Gerontclub

Když mě a Magdu ani napodruhé nevylosovali na proběhnutí okolo Mont Blancu, nenapadlo nás nic moudřejšího než se přihlásit na ultratrail do Andorry. V plánu bylo jednak si zkusit jaké to je zvládnout převýšení téměř 10 kilometrů a také se podívat do Pyrenejí, neboť se všichni shodují v tom, že jsou nádherné, divoké a jiné než Alpy.

Královskou tratí devátého ročníku Andorra Ultratrailu Vallnord byla až do loňska Ronda Dels Cims. Se svými 170 km a převýšením 13500 metrů nám přišla přeci jen jako velký skok od zatím nejtěžšího absolvovaného UTMB TDS (119 km, 7200 metrů) a tak naše volba padla na mytický Mític. Stejně jako další kratší trasy Celestrail (83km) či Marató Dels Cims (42.5 km) je neprávem opomíjený. Dnes už mohu napsat, že jeho parametry 112 km délky a 9700 metrů převýšení nahoru i dolů představovaly dosud to nejtěžší, co jsem kdy absolvoval. A navíc vlastní čísla nic nevypovídají o dalších nástrahách obtížné trati, kterou polovina startujících nedokončila. Limit trasy Mitíc je pouhých 500 závodníků a kapacitu se podařilo naplnit. Do takto obtížné akce jdou jen kovaní borci, říkám si a začínem pochybovat jestli na to mám. Letos také poprvé startovala nová trasa pro opravdové fanatiky, nazvaná příznačně Eufória (233km, 20000m) a čeští zástupci ji fantasticky zvládli.

Mitíc tvoří na mapě Andorry pěkné kolečko

Cesta

Pro cestu do Andorry volíme auto. Téměř 1900 kilometrů bude hodně únavných, naštěstí je tu možnosti podívat se cestou na zajímavá místa. Závodníky odzkoušenou alternativou je let do Barcelony a přímý autobus do Andorry. Případně let do Perpignanu. Naše první tradiční zastávka bude v horách s přespáním ve větší nadmořské výšce. Je to taková nenásilná forma aklimatizace a připomenutí si, jak vypadají opravdové hory. Cestu vedeme kolem Grenoblu a vyhlédnutá chata, kde ještě z domova zamlouvám místa na přespání, se jmenuje Refuge de la Pra. Nachází se ve výšce 2109 m.n.m. 100km jihozápadně od Mont Blancu v oblasti Belladonne s vrcholy dosahující těsně pod 3000 mnm. Přístup volíme z Les Granges de Freydiere, kde je už plné parkoviště a z kterého je třeba nastoupat něco přes 800 metrů k chatě. V okolí je několik jezer, podíváme se alespoň na Lac du Petit Doménom s návratem za měsíční noci. Měsíc skoro již v úplňku svítil na cestu zpět k chatě, jakpak asi bude v Andoře osvětlovat terén?

(každá fotografie se po kliknutí zobrazí v plné velikosti 1920 x 1080 bodů)

Po sestupu od chaty, kde nás šokují maníci s krovinořezy vysekávající trávu kolem přístupové cesty, nasedáme do auta abychom okusili zač jsou toho placené francouzské dálnice. Nezbyde než se omluvit Švýcarům za jejich roční dálniční známku. Přes Perpignan najíždíme do údolí řeky Tét se svahy Pyrenejí osázenými krásnými historickými městečky. Na další zastávku jsme zvolili vesničku Casteil, kousek pod klášterem Saint Martin du Canigou, kam se na večer vydáváme.

V dosahu je ještě zajímavější cíl, katalánská posvátná hora, Pic du Canigou, 2784 mnm, ale bohužel na tu nyní není čas. Krom poutníků na ní běhá první srpnovou neděli závod Course du Canigou, jehož trasa délky 34km nastoupá 2180 metrů.

