Gerontclub

Celý předchozí rok jsem nepublikoval na svém webu www.brum.cz jediný text. Neznamená to, že jsem se vzdal veškerých aktivit, jen jsem je změnil, a to radikálně. Rád se podělím o nové zážitky a zkušenosti, možná někoho dalšího inspiruji a třeba najdu i spřízněné duše.

Rok 2013 byl pro mne rokem zásadní proměny. Z obtloustlého, při pohybu funícího, pohodlného tatíka jsem se stal štíhlým sportovcem hobíkem. Jak to tak při změnách bývá, něco jsem ztratil a něco jiného získal. Ztratil jsem za necelé dva roky téměř 25 kilogramů hmoty, ale získal mnohem více, fyzickou kondici, pevnější zdraví, spoustu pěkných i silných zážitků, nové sympatické známé a trochu sebevědomí v nových oblastech. Tedy mezi ztráty, které jsou zrovna na mém webu viditelné, patří i chybějící čas na modely a elektroniku vůbec. Volný čas trávím nyní pohybem venku, a to v míře dříve nebývalé.

Setkání s kamarády či známými, kteří mě delší dobu neviděli, bývá veselé. Po prvním překvapení, kdy se někteří ujišťují, zdali to jsem opravdu já, následuje vždy palba otázek. Ty se dají rozdělit na dvě oblasti. Proč a jak k této změně došlo? Chtějí vědět, jakou držím dietu, jestli sportuji. Zjišťuji, že toto téma zajímá snad každého. Stručné a obecně platné pravidlo zní „nežer a začni se hýbat“. Jenže každý člověk je v dnešní době velmi zaneprázdněn a ve stálém stresu a jídlo je často odměnou i únikem. Neznám univerzální recept jak zlomit tyto návyky, mohu jen nabídnout postupy, které se osvědčily mě. A výsledky jsou měřitelné, například váhou či krevním tlakem.

Proč?

Nejprve odpověď na tu zásadnější otázku. Proč jsem se do této změny vlastně pustil? Odpověď není vůbec jednoduchá, neexistuje totiž jeden důvod, spíše se jednalo o kombinaci několika faktorů a načasování. Prvním byl zdravotní stav. Na jaře 2012 jsem okusil laparoskopii a přísnou dietu, a ani jedno mě nenadchlo. První impuls datuji do této doby, kdy jsem atakoval už 110kg hranici. Navíc mě přestalo bavit pojídat denně pilule na hypertenzi, přičemž jsem si pamatoval, že mi lékařka již při jejich nasazení říkala, že jedinou cestou, jak se jich zbavit, může být podstatné zhubnutí. Roky jsem se snažil o „maličkost“, a to dostat váhu na dvoucifernou hodnotu, ale bez výsledku. Na druhé straně tu byla a přetrvává silná pozitivní motivace v osobě sousedky Magdy. Nejenže začala před lety pobíhat po lesích, prý aby provětrala aktivní štěně, ale běhá stále velmi intenzivně a neustále se zlepšuje. Přišla také s naprosto bláznivým nápadem zaběhnout maraton v roce svých padesátých narozenin. A už jich má za sebou celou řadu. To byla inspirace pro kterou jsem se nadchl. Jako další motiv mohu uvést nízkou fyzickou kondici, která se projevovala při turistice po krajích českých. Pokaždé když přišlo ostřejší stoupání jsem zmlkl ve snaze popadnout dech a přitom si vytíral z očí pot. A to jen proto, abych udržel krok s volně konverzujícími sousedy. Na ty zážitky nezapomenu.

Jak?

Jakými metodami jsem dosáhl takového úbytku? Jaké drastické diety jsem držel? Který trenér mě honil po oválu? Co všechno jsem si zakázal? Jaké hightech zařízení jsem používal ? Odpověď je prostá, nedržím žádnou dietu, nemám trenéra a ani žádné speciální elektronické vybavení kromě obyčejného androidího telefonu.

K cíli jistě vede celá řada postupů. Petr Krčmář popisuje v zajímavém článku Shodil jsem 20 kilo za čtyři měsíce postup založený převážně na dramatické změně stravy. Jeho poradce uvádí, že pohyb je spíš katalyzátor celého procesu, ale 80 % úspěchu je ve stravě. Já mám opačnou zkušenost, stravu jsem téměř nezměnil, zato se mi osvědčila metoda častějšího a déletrvajícího pohybu. A protože rád chodím a je to nejméně zatěžující pohyb, začal jsem chodit o trochu víc. Jenže chodit jen tak by mne nebavilo, a tak každý pochod měl nějaký cíl, pokud byl originální, ještě lépe, více mne motivoval. Prvním cílem se pro mne stal Cukrák, což je pahorek 411 m n.m. tyčící se nad Berounkou, s televizním vysílačem na vrcholu. Přejmenoval jsem jej na Currahee, podle mého oblíbeného seriálu, a jal se jej zdolávat tak jednou týdně. Později se nejčastějšími cíli staly geocache v širším okolí od domova. Vycházky měly kolem 10km a od ledna do března 2013 jsem zvládl dohromady jen 120km. O víkendech jsem chodil po okolí ještě raději ve společnosti Medvěda a jeho pejsků a trasy dosahovaly kolem 20km. Mým cílem se stalo našlapat 30-40km týdně. Dokázal jsem například, že bydlím v pěším dosahu metra (cca 20km). Chodil jsem také na služebních cestách v zahraničí, kuriozní to bylo v USA, kde se mě opakovaně dotazovali, zdali nemám rozbité auto a nechci svézt. A pak jsem zařadil několik delších pochodů, nejkrásnější byl přechod Krkonoš (2 dny 67 km), pochod Plzeň – Šumava (60 km) a dosud nejdelší pochod z Rokycan domů (82 km). Celkem jsem nachodil za rok 2013 měřených 1700 km. Rychlost záležela na náladě a účelu, maximem intenzivního pěšího přesunu bylo 7 km/h. V průběhu léta jsem do rychlého pochodu opatrně začal vkládat pomalý běh a doufal v to, že jednou třeba stejné trasy celé proběhnu.

