Začátkem léta jsem stál před úkolem najít ultratrail, který bude hezký ale nikoliv přehnaně obtížný. Zároveň měl být v oblasti, ze které budou dosažitelné pěkné feraty. Internet mi doporučil závod v Orobských Alpách se základnou v italském městě Bergamo. Nejhezčí feraty jsou pak prý v pohoří Brenta.

I. GTO

Hlavní trasa závodu nazývající se Orobie Ultratrail nepatří ke snadným, na 140 km délky nastoupá 9.5 km. Já tentokrát ale volím trasu Gran Trail Orobie. Se svými 70 km délky a 4.2 km překonané výšky mi přijde snadná v porovnání s tím, co již máme za sebou. Když ji představuji Magdě, tak ji presentuji jako dětskou trasu pro začátečníky. Snadnost dokládám tím, že startovat bude dav 1500 vyzyvatelů a občerstvení je připraveno neobvykle hustě, v průměru na každých 5.8 kilometrech. Na dokončení poskytli organizátoři celých 24 hodin. Profil prodávám jako trvalé klesání v tlumených oscilacích, jen co se vyběhne první kopeček.

Do Bergama přijíždíme v pátek 27. července něco po 4 hodině odpoledne přímo na registraci. Je tu liduprázdno a registrace je rychlá a hladká. Příjemným překvapením v registračním balíčku je pivo se značkou Ultra Trail.

Stotisícové Bergamo je zajímavé svým středověkým horním městem obklopeným hradbami ze 17.století. Závěr závodu se nachází na hlavním náměstí Piazza Vecchia, kde je připravena brána, před ní podium a bokem velká obrazovka.

Po krátké prohlídce moc pěkného historického centra a vydatné večeři jdeme spát. Jenže ouha, v penzionu není klimatizace, venku je vedro k zalknutí a Italové na ulici dělají neuvěřitelný rachot dlouho do noci. Budík je přitom nařízený na 4:50, neboť poslední autobus odjíždí na start od sportovního centra v 6:00. Je jasné, že kvalitně vyspaný na startu nebudu.

Z cesty autobusem si toho moc nepamatuji, klimbal jsem opřený o okno. Cílem naší cesty a začátkem pěšího putování bylo městečko Carona. Přijeli jsme po sedmé ráno kdy se městečko probouzelo do krásného slunečného dne. Celé se hemžilo účastníky s jejich doprovodem. Všichni proudili směrem ke břehu jezera ke startovnímu koridoru.

Další čeští účastníci Hana Fojtíková a Tomáš Růžička jsou již zařazeni ve startovním poli. Martin ani Lucka tentokrát nezávodí, jen fotí a podporují.

Chystá se další ultra horký den i když podle Martina později sprchne. Naše strategie je jednoduchá, nikam se nehnat, nestresovat se a v poklidu trasu bez zdravotních následků projít. Nemá tedy cenu tlačit se dopředu, a tak máme pěkný přehled na celé závodní pole.

Krátce po 8 hodině je odstartováno. Dav se dává do pohybu a chvíli trvá, než se pomalu začneme hýbat i my. Nejprve se obíhá celé jezero kolem dokola a pak přichází první stoupání, něco přes 900 výškových metrů. A jak to tak bývá, tvoří se zácpa jak před muzeem. Mnozí nejsou ochotni čekat a sápou se kolem cest terénem. Ale času je dost a po chvíli se lidé seřadí a začnou plynule postupovat vzhůru.

Jdeme kolem několika jezer až na Rifugio Laghi Gemelli. Na chatě u stejnojmenného jezera byla umístěna první občerstvovací stanice. Bylo tam nádherně, turisté rozloženi na trávě kolem chaty sledovali pachtící se závodníky a těch přicházelo ještě hodně, pole se začne trhat až v běhavějších pasážích.

Na snímku je pěkně vidět koridor pro závodníky a záda dobrovolníků v oranžových trikách poskytující vše co mají v nabídce.

Po asi 6 km docházíme na další, tentokrát menší, občerstvovačku umístěnou u Rifugio Alpe Corte. Zde panuje čilý ruch a spousty lidí sledují závod polehávajíce na trávě kolem chaty.

Až na kousky asfaltu ve vesnicích byla trať přírodní, prašné stezky, travnaté a hodně kamenité úseky. Jeden z nich ale vybočoval a já si připadal jak doma v Krkonoších. Jen se přesvědčte sami. Naštěstí tato dlažba neměla dlouhého trvání, po chvíli mizí a cesta nabírá rychleji výškové metry.