Cestou ještě rychle nahlédneme do Unesco chráněného opevněného městečka Villefranche de Conflent spojeného s pevností Fort Libéria. Je tak akorát veliké aby jeho prohlídka nezabrala v tom vedru moc času a sil.

Andorra, Ordino

V andorském knížectví ležícím mezi Francií a Španělskem v nadmořské výšce 900 až 2946 mnm s rozlohou pouhých 468 km2 žije asi 77 tisíc obyvatel. Je zajímavé jak svým státním uspořádáním, tak historií a hlavně svými horami. Ekonomika vzkvétá z množství turistů přijíždějícími lyžovat a na nákupy. V prvním červencovém týdnu kolem úplňku vzroste populace o tisíce lidí zvláštního typu.  Hubení, vytrvalí a odhodlaní blázni se sjíždějí z celého světa aby poměřili své síly nejen se spuluzávodníky, ale hlavně s nástrahami přírody do které je zavedou organizátory umně vybrané trasy.

Cestu je možné si zkrátit dvěma placenými tunely. Protože se zhoršilo počasí a prší, volíme první tunel, na zpáteční cestě si výhledů užijeme dost. První dojem z Andorry nebyl zrovna přívětivý, lyžařské středisko Pas de la Casa je mimořádně ošklivé, samé velké hotely a parkoviště. I další středisko Bordes d’Envalira v zamračeném počasí působí hodně stísněně, vítají nás úzké vysoké stavby sevřené mezi příkrými svahy. Později si pomalu zvykám na skutečnost, že v Andoře jsou velmi úzká údolí a tak jsou v nich natěsnány města i silnice. Svahy jsou příkré a hor je tu skutečně hodně, takovou hustotu jsem nikde neviděl. Na druhý pohled je vidět, že zem ekonomicky prosperuje. Infrastruktura, městečka, památky, vše je v perfektním stavu, nové nebo renovované. Na každé křižovatce stojí nějaké umělecká plastika, románské kostely mají státem placené průvodce a stavby si zachovávají jednolitý design. Původně byly stavěny z kamene, ty nové mají alespoň kamenné obložení a ta celistvost působí kompaktně a přirozeně.

Hlavní město Andorra la Vela

Centrum závodu je v městečku Ordino, kde celý týden z hlavní ulice startují jednotlivé trasy. Závod nemá centrální zázemí jako UTMB či Lavaredo, registrace, výklad trati, support apod. jsou rozptýlené po malém městečku a celé je to takové komorní a kontrastní oproti Chamonix i Cortině. Dostal jsem pěkné číslo 1333.

Jedinou drobnou komplikací je parkování. Parkoviště na mapce jsou placená, jen jedno, které nám organizátoři doporučí je volné a naštěstí nedaleko hotelu LaPlanada, kde se ubytovává část české výpravy.

Briefing ve francouzštině tlumočený do anglištiny se pro účastníky Mitice a Celestrailu konal v 18 hodin. Zaujaly mi z něj dva momenty. Tím prvním byla řada asi deseti vykřičníků nakreslená na profilu hned po vrcholu Collada Pessons s vysvětlením, že zde je trasa trochu težší, ale při opatrném postupu se není čeho bát. A druhým byla předpověď počasí, která slibovala bouřky a velmi silný vítr. Zato teplota neměla padnout pod 10 stupňů ani v noci. Předpověď byla celkem přesná, teplo a vymetená obloha bez mráčku byla minulostí. Organizátoři nás ale uklidňovali, že mají připravené týmy zdrovotníků, chirurgů i hasičů a že jsou schopni na počasí reagovat odkloněním tras nebo i zastavením závodu.

Čas do startu se krátí a předstartovní horečka narůstá. Magda není v dobrém rozpoložení, k dlouho trvajícím problémům se zády se přidává zvrtnutý kotník. Zvažuje, zdali je vůbec rozumné nastoupit na start. Nakonec se rozhodne zkusit jak a kam to půjde. Já cestou na start zjišťuji, že jsem nechal v autě čelovku a vracím se pro ni.

