Na svou první návštěvu v Mrtvých horách v roce 2014 nezapomenu. Představovala totiž mé první setkání s vysokohorskou turistikou a letními Alpami vůbec. Nápad na třídenní putování jsme tehdy převzali kompletně z webu a krátký popis toho pro mne nového dobrodružství jsme umístili na blog jako Totes Gebirge – Mrtvé hory.

Od té doby jsem byl v Alpách mnohokrát, ale Mrtvým horám se překvapivě vyhýbal. To se mělo změnit o posledním zářiovém a prodlouženém víkendu roku 2018.  Předpověď počasí hrozila chladem a deštěm a tak jsme se rozhodli nebrat feratové vybavení a naplánovat jen turistiku, která půjde absolvovat za každého počasí. Trasu tentokrát vymýšlela Magda a mě předložila dvě načrtnuté varianty. Plán počítal s klasickým přespáváním na chatách Alpenvereinu a návštěvou dosud nepoznaných oblastí. Já se tedy jal chaty obvolat abych zarezervoval přespání, což se mi nedařilo protože telefon nikdo nezvedal, a tak jsme se rozhodli řešit situaci až na místě jako při první návštěvě.

Na konci textu je k dispozici mapa s celou cestou a vyznačenými chatami.

pátek

Kolem poledního jsme zaparkovali auto u jezera Offensee a vyrazili do hor s cílem přespat na chatě Albert-Appel-Haus. Prý to nebude moc do kopce, říkala Magda, a já se tvářil, že jí to věřím. Počasí bylo natolik teplé, že velmi brzo šly dolů přebytečné vrstvy oblečení a došlo na krátké rukávy i nohavice. I úvaha nad možností koupání v jezeře padla. Voda byla nádherně průzračná a vstup pozvolný s písečnou pláží.

Stoupání bylo docela výživné, ale technicky snadné a za takto pěkného počasí výškové metry rychle ubývaly. Dobře značenou a prošláplou cestu zpestřil had plazící se přes stezku. Tipujeme ho na neškodnou užovku.

První chata, která se nám zjevila, poté co stoupání ustalo, bohužel nebyla naše cílová, nýbrž Rinnerhütte 1473 m,   a přišla náramně vhod. Respektive ne chata, ale radler, kterého jsme si tam u stolečku dopřáli.

Cestička se od chaty nejprve vinula podél potoka a po pár kilometrech se nám po krátkém přehoupnutí naskytl pohled na malé jezírko Windensee. Odpoledne a vyšší nadmořská výška přinesly chladnější vzduch a tak na koupání už nebylo ani pomyšlení.

Cílové chaty Albert-Appel-Haus, 1.638m,  (ano leží výše než vrchol Sněžky) bylo dosaženo ještě za světla, ale teplo ubývalo tak rychle že večeři jsme sice začali na terase, ale dokončili již ve vytápěné místnosti. Nabídka byla obvyklá, a my zvolili vepřové s knedlíkem a jako desert Kaiserschmarrn.

Během večeře padla tma a okolní lesy ožily. Ze všech stran se ozývalo troubení roztoužených jelenů. A že jich tam muselo být hodně.

Dnešní etapa měřila pouhých 12km a od parkoviště jsme nastoupali 1120m, ale jako úvod do hor to stačilo. Bude přituhovat. Ale to jsme ještě nevěděli.

sobota

Cílem dnešní trasy byla chata Loserhütte, 1497 m, kam vede turistická cesta 201 barevně značená jako černá. Rovnou mohu prozradit, že tato cesta se ani trochu obtížností nepřibližovala černým cestám z Gesäuse, skoro nebyla ani červená. Stále jsme čekali, kdy přijdou ty strmé úseky s řetězy a ono až na kousek lanka nic. Ale krajina byla nádherná.