Psal jsem něco o kamenech? Tady jich bylo asi nejvíce, stoupáme kvalitním kamenným polem.

Zhruba na 19. kilometru někde u Rifugio Capanna 2000 se sluníčko schovalo a kopce se začaly halit do mraků. Blížíme se k velké základně na 30. km umístěné v sedle Passo di Zambla. Přes sedlo vede silnice a policie zastavuje dopravu pro průchod závodníků. Krátce před sedlem jsme potkali fanklub Pepy Zmátla běžícího hlavní trasu OUT s velkou českou vlajkou. Tato stanice umožňovala až dvouhodinový odpočinek, hlavně pro závodníky dlouhé trasy, poskytovala dostatek jídla včetně těstovin a ve výbavě na louce měla i záchranářský vrtulník. My přišli v 16:20, limit na průchod byl nastaven na 20:00, to znamená žádný stres. Martin tady podporoval své ovečky asi před dvěma hodinami.

Na příchodu nám hned nandali těstoviny.  A jako zákusek jsem vybíral ovoce, hlavně meloun a broskve mi chutnaly. Na oběd jsme dorazili sice docela pozdě, ale přesto na nás zbylo dost.

Bohužel jsme se stali i svědky akce vrtulníku a transportu zraněného závodníka. Vrtulník odstartoval a za pár minut byl zpět. Zdravotníci z něj pomáhali postavě v běžecké výbavě do přistavené sanitky. Vrtulník poté zůstal sedět na louce.

Kolem sedmé večer na 37. kilometru došlo na Martinova slova. Spustil se totiž lehký déšť. Protože bylo stále dost teplo, tak jsme se rozhodli nebalit se do nepromokavých bund a užívali si ochlazení, které déšť přinesl. Zvláště ve stoupání jsem si k tomuto rozhodnutí gratuloval, pod bundou bych byl mokřejší než na dešti.

Déšť ostatně neměl dlouhého trvání a my byli odměněni krásnou duhou. Fotil jsem ji, ale moc nevyšla, tak ji sem nedávám. Pomalu se začalo stmívat a jediným zajímavým momentem na trati bylo ostré klesání před M.te di Nesse. Na cestě bylo dokonce umístěno elektrické světlo. Další spousta světel byla vidět v údolí před námi, kam jsme směřovali. Noční fotky nejsou nic moc, a tak přikládám jen jednu z noční občerstvovačky v Maresaně na cc 62 km, kam jsme došli v neděli ráno ve tři čtvrtě na dvě. Zbývá asi desek kilometrů do cíle, poslední z nich po asfaltu, proti kterému tentokrát neprotestujeme.

Konečně cíl. Poslední kilometry byly nudné, sice jsme ani tyto neběželi, ale tempo chůze bylo celkem slušné že jsme i minuli pěknou řádku pomalejších účastníků. Časomíra se zastavila ve 3:24 nedělního rána. Trasu jsme si tedy užívali 19 hodin a 24 minut. Průměrná rychlost vychází na 3.6 km/h. Ačkoliv jsme celou trasu šli a neběželi krom okruhu kolem jezera hned na začátku, tak jsme neskončili úplně poslední. Patří nám 760. místo z 1021 startujících, přičemž 141 z nich nestihlo časový limit, nebo ze závodu odstoupilo.

Závod je za námi, čestně dokončen! Hanka s Tomášem dorazili dvě hodiny před námi. Jsou ale mladí a zdraví. Naším cílem bylo se neodrovnat a zachovat síly na další část výpravy. Já nastupoval s nepříjemným handicapem, a to značně citlivými černými nehty na palcích, které jsem si vyrobil v nových botách při tréninku v Krkonoších. Během něj jsem nastoupal téměř 7 km na 120 km trati ale bohužel v nových neodzkoušených Hokách. Nespíš měly být alespoň o půl čísla větší než moje ostatní osvědčené boty. Na Orobii jsem si vzal také nové boty, tentokrát New Balance a ani to nebyla dobrá volba, model FuelCore NITREL Trail není moc pevný a nechrání nohu v horském terénu. Když já chtěl šetřit své oblíbené Brooksy.

Trasa byla pěkná a pestrá a počasí bylo lepší, než jsme čekali. Zvláště s ohledem na panující ukrutná vedra jsme přivítali mraky i osvěžující deštík.