Start

Do startovního koridoru  přicházíme na poslední chvíli, na vstupu nám přečtou čipy a zůstáváme stát v poslední řadě. Blíží se 10 hodina večerní, na Ordino padá tma, v reproduktorech zní odpočet a pak se obloha rozzáří barvami ohňostroje. To jsou ty nezapomenutelné momenty!

Dav závodníků se dává jako obvykle okamžitě do běhu jak na městské desítce, poháněn skandováním diváků, a po silnici běží vstříc prvnímu rovinatému úseku. Ten měří asi 5 km a zavede nás nejprve po silnici a pak po cestě podél potoka přes La Cortinadu až do Llorts. Zde se cesta začne ostře zvedat.

Trasu jsem si rozdělil pracovně na tři části, které oddělují občerstvovačky s drop bagy. Překvapilo mi, proč na stovku dávají dva dropbagy a přemýšlel jsem, čím je vůbec naplním. Taková změkčilost, říkal jsem si. Asi stejná jako čas poskytnutý na dokončení závodu. No považte, celých 46 hodin! Vždyť to znamená rychlost pohybu 2.43 km/h. Tak dlouho nemíním být na trati, říkám si, a stanovuji od boku cíl dokončit nejpozději za kulatých 40 hodin.

Takto vypadá profil trati Mític, části dělí Margineda a Bordes d’Envalira

1.část

je charakterizována výstupem na nejvyšší horu Andorry, Comapedrosu, 2944 mnm a pak nejdelším souvislým sestupem z Bony de la Pica na občerstvovačku na 44.kilometru v Marginedě. Výstup nejprve lesem je hodně svižný, mám co dělat Magdě stačit. My se tak pomalu posouváme z konce startovního pole vpřed. Na úpatí Comapedrosy, před nejnáročnějším výstupem, čeká první občerstvovačka obsazená dobrovolníky v oranžových vestách.

Stoupá se po severním svahu přes kamenné pole cestou značenou praporky. Sil máme dost, teplota je příjemná a tak si vystačím s krátkým trikem i v noci. Značení celé trasy je naprosto špičkové, červené praporky s reflexními odrazkami jsou velmi hustě umístěny a v noci doplněny místy světýlky. V místě křížení tras jsou doplněny ukazatele. Praporků muselo být v horách umístěno tisíce. A přitom druhý den po závodě jsme na trase nenašli jediný zapomenutý, tak rychle dokázali trať uklidit. Ve tři čtvrtě na čtyři ráno vystupujeme na vrchol Comapedrosy. Již zdálky nás vítají tóny dud a dokreslují tak úžasnou noční atmosféru, ve které se za ticha rušeného jen občasným klapání hůlek pohybuje po svazích had světýlek.

Magda studuje na vrcholu, jak jsme daleko.

Je tu také někde skrytá geocache, ale bohužel není zrovna ideální příležitost ji hledat. Jestlipak se někdy v tomto životě sem vrátím? Sestup, již po značené cestě, je docela ostrý a za rozednění přechází na pěknou hřebenovku.

Pak opět trocha klesání a po krátkém výšvihu se dostáváme na občerstvovačku Botella. V 7:50 ji opouštíme, limit je zde stanoven na 9:30.

Pokračujeme opět příjemným hřebínkem, na jehož konci organizátoři zapisovali průchozí závodníky. Takových bodů byla na trati spousta a krom kontroly nad dodržováním trati měli bezpečnostní roli při sledování pohybu jednotlivých závodníků. Dobrovolníci v oranžových vestách stáli exponováni často na vrcholcích hor kde čelili slunci, větru i dešti po celou dobu závodu.

Míjíme tábořící mladíky s rozdělaným ohněm a začíná nekonečný a nepříjemný sestup až do Marginedy. Na jeho začátku jsou, jako na jediném úseku, instalovány řetězy, ale zrovna tato část mi nepřijde zrovna náročná či nebezpečná.

