Nastupoval podzim 2013 a mně rostla fyzická kondice a sebevědomí . Tím jsem se dostal do stavu, kdy bych rád okusil nějaký závod či jinou organizovanou akci, kde bych se mohl poměřit s ostatními a hlavně zažít tu atmosféru, o které všichni tak nadšeně mluví. Byl tedy nejvyšší čas zaregistrovat se na nějaký závod v roce 2014, zvláště pokud sáhnu po populárním závodu. Mým cílem bude závod dokončit, čas přece honit nebudu, a začnu s nějakou kratší tratí, říkal jsem si. Ideální by bylo 5 km, ale 10km na jaře už jistě také zvládnu. Pokud je zaběhnu pod hodinu, tak se odměním GPS hodinkami. Tuto konkrétní odměnu a limit jsem si určil již na jaře 2013, kdy mi přišel cíl velmi agresivní. A tak jsem svoji první registraci udělal na Pečeckou desítku, která startuje 8. března 2014.
Zároveň jsem nemohl dostat z hlavy jinou výzvu, o které již pár roků vím nejen z pročítání blogů mnohých pokořitelů, ale i od Magdy, která ji zvládla již dvakrát. Jedná se o slavnou Beskydskou sedmičku. Náročnost způsobená nejen délkou, ale hlavně převýšením a terénem, je, a to si musím otevřeně přiznat, stále mimo moje schopnosti. To mi ale nebránilo si s myšlenkou na účast pohrávat. Při brouzdání internetu jsem narazil na další akci, pořádanou také Liborem Uhrem, s názvem 24 hodin na Lysé hoře . Na webu mi zaujalo, že akce je mimo jiné prezentována jako výborný test psychické odolnosti a soudržnosti týmu a vhodná jako příprava na B7. To je přesně to co potřebuji! Chodí se kolečka přes vrchol, délku trasy si tedy určí tým a pokud se něco přihodí není na základnu nikdy dále než 6 km. Zbývá zařídit několik drobností. Prvně najít partnera nebo partnerku do týmu, jako jednotlivec si na takovou výzvu netroufám. Pokud bod jedna vyjde, tak se zaregistrovat. Za třetí by bylo vhodné zjistit jak ta Lysá hora vlastně vypadá a jak je náročná. Nápad účastnit se LH24 je dostatečně bláznivý, a tak mi nedává ani velkou práci nalákat Magdu. Mám obrovské štěstí, že souhlasila, nevím totiž o nikom jiném z mého okolí, kdo by byl ochoten k účasti na takové akci. Druhý bod je problematičtější, registrace je již plná a to máme teprve začátek října. Je zde ale drobná naděje, že se uvolní místa týmů, které včas nezaplatí. Zbývá se na Lysou horu vypravit. Koukám do mapy a zjišťuji, že je ještě dál než jsem počítal, 400km od domova! Ještě že plánujeme s rodinou návštěvu příbuzných v Olomouci. A tak ještě před odjezdem projevuji přání odskočit si o víkendu do Beskyd. Lenka souhlasí, že se mnou pojede za podmínky, že se bude jednat o krátký výlet.
Moje první návštěva Lysé hory
V neděli 27. října ráno parkuji u transformátoru kousek za Ostravicí, nasazujeme batohy a po červené turistické se v nádherném teplém a slunečném dnu vydáváme poprvé pokořit vrchol Lysé hory. Cesta nám pomalou chůzí trvala asi 2 hodiny. Ještě pod vrcholem optimisticky naladěn volám Magdě s tím, že to není žádná velká hora a na tu že klidně vyjdu opakovaně. Zároveň žádám Medvěda, aby nás zaregistroval hned, jak spustí opakovaně registraci. Tímto mu ještě jednou pěkně děkuji, neb kvůli mému rozmaru vstával ve 4 ráno a místo nám skutečně zajistil. Na vrcholu jsme se posilnili v restauraci, vyzvedli vrcholovou geocache a sešli dolů po zelené značce s dalšími dvěma geozastávkami. Sestupovali jsme záměrně po zelené kolem Sepetné, domnívajíce se, že přesně kopíruji trať závodu. Omyl jsem měl zjistit až v lednu.