Na královské trati OUT byla Petra Mücková nerychlejším českým účastníkem, dokončila jako 4. žena, 25. celkově v čase 32:56. Josef Zmátlo také došel do cíle za 46:56 neboli 4 minuty před limitem závodu!

II. Přejezd do hor

V okolí Bergama je spousta jezer, venku bylo vedro k zalknutí, tak se nabízelo některé z nich navštívit. Ať už Lago Maggiore, Lago di Lugano, Lago di Como, nebo Lago di Lseo. Nakonec ale plánujeme cestu kolem pobřeží nejznámějšího a nejnavštěvovanějšího Lago di Garda. Alespoň se přesvědčím, co na něm všichni mají.

Nocleh plánujeme na kraji městečka Sirmione. Z penzionu se dostaneme do historického centra na vypůjčených kolech a podle rady směřujeme na nejsevernější cíp poloostrova, kde počkáme na západ slunce. Koupání tam nemá chybu, křišťálově čistá a teplá voda, vlny jak v moři, a přitom samá sladká voda.

Hrad Scaligero

Ruiny největší a nejdůležitější římské vily v severní Itálii Grotte di Catullo (Calullovy jeskyně) focené z vody telefonem. Při focení jsem uklouzl, pozadu spadl do vody a telefon obloukem odlétl do vln. Naštěstí nezapadl do žádné škvíry, a dokonce mohu potvrdit i výrobcem deklarovanou vodotěsnost modelu S7.

V půl deváté zapadá slunce. Cesta přes vilu do centra je již zamčená. Nejsme jediní, kteří volí cestu vodou podél pobřeží zpět do městečka, narvaného turisty.

Druhý den se pomalu posouváme podle východního pobřeží s několika zastávkami na něco dobrého či koupání. Toto je snímek z přístavu v Gardě.

Poslední zastavení je na úplném severu jezera, které připomíná fjord. Pěkně zde fouká, a tak se na hladině prohání množství surfařů.

Jezero mi docela nadchlo, bylo tu jako u moře s tím rozdílem, že voda byla sladká. Jedinou výtku mám k velkému množství lidí a chybějícím kousku pusté přírody. Západní břeh by byl nejspíš méně obsypaný.

III. Brenta

Na webu je k dispozici velké množství nadšených popisů putování po Brentě a jejich feratách. Jištěných cest je tam celá řada a asi ta nejznámější, která se absolvuje obvykle na několik dní se spaním na chatách se nazývá Via Bocchette.  Takové čtyřdenní putování je například pěkně popsané na webu outdooractive jako Via ferrata tour in the Brenta. Text je zde rozdělen podle jednotlivých dnů.  Trasa se nechá libovolně zkracovat nebo prodlužovat, popis na pět dní je například zde Tour de Brenta 😉 . Nebo naopak jen na tři dny Via delle Bochette.

Všechny tyto cesty začínají naprosto stejně, od horní stanice lanovky Groste, která vede z Madonny di Campiglio. Stejně tak jsem plánoval postupovat i já. Jenže den se pomalu chýlil ke konci a lanovka už nejezdila. Pěšky bychom zvládli vyjít, ale došli bychom docela pozdě. Magda studuje mapu a nachází zajímavou možnost, dojet k chatě Vallesinella, tam přespat a brzo ráno vyrazit do kopců. Horké dny hrozí bouřkami, které přichází v odpoledních hodinách, a proto je potřeba vycházet brzo. Kolem 11 se také může objevit mlha. Voláme tedy na chatu a dozvídáme se jednak, že mají volno a také, že je možné dojet v tuto dobu autem až k chatě.  Silnice je přes den zavřená a k chatě jezdí jen autobus.

Den 1.

Ráno se rozhodujeme cestu podrobně neplánovat na další dny dopředu, ale řídit se podle aktuálního počasí, chuti a stavu našich tělesných schránek. Cílem dnešního putování bude chata Rifugio Alimonta, 2584 m n m. Byl všední den, a tak jsme ani nezamlouvali nocleh dopředu.  Cesta stoupá nejprve lesem, kolem Rifugio Casinei. Po dalším stoupání začínají skály a otevírá se výhled na stěny Brenty. Před nimi se rýsují budovy Rifugio Tuckett, kde se zastavíme na doplnění vody.