Městečko La Margineda se pod námi otevře čtvrt hodiny před polednem a k dosažení záchytné stanice bude třeba ještě dalšího úmorného prudkého sestupu místy ve štěrkových polích. Kdo má rád kameny a štěrk, ten si tu přišel na své.

Sestup s tím i první 44 kilometrová část končí za 14 hodin. Průměrná rychlost mi vychází na zajímavých 3.14 km/h 🙂 Bohužel tu končí také Magda, která pro bolesti nemůže dál. Už těch 44 kilometrů bylo extrémně náročných a vzdala zde spousta účastníků.

2.část

Hala v Marginedě představovalo nejlepší zázemí celého závodu, dalo se zde odpočinout a dokonce osprchovat, s čímž jsem nepočítal a nezabalil si ručník. Přesto využívám možnosti vyloupnout se ze slané schránky vytvořené potem a prachem. Nasoukám do sebe trochu těstovin a odměním se připravenou Kofolou. Loučím se s Magdou a vím, že na další části trasy si už nebudu mít s kým povídat. Závodníci nejsou moc mluvní, a s angličtinou nejsou zrovna kamarádi, jak se později přesvědčuji. Během přípravy se zatahuje a dává do deště, černá obloha nevěstí nic dobrého ani do budoucna a zdá se, že předpověď bouřek se dokonale naplní.

Začtek druhé etapy je charakterizován největším stoupáním závodu. Vychází se totiž z nejnižšího místa 940 mnm až na vrchol Collada dels Pessons ve výšce asi 2820 mnm. S potěšením kvituji, že alespoň první úsek povede po značené cestě, což znamená, že cesta bude určena pro normální smrtelníky a tak bude snazší a rychlejší.

Na začátku stoupání stojím přesně ve 13 hodin, limit v Marginedě, po kterém budou závodníci zastaveni od další účasti je 14. hodina, to není zrovna velká vata. Bude třeba přidat.

Naštěstí je cesta, klikatící se ostře vzhůru porostem, výborně schůdná. Znovu se dává do deště a já se rozhoduji, že bundu brát nebudu, déšť tlumí stromy a moje triko rychle uschne. Bylo to správné rozhodnutí a mě se daří ve stoupání předcházet stále více a více závodníků. Baví mi to a nasazuji ještě větší tempo. Nějak mi na mysl přichází přísloví „Očekávej to nejhorší a budeš příjemně překvapen.“ A tak stoupám a stoupám a stoupám. Když se stoupání na chvíli narovná, tak se ohlédnu do údolí.

A začnu si naplno užívat nové radovánky, sílícího větru. Ten fučí tak, že mi donutí navléci si goratexovou bundu a nasadit kapuci. Mám co dělat abych byl vůbec schopný pohybu vpřed a vzpomínám na poryvy na hřebenech Krkonoš během letošní K100. Styď se Krakonoši, ještě se máš co učit. Déšť slábne, ale bouřka je stále slyšet jak se kolem nás točí. To není dobré, pomyslím si, a docházím k další kontrole krčící se pod stromkem zachumláni do teplého a nepromokavého oblečení.

Cesta se stává opět běhavou a toho daru využívám a rozbíhám se. Zastaví mi až dávka snad airsoftových kuliček do břicha!  Kreju si oči a uvažuji zdali nemám vyndat z batohu sluneční brýle, které jsou prý certifikovány i jako střelecké. Další dávka naštěstí nenásleduje a naopak se objeví ostré světlo.  Co to má jako být? To jen naše matka, příroda. Nejprve se do mě pustila kroupami hnanými vichrem horizontálně  a pak si posvítila na výsledek palebného přepadu. Vidouce, že vetřelec nebyl zastaven, alespoň vzteky burácí a ozvěna se nese přes údolí. Udělám si alespoň vítězného selfíka.

Na Refugi de Prat Primer se moc nezdržuji a vyrazím vstříct dalšímu stoupání. Voda se u těchto chat nabírá venku, pravá přírodní.