V jednom údolí se nám otevřel pohled na skupinu malých staveb. Asi seníky, pomysleli jsme si, ale jakto, že je jich tu tolik na jednom místě. Až po přiblížení jsme změnili názor. Nebyly to seníky, respektive v minulosti alespoň některé snad ano. To co vidíte na fotografii níže je totiž místní chatová osada! Našli jsme i nově vybetonované základy a po chvíli bylo možné rozlišit nové stavby od těch starých. Použitým materiálem, většími okny apod.

Po chvíli se cesta začala zvedat, prodírala se horizontálně svahem pokrytým kosodřevinou a stala se trochu obtížnější. Zdáli se rychle přibližoval hukot letícího zásobovacího vrtulníku. Létal údolím neúnavně tam a zpět. Všimněte si na dlouhém laně podvěšeného nákladu. Kampak asi létá. Velké množství alpských chat má k dispozici, jistě mnohem levnější, nákladní lanovku a Albert Appel Haus nebyl výjimkou. Jak za ní budeme za pár měsíců rádi. Říkal jsem si kolik asi mají alpské země civilních pilotů vrtulníků. Asi stále ne tolik, kolik jich mají v USA, když si vybavím jen proud helikoptér z Las Vegas létajících s turisty do Grand Canyonu.

Další atrakcí na cestě byla nejprve jen cedulka přimontované na skále. S nápisem Bojan Šarčevič, The Partisan. A s textem o zabavené velké lastuře.

A ta lastura tu opravdu byla! A mohutná, jen co je pravda. Ale jakou má souvislost s partyzánem jsem z textu nepochopil. Pokud někdo ano, napište mi to prosím do komentáře.

Další plaz, tentokrát hned u cesty, jehož uštknutí, před kterým nás důrazně a hlasitě syčením varuje, by mohlo být nepříjemné. Podle všeho se totiž jedná o zmiji obecnou a je jí docela kus.

Již bez dalších zpestření docházíme na chatu Loserhütte. Tyčí se vysoko ve svahu hory Loser nad jezerem Altausseer See a městečkem Altaussee. Teď u počítače se dozvídám, že u jezera se natáčela bondovka Spectre.

Na terase je krásně, svítí sluníčko, je tu krásný výhled. Tak se jdeme ubytovat. A sakra. Nemají místa, bohužel se ani neobtěžovali zvednout telefon, když jsem chtěl registrovat nocleh ještě z domova. Chata je velmi snadno dostupná po silnici, byť placené. A je asi dost populárním cílem výletníků, takže o návštěvníky nemají nouzi. Vytahujeme mapu a hledáme chaty ve směru našeho dalšího postupu. Nakonec volíme Ischler Hütte. Tam telefon zvednou a s místem prý nemají problém. V tuto dobu jsme ještě netušili jak šťastná byla změna noclehu, prostě někdy je třeba mít kliku.

Jsou dvě hodiny odpoledne, a tak proč se cestou ještě nepodívat na místní dominantu, vrchol Loser, 1837 m n.m. Na vrcholu s parádním výhledem nejsme zrovna sami, právě naopak. Koná se tu nějaká akce, na kterou sem vystoupala i kapela, která po chvílí spouští. Škoda, že netušíme o co se jedná.

Zato velmi dobře vím, co provádí všichni ti lidé, kteří se tu objevují s úvazky a přilbami. Na vrcholu končí totiž známá ferata Sisi obtížnosti D. Na fotografii zbývají lezcům už jen poslední metry.

Konec kochání, je nejvyšší čas vyrazit na chatu. Bohužel je to ještě pěkný kus cesty. Nejprve sklesáme asi 900m až k Blaa Alm, pak dalších 200m až k rozcestí odkud vede na chatu „zkratka“. Je to cesta nazvaná Naglsteig. Je označená černě a některé zdroje ji uvádějí jako feratu. Pohodlnější by měla být ale také mnohem delší cesta 221. Volíme Naglsteig a dostane se nám hodně ostrého stoupání, které odpovídá černé barvě na rozcestníku. Ve stoupání padá tma a opět se ochlazuje. Vrcholový úsek připomíná prales, hromady popadaných stromů, cesta je velmi nezřetelná a postup obtížný, zvláště když z ní nechtěně sejdeme.