Příprava
V rámci přípravy bylo potřeba změnit terén a přidat trochu převýšení. Dosud jsem pro své začátečnické výběhy využíval nejčastěji pohodlné údolí Berounky. Naštěstí vhodný cíl se přímo nabízel, koukám na něj z okna a jmenuje se Cukrák. 
Pravda s Lysou horou se nemůže měřit, ale spočetl jsem, že 4x Cukrák od Berounky dá převýšení jedné Lysé hory. Později jsem přidal trasu 3x na Brdský hřeben po žluté ze Všenor. Snažil jsem se zařadit si jednou týdně toto převýšení. Sice se stále nemohlo rovnat tomu co nás bude čekat, ale i tak se ukázalo, že tento trénink nebyl k zahození. Zároveň jsem si přál cvičně zkusit opakovaně skutečnou Lysou horu. Příležitost se naskytla v půli listopadu, kdy jsme se v Olomouci potkali s Magdou. První výstup byl noční z Malenovic a další tři v sobotu následovaly ihned po sobě. Počasí bylo očekávané podzimní, asi 5 stupňů, vlhko, a sluníčko se střídalo s mlhou. Tentokrát jsme postupovali rychleji a sestupy pomalu sbíhali.
Velkou starost mi dělalo oblečení, s aktivním pohybem venku teprve začínám a už jsem si zvykl, že celou stávající zimu s teplotami nad nulou si vystačím s dlouhým merinem a větrovkou. Co když ale bude mrznout, jak se obléci? Loni měli až -14 stupňů a silný vítr. Letos to vypadá, že se budeme pohybovat v podzimním počasí. Nakonec jsem se nechal inspirovat doporučením na webu lh24 a pořídil si větrovku s windstopper membránou a jako druhou vrstvu mikinu stejné značky sponzora. Z obou kousků oblečení jsem nadšený a větrovka je mým společníkem při téměř každém běhu. Stejně pečlivě jsem volil nesmeky, o jejichž existenci jsem před čtením povinné výbavy ani nevěděl. Na fórech vycházeli jako ultimátní řešení Kahtoola Microspikes. Koupili jsme jednu sadu a při závodě si je předávali. Další částí výbavy byly trekové hole Gibson, které jsem pořídil v létě a už stihl několikrát provětrat. S botami to mám jednoduché, stále mám jediný pár Mizuno Wave Cabracan 4, se kterými jsem spokojený, a tak je vezmu. Jedinou výtku mám k tvrzení výrobce, že ačkoliv nemaji GTX membránu, tak jsou nepromokavé. Bohužel s ním nemohu souhlasit. Alespoň doplním boty o turistické návleky. Na nohy jsem měl připravené elastické kalhoty Gore Mythos Thermo a kalhoty Silvini ritmo koupené na běžky, které nakonec zvládly celý závod a panující teploty na jedničku a to bez dalších vrstev.
Den D: 25. Ledna 2014
Poslední dny před závodem začal narůstat provoz na webu s informacemi o počasí a sněhových podmínkách na Lysé hoře. Bohužel letošní teplá zima znamenala, že hora byla beze sněhu a dlouhodobé teploty nad bodem mrazu nedávaly mnoho nadějí na opakování loňských podmínek a krásných zasněžených scén. Jak se blížila sobota a meteorologické modely zpřesňovaly, přicházely informace o až neuvěřitelné teplotní anomálii, kdy zrovna tuto sobotu měla zasáhnout oblast Beskyd krátkodobá vlna silných mrazů. Naplní se tato předpověď?