Cestou se dozvídám od spoluzávodníka, že jej organizátoři kvůli bouřce zastavili. Ve výsledkové listině jsou pak vidět negativní penalizace, kdy se závodníkům odečítá čas nucené zastávky a proto třeba polský závodník, který doběhl se mnou, má nakonec o hodinu lepší čas. Z dalšího sedla Collada de Prat Primer se přehoupnu do Vali del Madriu Perafita Claror a kolem další chaty Refugi de Claror pokračuji dál. Aby mě v postupu hodně zbrzdila místní fauna.

Stádo krav mi napochodovalo přímo na cestu. Zařadím se do stáda a dokud se cesty nerozdělí krávy neuhnou. Kolem Refugi de Perafita nastoupám na sedlo Collada de la Maiana, ze kterého sestoupím do údolí kde protéká říčka Madriu. Takle kvalitně tu mají provedené rozcestníky.

Tam to bylo krásné! Údolí Madriu Perafita Claror představovalo nejhezčí část trasy. Nejen tím, že bylo otevřenější než jiné, ale cesta vedla příjemným stoupáním podél říčky Madriu a také počasí ukázalo svou lepší stránku. Rozjasnilo se, déšť ustal a vítr také v údolí nefoukal. Po lávce přecházím na druhou stranu řeky, na které už zůstanu po celou dobu stoupání.

Doma na internetu zjišťuji, že můj výborný dojem z údolí nebyl náhodný, údolí představuje 10% plochy Andorry a je tak jedinečné svou geomorfologií či středověkým modelem vlastnictví pozemků, že bylo roku 2004 přidáno na seznam Unesco. Webová presentace věnovaná údolí.

Míjím další domek Refugi de Fontverd a kochám se okolní krásnou přírodou.

Jdu sám, rozestupy jsou veliké a já občas zahládnu postavu přede mnou a snažím se udržet náskok na závodníky za mnou. Procházím kolem několika jezer a u idyla u Refugi de I’llla pomalu končí. Bude totiž následovat záverečný ostrý výstup na nejvyšší horu této části trasy Collada dels Pessons s údajně nebezpečným klesáním. Na občerstvovačce se tak moc nezdržuji, protože mým cílem pro tuto etapu bylo sestup zvládnout za světla. Chata spolu s hrází jezera Estany de I’llla.

Něco před osmou začínám stoupat. Ochlazuje se a opět silně fouká. Mám z této části hodně fotografií a vybírám vrcholovou ukazující krajinu jezer a samého kamení, kam budeme sestupovat.

Sestup, kterého jsem se tak obával, nakonec nebyl o nic náročnější než ten z Comapedrosy. Navíc jsem ho stihl podle plánu za sice posledního, ale světla. Zato úsek, který následoval vyžadoval opět plnou koncentraci. Ostré klesání a skákání z kamenu na kámen. Pomalu se stmívá, mezi kameny přibývá vody a později se klesání stává stále ostřejší a krom vody hrozí i zamotání se do vegetace. Ačkoliv přichází druhá noc, tak v takovém terénu nehrozí že bych usnul. Na chvíli si zdřímnout plánuji až na občerstvovačce. Mraky jsou pryč a tak zachycuji měsíc v úplňku.

3.část

Zázemí na 77.kilometru bylo pro mne velkým zklamáním. Dva stany, v jednom několik plastových židlí, kde se mi podařilo jednu zabrat abych měl kde si sníst cosi, co připomínalo polévku a druhý, kde se dalo odpočinout. Můj plán, že si na chvíli zdřímnu vzal za své, všechna asi 4 lůžka byla obsazená. Kopnul jsem do sebe RedBull,navlékl bundu a vyrazil do noci vstříc posledním třem vrcholům. No nebylo to ještě zadarmo, stoupání byla dlouhá a sestupy ještě delší, zvláště ten poslední.