Nesmím zapomenout na další aktivitu, jenž se podílela na zvyšování kondice, a to jízda na kole. Miluji jízdu krajinou a mám nesmazatelné vzpomínky na každoroční prázdninové putování s kamarády po krajích, tehdy ještě Československých. Před pár lety jsem vyměnil již rozpadající se kolo za 29“ horký model od Superioru na základě úvahy, že na silnicích se necítím bezpečně a s tímto projedu minimálně každou polní či lesní cestou. Kolo je výborné, limitem jsem já sám, hlavně v náročnějších úsecích. Kromě výletů a dovolené jsem začal jezdit i do práce jednou či dvakrát týdně. Cesta nevede sice terénem, ale 50km aerobní aktivity denně začalo přinášet své ovoce. Navíc jsem si cestu domů zpestřoval o zajížďky po okolí. Mám dokonce pocit, že kolo se podepsalo na výsledcích více než chůze.

A konečně běhání, pohybová aktivita, kterou jsem celý život nenáviděl, zvláště, když jsem do ní byl nucen v rámci školní či vojenské přípravy. Uběhnout v kuse kilometr bylo na jaře roku 2013 naprosto nemožné. Tělu se po chvíli nedostával kyslík a srdce bušilo jak o závod. Dnes vím, že se dá běhat i pomalu a právě rychlost nebo spíše pomalost je jedním z klíčů k úspěchu. To, že hned za plotem mám amatérskou běžkyni, která už toho hodně dokázala, bylo mou obrovskou výhodou. Stále chodím na rady a konzultaji snad všechno kolem běhu, od bot, přes oblečení a také, bohužel častěji než je mi milé, různé bolístky. Také jsem se jal studovat web a na doporučení si pořídil svoji první knihu o běhání. Gallowayova kniha o běhání od Jeffa Gallowaye se stala mojí biblí, neboť autorovy názory mi jsou velmi sympatické. Začal jsem se tedy zabývat budováním vytrvalosti a běhat delší pomalé trasy. Z počátku to byla kombinace chůze a běhu a později se úseky běhu stále prodlužovaly až se jednalo o trvalý běh. Využívám místní nádherné přírody a kombinuji rovinu s kopci na březích řeky. Jediné k čemu jsem se dosud v čase psaní článku nedostal jsou intevaly a vůbec trénink rychlosti. Rychlost nepovažuji za důležitou i když ji časem také plánuji trénovat. Jsem začátečník, ale můj vztah k běhu se už proměnil, dokážu si jej užívat a těším se na chvilky kdy mohu vyběhnout. Takový běh v podzimní krajině ve spadaném barevném listí, které šustí pod nohama nebo zimní běh v zamrzlé krajině, kde poprašek sněhu křupe při každém kroku se nedá popsat, ten se musí zažít.

Dotkl jsem se i stravování. Opravdu jsem své návyky změnil jen nepatrně. Prakticky jsem vyřadil smažená jídla a snažím se nebýt o hladu déle než tři hodiny, neboli myslet na svačinky. Vůbec myslet trochu na to, co jím a kolik, mám stále slabost na sladké pečivo a vůbec neplánuji přestat s makovým závinem, jablečným štrůdlem a jinými dobrotami. Jen si je více vychutnat a jíst jich méně. Nebráním se zdravější stravě, ale moc pro ni nedělám, zde mám ještě rezervy. Váhu držím již měsíce pod 85 kg neustálým pohybem.

Psal jsem, že nedisponuji žádnou sofistikovanou elektronikou pro sportování. Pouze jsem již od začátku roku používal mobilní telefon s aplikací Endomondo pro zaznamenávání aktivit. Aplikace pro mne měla motivační rozměr, kontroloval jsem si kolik kilometrů mám týdně v nohou a později, jak rychle vlastně běhám. V poslední řadě se z Endomonda stává i sociální platforma pro vzájemné povzbuzování. Nyní jsem ve výběru hodinek s hrudním pásem, abych měl novou hračku na hraní.
Celý rok 2013 bez cyklistiky je vidět na grafu z Endomonda. Postupně se snižovaly pěší kilometry fialové barvy a zvedaly naběhané zelené kilometry.

Závěrem

Rok 2013 byl rokem budování fyzické kondice a počátku běhání. V roce 2014 plánuji pokračovat v aktivním způsobu života a účastnit se prvních závodů. Hlavní cíl zůstává stejný, užívat si pohybu a nezranit se. Což se mi bohužel ne zcela podaří. Budou také následovat další články vyvolané obvzláště silnými zážitky.