Do Ostravice jsme přijeli autem a v poklidu se zaregistrovali. Příjemně nás překvapilo umístění ubytování kategorie ROOM do hotelu Ondráš, počítali jsme totiž, že jako outsideři dostaneme Sluníčko. Auto zůstalo na odstavném parkovišti a my se vydali pěšky do hotelu. Pokoj, který nám byl přidělen, se stal multigeneračním. Sešly se na něm dva týmy, zatímco ten náš soutěžil v kategorii 50+, druhý tým soutěžil v kategorii do 20 let a vedl si velmi dobře. Prozradím, že obsadili 3. místo v mužích. Všichni jsme byli na této akci poprvé a i se stejným cílem zvládnout 10 okruhů.
Start
Čest a zároveň zodpovědnost odstartovat připadla Magdě. Je zkušená a poradí si s delším prvním kolem a davem po startu. Já fotil a užíval si atmosféru. Start v 11 hodin s odpočítáváním a požární houkačkou byl úžasný, ihned po něm se dala masa těl do pohybu. Na čele dravci v poklusu a později chodci. Já věděl, že mám kolem 2 hodin na cestu zpět do hotelu, oblečení se a svoji životní premieru na závodě. Teploměr za oknem hotelu poklesl na -12 stupňů a to bylo poledne. Beru si tedy letos poprvé na sebe 3 vrstvy, čepici a teplý tunel na krk. Asi ve 12:20 vycházím z hotelu čekat ven. Na sportovním oblečení mám starou péřovou bundu, kterou předám Magdě, až se objeví. Byla by životně důležitá, pokud bychom měli předávku u transformátoru. Zde u Sepetné hřály výborně železné koše s hořícím dřevem, prý „valašské přímotopy“. Za chvíli zvoní telefon a já vím, že do 20 minut vybíhám. Minuty se vlečou až do doby, kdy uvidím Magdu probíhat měřícím kobercem, má nádherný čas 02:02. Beru si od ní nesmeky, poslouchám radu, že je dobré nasadit je na sestup, připevňuji čip na nohu a předávám bundu. Později k těmto úkonům přibude předání hůlek, ale nepředbíhejme. Sestupuji po schodech kolem tělocvičny a už běžím svůj první závod. Je to nádherný pocit, kolem bílo a v hlavě naprostý klid. Za transformátorem přecházím do rychlé chůze, stejně jako většina ostatních, a pomáhám si hůlkami. Pohoda však netrvá dlouho, levá hůlka se mi po zatížení nějak zkrátila a já s ní za chůze bojuji. Jenže šroubovák v kapse nemám a protáčení celého upínání zjevně nepomáhá. Celou cestu až na vrchol budu s touto hůlkou bojovat a opakovaně ji vytahovat a doufat, že tentokrát už bude držet. Nebude. Po chvíli naše trasa opouští pohodlnou turistickou značku a vrhá se do lesa vstříct vrstevnicím. Tento úsek rozdělují dvě příčné cesty na tři úseky. Hned po prvním kole jsem si zakázal tyto tři úseky označovat jako těžký, těžší a nejtěžší. Správné označení bylo prostě první, druhý a třetí. Když třetí skončil, tak jsem se ocitl na známé turistické cestě a mohl přidat do kroku. Vůbec bylo zajímavé, že cesty, které mi při letní návštěvě přišly jako strmé, představovaly nyní úseky vydýchání. Po chvíli přichází křižovatka, červená značka odbočuje doprava, ale trasa závodu naopak vlevo a po rovině až mírném klesání se od vrcholu vzdaluje. Tento úsek byl běhací až téměř do spojky na modrou značku, která závodníky opět navedla na kurz k vrcholu. Před ním ale čekala nejobtížnější část stoupání, kdysi snad sjezdovka.