Chaty Ischler Hütte, 1365 m,  dosáhneme za tmy. Je ale tak útulná! Mají tam teplo, dobré jídlo a volné palandy. Co víc si přát. Moc se nám tu líbilo. Den byl poněkud náročnější, než jsme původně počítali. I s malým kufrem to bylo 27km, skoro 2km klesání a jedna Sněžka nahoru.

neděle

Probudili jsme se do mrazivého rána. Čeká nás „jen“ návrat k autu. To jsme ale netušili, že se bude jednat o nejzajímavější, rozuměj nejtěžší, úsek putování. Jako první postupový cíl je zvolen, jak jinak, nejbližší významný vrcholek Grosser Wildenkogel, 2093 m n.m. Vede na něj hlavní turistická cesta č.226, tou ale chodí každý, my si to namíříme trochu oklikou přes 221 a pak 227. Pokud bychom pokračovali po 211, tak bychom došli po chvíli na Hochkogelhütte 1558m. Tak třeba někdy jindy.

Výhledy z vrcholu Grosser Wildenkogel jsou nádherné. Stojí tu, jako obvykle, obrovský kovový kříž. Samozřejmě ho mám na mnoha fotografiích, ale nabídnu jinou, kde je v pozadí. V popředí je totiž zajímavější dřevěný kříž na vrcholu Kleiner Wehr Kogel.

Následující úsek představoval nejzajímavější terén, který jsem dosud v Totes Gebirge potkal. Copak o to, ostré vápencové útvary tu nejsou nic neobvyklého, ale takové jámy, mezi kterými musí člověk kličkovat jsem dosud nepotkal. Terén kombinuje krásu s nebezpečím. Postup je docela pomalý, přeci jen za chybu by se platilo hodně. Cesta je značena jako wanderweg 228. Neviděli jsme žádný ukazatel abych mohl posoudit správnost použití barevného kódu, já bych ji dal černou. Nejprve se postupuje po hřebínku občas přijištěného lanem.

A takto vypadá slalom mezi jámami. Cesta je značená občasným červeným máznutím na skále a je dobré ji sledovat, neb zaručuje průchodnost.

Díry jsou docela hluboké a skály opravdu hodně ostré. Detail níže. Žádná fotografie ale nepřiblíží realitu, běžte se přesvědčit sami. Jen proboha ne za mlhy či sněhu. I tma by mohla být náročná. Je nádherné, co zde příroda vytvořila!

Naše cesta 228 se napojila na hlavní Salzkammergut Trail alpin, zde jako wanderweg 230 ale postup se o mnoho nezrychlil, terén zůstával členitý a pestrý. Než se postup změnil na prudší klesání naskytla se ještě příležitost navštívit ještě jeden vrchol od kterého jsme byli jen kousek. Byl to Rinnerkogel, 2012m n.m.  I na jeho vrcholu stojí mohutný kovový kříž, ale mě zaujalo něco jiného. Mechanická konstrukce, která představovala zaměřovač na okolní vrcholy. Stačilo nastavit jej na číslo podle tabulky a už víte přesně na jaký vrchol se díváte.

Stíny se prodlužují a to je neklamné znamení, že se den chýlí ke svému konci a je třeba přidat do kroku. Cesta je tak pohodlná jek jen v horách může být a zbývá jen sestoupat nějakých 1350m k jezeru Offensee. Na Rinnerhütte opět doplníme hladinu radlera v žaludku a poslední kilometry hezky uběhnou. K autu docházíme opět za svitu čelovek.

A proč že jsem byl rád, že nás na Loserhütte neubytovali? Protože cesta z ní až k autu by byla po stávající trase moc dlouhá. A to že cesta bude tak náročná jsme nevěděli. Zcela jistě by bylo došlo na čelovky a to i při vynechání vrcholů Loser či Rinnerkogel. A to by byla škoda.

Celé putování je pro inspiraci zobrazeno na mapě níže. Poznal jsem opět další část snadno dostupného ale rozmanitého pohoří a je jisté, že se sem budu vracet.