Po prvním kopci následovala občerstvovačka na parkovišti v Incles. Moc si z ní nepamatuju. Pak stoupání kolem Refugi de Cabana Sorda po betonové hrázi jezera na Cresta Cabana Sorda, kde se před šestou začalo rozednívat.

Poslední stanice, kde jsem něco málo snědl a dal něco proti spaní byla Refugi de Coms de Jan.

Zbýval už poslední vrcholek před cílem. Probouzel se další den s vršky hor v mracích, mezi kterými občas probleskly sluneční paprsky. Bylo mi prima, stoupání už nešlo tak hladce, ale stále šlo.

A tady máme poslední sedlo Collada de Meners.

Ohlédnu se za sebe, kde se z mraku noří závodníci, kteří mi později předbíhají. Jsou nějak čerství, asi se dobře prospali.

A ještě pohled do sluncem zalitého údolí Vall de Sorteny kde začne můj poslední sestup. Ano POSLEDNÍ!

Terén je tu opět běhací a tak kousky pomalu popobíhám.

Na chatě Refugi Borda de Sorteny, kde je poslední stanice se nezastavuji, vody mám dost a chci být cíli. Přírodní úsek končí bohužel ještě mnoho kilometrů před cílem údolíčkem padajícím spolu s říčkou do El Serrat.

Odtud následuje nekonečných přes 8km po silnicích a stezkách do Ordina. Místo toho abych je co nejrychleji uběhl se mi chce hrozně, ale hrozně spát. Putuji už 37 hodin a vážně se bojím toho, že usnu za chůze a někde si nepěkně ustelu. Tělo do té doby ve střehu z náročného terénu přestalo pumpovat adrenalin, nebo už žádný nezbyl a chce spát. Kofeinová tableta nezabrala, mluvím sám se sebou a jdu. Asi v Sornás na mě čeká Magda a jde se mnou až do cíle. Její přítomnost mi dodá potřebné síly a mě se tak daří po 38 hodinách a 44 minutách projít cílovou bránou.

Krátké shrnutí

Nádherná země, krásné hory a povedený závod. Byť je to od nás hodně daleko, cesty nelituji, a naopak přemýšlím za jakých okolností by bylo možné se vrátit. Počasí bylo hodně různorodé a nejspíš stálo za velkým počtem vzdávajících. Mě se v něm ale pohybovalo radostněji než ve velkých vedrech. Ta jsem okusil až při závěrečném klesání.

Se svým výsledkem jsem spokojený, pořadí neřeším, 168. celkově a 11. v kategorii není nic oslnivého, nicméně z 500 přihlášených se na start postavilo 415 závodníků a jen 212 jej dokončilo. Nejvíce jich bylo z Francie a Španělska, i vítěz Sebaz Sanchez s časem 18:49 byl Španěl. Nejpomalejší, Andořan, dokončil za 46:18. To jsou rozdíly! Česká účast vypadala takto.

Lukáš Hůlka	27:14	Senior
Petr Mondri	28:01	Vetera 1
František Fait	38:43	Vetera 2
Magdalena Vančáková	DNF, 1. v kariéře	Vetera 2
Zdeněk Eibel	DNF	Senior

 

Kategoie Senior je od 23-39 let, Vetera 1 je 40 – 49 let a Vetera 2 má věk 50-59 let, poslední kategorie Vetera 4  je 70+ a jeden takový skutečně nastoupil, leč bohužel nedokončil. Zato 4 závodníci z kategorie Vetara 3 (60 -69) byli přede mnou. Tři Francouzi a jeden Španěl.

Po závodě

Na pondělí jsme plánovali feraty a tak si vezeme veškeré vybavení, dokonce jsem si před odjezdem koupil nové boty. Ještě že mi napadlo vyzkoušet si je než vyrazíme. Nějak se srazily potvory. Náhradní program mám ale připravený, obouvám rezervní  velké trekovky a jsem rozhodnut ukázat Magdě tu nejhezčí část trasy závodu. Alespoň podle mého názoru za ni považuji údolí Madriu Perafita Claror.