Nejen, že byla docela strmá a letos pokrytá namrzlým kamením, hlavní nepříjemností byl otevřený prostor, který dával vyniknout mrazivému větru. Tady jsem si chránil i nos a byl vděčný za použitý kvalitní mastný krém na obličeji. Pokud by tady měl člověk zůstat bez pohybu, věřím, že by docela rychle zmrzl. A to ještě přituhne a začne foukat. Za chvíli vycházím k měřícímu koberci na vrcholu a těším se na změnu v podobě sestupu.
Při dosažení místa s křížky obětí Lysé hory si nazouvám nesmeky. Dosud jsem je nikdy neměl na noze a nevím tedy, co mám od nich očekávat. Navíc cesta, která následuje, je tvořena balvany, a tak se odvažuji rozběhnout až za ostrou pravotočivou zatáčkou. Pomalu a opatrně, tak budu postupovat ostatně až dolů. Postupně zjišťuji, že nesmeky, byť nejsou určeny na kameny a dostanou co proto, drží. Říkám si, že je to ten nejlepší kousek výbavy, co mám, a jsem z nich naprosto nadšený. S klesáním se cesta zlepšuje, až je z ní široká zpevněná silnice pokrytá malou vrstvou sněhu. Kousek před Sepetnou se ale najednou trasa odklání do lesa a zavede závodníky na sjedovku se značným sklonem. Ta představuje takové zpestření před finální rovinkou. Probíhám nafukovací branou, pak přes měřící koberec, druhou branou a už vidím připravenou Magdu. Mám za sebou první kolo! Nehrotil jsem ho, ale ani se úplně neflákal a stihl ho pod dvě hodiny. S tím jsem byl spokojený, byť tento čas již bohužel nezopakuji. Mráz, tma i únava vykonají v dalších kolech své.
Na přestávky jsem si postupně vypracoval pevný režim. První bylo doplnit tekutiny, neb s sebou jsem žádné nenosil a spoustu jich vypotil, mráz nemráz. Měli jsme zaplacený vstup do Gastrozony, a tak jsem doplňování tekutin v různých podobách prokládal konzumací jídel z široké nabídky hotelu. Od polévky, přes nákypy, ovoce, buchty, prostě skoro na všechno z nabídky se postupně dostalo. Další fází bylo zajít na pokoj a vyměnit mokré oblečení. Jeden radiátor pro čtyři závodníky nestíhal vše dosušit, ještě že jsem mohl točit více kusů oblečení. Jen rukavice jsem hned po prvním kole vyměnil za teplejší. Plánoval jsem také opravit zlobivou hůlku, ale bohužel povolený šroub spolu s celou upínací pákou cestou odpadl, aniž jsem si toho všiml. Hůlky jsou tudíž nepoužitelné. Ještě že jsme ve štafetě, nesmím zapomenout o ně při střídání obrat Magdu.
Poslední fáze byla nejpříjemnější, natáhnout se do postele a vzít do ruky tablet. Na něm zkontrolovat novinky ze závodu, nařízení organizátorů a také čas kdy Magda proběhla vrcholem. Informace a reportáže byly přidávány často a online hodnoty z měření časů představovaly komfort, který jsem nečekal. Byl to další střípek do celkového pozitivního obrazu, který ve mě zanechala práce organizátorů. Takhle si představuji profesionalitu.
