováno i trochu rychlosti a naběháno spoustu kilometrů v silničních botách. Realita je však trochu jiná. V sázce je také motivační odměna, kterou jsem si stanovil už před rokem za pokoření 60 minut. Budu mít na ní nárok?
Silniční boty jsem si pořídil nedávno, sáhl jsem opět po značce, která se mi osvědčila a pořídil Mizuno Wave Rider 17. Sice jsou bílé, ale běhá se mi v nich výborně. Jen za sebou nemají mnoho kilometrů a to proto, že se trápím s bolavou achilovkou. Ta mi zabránila v plánech začít na jaře trénovat intervaly a vůbec se pokusit trochu zrychlit. Tyto plány se prostě jen trochu odloží, první závod stejně bude o tom vyzkoušet si atmosféru a běhání v davu.
Z domova vyrážíme autem ve třech, Magda plánuje zaběhnout svůj rekordní čas a Medvěd nás bude podporovat a fotit. Počasí předpovídají na březen snad až neobvykle teplé a slunečné a já řeším jak se obléknout, zvláště když ráno ještě teplo zrovna není. Nakonec poběžím v dlouhých teplých elesťákách, neboť jiné nemám a dlouhém triku zkombinovaném s krátkým trikem, které jsem dostal při registraci. Rovnou uvedu, že jsem se oblékl moc, krátké kalhoty a triko by byly mnohem vhodnější. Ale i takto se získávají zkušenosti. Na triko si připínám číslo abych byl vzápětí upozorněn, že patří na břicho nikoliv na záda. Přepnutí je dílem okamžiku, docela by mne zajímalo, zdali je to pravidlem a proč.
Moje strategie jak běžet je cekem jednoduchá. Prý mám naběháno tak abych závod dokončil v čase 55 minut. Propočet mi říká, že to znamená udržet tempo 05:30 na kilometr. To je víc, než běžně pobíhám, ale závod mi prý strhne a poběžím rychleji, říkají moji zkušení kamarádi. Protože z webu vím, že jsou k dispozici vodiči na různé časy, stanovuji si plán držet se vodiče na 55 min a nenechat se předletět Sárou, která povede Evžena jako vodiče na 60 min. Jenže před startem kde se vodiči shlukují zaboha nemohu toho svého najít. Co teď ? Sice to není důvod k panice, ale plány mi to pěkně nabourá. Zařadím se tedy někam za polovinu, kousek za Magdu. Ocitl jsem se v davu asi 1200 natěšených běžců všech věkových kategorií. Hlavou se mi honí myšlenky, co tu vlastně dělám, není to ode ne drzost, no snad nebudu poslední.
A už je tu start a někde v předu se rozbíhají ti nejrychlejší. Poprvé v životě startuji na běžeckém závodě, vybavený měřícím čipem! Masa těl se valí vpřed, po chvíli následuje první zatáčka a já mám snad až euforický pocit, zahlédnu fotícího Medvěda, zamávám mu a radostně zdolávám první metry svého prvního opravdového závodu.
Teď je na čase vymyslet jak rychle mám běžet, nemám u sebe ani telefon, nechtěl jsem si brát zbytečnou zátěž a tak mi nenapadá nic chytřejšího než prostě následovat Magdu. Je to nějak rychlejší tempo, než jsem zvyklý, ale tak to má na závodě být, nebo ne? Jenže ona ještě zrychluje a já jsem nucen, abych ji neztratil z dohledu, dělat něco neočekávaného, předbíhat jiné běžce. Vstřebávám při tom úplně nové vjemy, kolem mne nejsou běžci, je to tlupa divochů ženoucí se vpřed. Nikdo nemluví, někteří hlasitě oddychují, někteří dokonce tak funí, že mi není jasné co budou dělat následující kilometry. V tomto rozpoložení vbíháme do Ratenic, kde je silnice lemována fandícími diváky, hraje hudba a je to celé krásně milé. Po chvíli registruji běžce v protisměru, ale ti mne netrápí, to spíš Magda, aniž o tom ví. Vzdaluje se mi a dotahovat se na ní mi ubírá citelně síly. Najednou přichází šok, dobíháme běžkyni, a ta má na zádech ceduli 00:50. Je to vodička na tento čas. V hlavě mi začne blikat červená kontrolka, tady je něco špatně, takhle se utavíš, zpomal. Na druhou stranu dát celý závod za 50 minut, to by bylo něco, to v kanceláři mladíci ještě nedali! A tak v duchu zamávám vzdalující se Magdě a zavěšuji se za vodičku na 00:50. Ptám se ji, jak to plánuje, jestli běží rovnoměrně, nebo druhou půli plánuje rychleji. Divné je, že si na její jasnou odpověď už nemohu vzpomenout. Držím se ji do otáčky a pak ji nějak ztrácím v mírném stoupání a jen doufám, že zůstala za mnou.
Návrat se mi moc nelíbí, citelně se unavuji a přestává se mi dařit nadechovat se jen nosem. To je jasný signál, že se rozhodně nejedná o pohodlnou aerobní aktivitu. Ratenice se nějak od mé poslední návštěvy natáhly a do Peček je to ještě takový kus cesty. Zpomaluji a bojuji s tím abych nebyl předbíhán. Navíc se asi opravdu otepluje, a mě začíná být nepříjemné horko. Co s tím, zpomalit a pokusit se zklidnit, nebo udržet tempo s ostatními běžci a neztratit pozici? Zatímco vedu duševní bitvu se svým tělem, metry přeci jen ubývají a vodičku nikde nevidím. Vždyť je to jen kousek, to musím dát. Teď si nejspíš okouším ten ne zrovna příjemný pocit, o kterém jsem četl, běžet vůlí. Přece nepustím šanci zaběhnout čas začínající čyřkou! A už je tu cílová rovinka, chtěl bych zrychlit, ale jsem rád, že žiju. Ostatně cílová fotografie je výmluvná.
Zkušenosti
Po proběhnutí cílem jsem chvíli chodil abych se zklidnil. Naštěstí jsem celkem rychle získal opět tělo pod kontrolu a mohl se potkat s nadšenou Magdou , která si zaběhla svůj osobní rekord na 10km 47:34 jako 7. v kategorii. Já doplnil tekutiny a přijal SMS s časem 50:21. Trochu smutním, taková dřina a stejně jsem to pod 50 minut nestihl. To mi už říkají, že toto je čas od výstřelu, že reálný bude lepší a skutečně, 49:51 ! To je pecka, dokázal jsem nepředstavitelné, první závod, po zhruba půl roce od počátků běhání. První půlku jsem dal za 24:41 a druhou jsem urval za 25:40. Představa, že bych se v cíli otočil a dal si trasu ještě jednou a přidal navíc kilometr do vzdálenosti půlmaratonu, je naprosto nepředstavitelná.
Odnáším si několik poznatků. Tohle tempo ještě pro mne není, půlmaratonu se začínám trochu obávat, a to je v kalendáři už za 4 týdny. Bude třeba jej běžet svým tempem a šetřit síly. Také to nepřehánět s oblečením. Hlavně aby se dala do kupy moje problematická noha a já mohl začít opět pobíhat po kopcích, tam se mi to líbí mnohem víc než na silnici mezi poli.
Málem bych zapomněl, hodinový limit jsem pokořil a odměnu si zasloužil! Mohu si tedy koupit své první běžecké hodinky. Určitě se podělím o první dojmy, jen jak si je vyberu a zakoupím.