Jako výchozí místo vybíráme parkoviště u jezera d’Engolasters kousek ve svahu mezi městy Les Escaldes a Encamp. Cestou se zastavíme u zrekonstruovaného románského kostela svatého Michala v Engolasters.

Cesta od parkoviště vede na jih, kde se přes Coll de Jovell přehoupneme do kýženého údolí. Zpočátku vypadá cesta jak z jiného světa, něco takového jsem tu ještě neviděl. Posuďte sami.

V sedýlku to začne. Průtrž mračen a kombinované bombardování kroupami. Jsou jich pak na cestě celé závěje a přímý zásah docela bolí.

Vody je tolik, že se z cesty stává potok a boty budu později vylévat. Ale je to jen bouřka a ta jak rychle začala, tak také skončí.

Po cestě podél řeky míjíme několik chat a jdeme až k jezeru de la Bova, krásně zčeřenému větrem. Od tohoto místa půjdu opět za známým oranžovo bílým značením až do cíle.

Stočíme se na sever a po sotva viditelné stezce stoupáme kolem jezer Forcat a Gargantillar do průsmyku Cap dels Agols. Je malebný fotogenický podvečer a já mám potíž vybrat ten nejlepší snímek.

Ještě další chatička Refugi de les Agols a za tmy nekonečné klesání končí zpět na parkovišti. Dnešní malý okruh měl 26 km s převýšením 1340 metrů, ale stál za to.

Předposlední chvíle v Andoře patří hlavnímu městu Andorra La Vella. Toto jsou stará a nová radnice a mezi nimi výstava nádherných fotografií ze světa.

Největší zážitek jsem měl ze supermarketu, ale ten nedovedu popsat. Takovou nabídku dobrot od mořských potvor, přes sýry, masa či vína jsem v životě neviděl.

Na cestě ze země se ještě zastavíme u druhého románského kostela, tentokrát v Encampu, kostel Santa Romà de les Bons. Na obrázku následuje nikoliv kostel, ale typický Andorský dům s typickou krytinou. Ta je k vidění jak na rodinných domech ve městě, tak na chatách v horách. Jak jsou asi ty tvary z břidlice lámány?

S Andorou se loučíme v sedle  Port d’Envalira. Ještě poslední ohlédnutí.

Cesta domů

Když už jsme se ocitli tak daleko, tak by byla škoda nesmočit se ve vodách Středozemního moře na pobřeží Costa Brava. Sice nejsem příznivcem slané vody, ale krátké namočení snesu. Stejný nápad měl i Martin se svou partou. Přejedeme tak po dálnici kousek do Španělska a vyzkoušíme nádherně průhledné vody a kousek písečné pláže u městečka Llanca. Zpátky volíme cestu podél pobřeží a hranici překračujeme mezi městečky Portbou a Cerbere propojenými železničním tunelem a význačnými rozsáhlými nákladovými nádražími. Svahy jsou porostlé vinnou révou a Pyreneje zde sestupují až do moře a tvoří hodně členitý terén kterým se vine místní silnička.

Poslední přání je zastavit se alespoň v jednom francouzském historickém městě, volba padá na hodně význačný Avignon. To jsme netušili, že se tyto dny v ulicích koná festival a tak město i odstavné parkoviště praskají ve švech. Davy návštěvníků jsou všude. Je vedro, ulice jsou rozpálené a mě ubývají síly rychleji než ve stoupání na vrcholky Pyrenejí.

Poznámky:

• Všechny zde uvedené fotografie jsou momentky focené telefonem Microsoft Lumia 950, je to jen zlomek z toho, co jsem cestou nafotil. Pak mám mít nějaký pěkný čas 🙂  Jsou ve velikosti 1920 x 1080, stačí na ně kliknout pro zvětšení
• Další sada fotografií od Magdy je k vidění zde