Kousek za chatou se navlékáme do feratových setů, neboť se chystáme projít první feratou, pro začátek snadnou Sentiero Attrezzato SOSAT . Dlouho jdeme po běžné turistické cestě a až v druhé půli je třeba překonat údolíčko a projít po vertikální jištěné cestičce ve skále.

Na jednom místě byl na široké římse docela nízký profil a žádné jištění. Zato ta hloubka pod námi!

Obvykle se schází ze SOSATu k chatě Rifugio Brentai, kterou jsme viděli hluboko pod sebou, náš cíl byl ale jiný.

Kolem třetí hodiny skutečně přišel déšť. Nejprve jsem si myslel, že ho zvládnu bez bundy, ale nezvládl. Byla slyšet i bouřka, a my byli rádi, že nejsme někde na vrcholu nebo dokonce na železe. Později skupina českých feratistů popisovala, že je bouřka na feratě skutečně chytla a nebylo jim do zpěvu.

Fotografií Refugio Alimonte mám hromadu, před deštěm, po dešti, s mlhou, se sluníčkem, přikládám alespoň jednu dokumentární.  Na ní jsme si dopřáli polopenze se tříchodovou večeří, dobrou snídaní a hlavně postelemi.

Každý, kdo se pohybuje po chatách ví, že se do ubytovacích prostor nechodí v botách, každý také ví, jak silný je zážitek do takové vstoupit. Škoda, že fotografie neumí tyto čichové vjemy zprostředkovat.

Den 2.

Vstává se brzo, snídaně je v 6:30 a chata bzučí aktivitou snad od pěti. Ne každý čeká totiž na snídani, aby mohl vyrazit ještě dříve. My máme v plánu dát tu nejhezčí feratu kterou tu mají Bocchette Centrali. Tento zdroj uvádí obtížnost C/D ale to je nějaká divná stupnice neb je rozhodně snazší. Cesta od chaty Alimonte začíná ostrým stoupáním přes ledovcový splaz až ke skále, kde se nastupuje na žebříky. Před námi se pomalu sápe skupina spolu s místním průvodcem. Pod skalou se zdržují, a tak nastupujeme první. Bohužel jejich čelo vedené průvodcem nám pak funí na záda a div nešlape na paty. Je to nepříjemné a neprofesionální. Celá cesta je dost frekventovaná, později začínají proudit i lidé v protisměru. Přesto ale stojí za to si ji projít, jsou tu známé římsy a sem tam i žebříček.

Feratu končíme krátkým výstupem k chatám Rifugio Tosa a Rifugio Pedrotti, na snímku.

Ideální místo na rychlý oběd. Z této chaty se obvykle pokračuje dál na jih, ale tím bychom se vzdalovali od auta, a tak volíme návratovou cestu Osvaldo Orsi. Některé zdroje ji uvádějí jako feratu, jiné jen jako jištěnou cestu. Úvazky skutečně nebyly třeba. Cestou se otevíraly výhledy na další stěny a v dáli bylo dokonce vidět jezero Lago di Molveno.

Po překonání sedla Tucket sestoupíme podél ledovce ke stejnojmenné chatě, kde jsme již jednou byli Rifugio Tuckett, kde naše dnešní putování před pátou hodinou odpolední končí a můžeme se těšit na sprchu, večeři a postel.

Den 3.

Na konci dnešního dne musíme být zpět doma v Čechách. Vůbec se nám nechce, v horách je krásně, příjemné klima a zprávy o pekelných vedrech doma nezní vůbec lákavě. Místo abychom sešli rovnou na parkoviště k Vallesinele, volím malou okliku přes sjezdovky pod vlekem Grosté. Byla to dobrá volba, naposledy se kocháme výhledy na štíty Brenty i okolních pohoří. Krom hor fotím i kytičky.

Cesta pěkně ubíhá až se dostaneme k chatě Rifugio Graffer. Chvíle posezení s nádhernými výhledy, poslední radler a je čas sejít do údolí.

Cestou míjíme zřejmě vyhlášenou turistickou atrakci, vodopády na Sarca di Valesinella, kde se to hemží rodinkami s dětmi, které dojeli autem na parkoviště a došli skoro až dva kilometry k vodě. Bylo to tam jak na Václaváku, docela šok po těch prázdných horách.

Co dodat?

Nepamatuji si, že bych viděl pohoří takto hustě protkané cestami a feratami různých obtížností se spoustou chat, kde je možné trasy libovolně kombinovat podle chutě a požadované obtížnosti jako zde v Brentě.

Celková mapa třídenního putování