Další kola mi trochu splývají a během jejich zdolávání se ani nic zvláštního nestalo. Jen několik drobností mě napadá. Jako, že druhé kolo bylo pro mne nejtěžší. Jednak bylo první, které jsem 
absolvoval za tmy s čelovkou a také při něm zesílil vítr a pocitová teplota dosahovala na sjezdovce k -35 stupňům. Za tmy a silného mrazu jsem měl problémy s viděním. Věděl jsem, že čočky mráz nemají rády a dost možná způsobovaly problém se zorným polem. Bohužel tyto faktory radikálně snížily moji rychlost sestupu, která se ukázala být mojí největší slabinou. Mráz si vybíral svoji daň také na elektronice. Čelovka vyzkoušená, že na jednu AA baterii svítí 3 hodiny nevydržela ani celé kolo a já za pochodu měnil baterii. Naštěstí to lze snadno bez toho, abych ji musel sundat z hlavy, a tak jsem byl ušetřen nepříjemné zkušenosti popisované Georgisem Fasulisem na jeho blogu. Přesto výměna zdržovala. Novou baterii jsem nechal do dalšího kola a při něm ji opět měnil. Tři kola jsem absolvoval za tmy. Moje poslední páté mi mělo všechny nepříjemnosti nahradit. Nastoupil jsem na něj v 07:16 a Lysá hora se probouzela do nádherného rána. Mrazem pokryté stromy zářily ve světle vycházejícího slunce, vítr ustal a bylo vidět do údolí. Velmi jsem litoval, že jsem si nevzal svůj kompakt. I když žádná fotografie nemohla tu atmosféru zachytit. Za světla se mi pohybovalo mnohem lépe a poslední kolo jsem si opravdu užil.
Cíl
Poslední kolo jsem dokončil v 09:41 a byl jsem sice unavený, ale neskutečně štastný. Dokázali jsme to! Celkem plánovaných 10 kol. Oba jsme tedy otočili 5 kol, což představuje 60km trasy při nastoupání téměř 4000m. Každý jsme strávili na trati 11 hodin a 20 minut. Proti výkonům trénovaných jednotlivců to sice nic není, ale já jsem nadšený z toho, že jsem si zkusil něco, na co bych před rokem nemohl ani pomyslet, a ještě se mi to moc líbilo. Foto po posledním kole.
Tečkou za závodem bylo vyhlášení výsledků a dekorování prvních třech míst v každé kategorii. Až nyní jsem pochopil, proč mi Magda říkala něco o průběžném umístění. Nějak jsem se domníval, že to není důležité, že se vyhlásí jen tři absolutní vítězové. V naší kategiii Mix 50+ jsme skončili na čtvrtém místě, ale rozdíl na třetí tým byl velký, soupeři byli moc dobří. Já bral závod jako osobní výzvu, nikoliv jako soupeření, a tak mě výsledek mile překvapil.
Trocha úvah na závěr
Když jsme přijeli do Ostravice, tak jsem se svěřil s pocitem, že se necítím dostatečně připravený. Abych šetřil koleno, tak jsem netrénovat tolik, kolik bych si přál. S podobnou akcí, co do náročnosti a délky, jsem navíc neměl žádné zkušenosti, stejně jako s pohybem v takových mrazech. Tím více jsem rád, že jsme se připravili dobře po materiální stránce a dokázali rozložit síly, aby vydržely až do konce. V týmu panovala pohoda a vzájemné povzbuzování a já fungoval v překvapivém klidu, zaměřen na to, co je v danou dobu důležité.
Přiznám se také, že skutečnost, kdy Magda byla vždy jedno kolo přede mnou, byla určitým motivačním faktorem. Nic na tom nemění fakt, že je zkušená a zdatná tak, že v konečném součtu měla o trochu lepší čas než já. Alespoň mám na čem zapracovat.
Svou roli hrála také jistá dávka štěstí. Nic zásadního se nepokazilo, nikdo z nás nespadl a nepotloukl se a ani špatně nešlápl. Bohužel za daných podmínek se pod toto tvrzení nepodepíšou desítky odstupivších zraněných, omrzlých či jen vyčerpaných závodníků.
A co ten motiv přípravy na slavnou Beskydskou sedmičku? Mohu už na ní pomýšlet? Splnil jsem kvalifikační test? To se rozhodne začátkem září.
Další zdroje informací:
oficiální web: http://www.lh24.cz
Reportáž „Přežil jsem letošní arktickou LH24“
Reportáž „Ledově mrazivá LH 24 2014“
TV reportáž České televize „Extrémní horský běžecký závod ve štafetách dvojic a jednotlivců„