Běh lesem za svitu čelovek, svítání na hřebenech Krkonoš, fujavice na Sněžce, stoupání na Hrnčířské boudy nebo závěrečný běh do cíle kolem ploužících se postav. Nevím, co z toho vybrat jako nejbáječnější zážitek minulého víkendu. Celkově to byla naprosto úžasná záležitost a já se jí tolik bál a zároveň se na ni tak těšil.
Trasa z GPS, klikni pro zvětšení
Mělo to být poprvé, co překonám magickou vzdálenost 100km jen pěším pohonem. Navíc terén se měl profilem trochu lišit od polabských rovin. Takže mé obavy a respekt byly naprosto na místě. K tomu mi bylo jasné, že se nepůjde turistickým tempem, jak obvykle po horách chodím, ale Magda mě požene vstříc svému cíli pokořit čas vybraného jedince, který ani neví, že je stíhán.
V minulosti několik přečtených reportáží mi také klidu nepřidávalo. Naopak jsem věděl, že se mohu spolehnout na zkušenosti Magdy z ještě náročnějších akcí a z toho, že mne zabaví a namotivuje až přijde krize. A o tom, že přijde, jsem nepochyboval, jen jsem nevěděl kdy.
Zhruba před měsícem jsem si zkusil ujít tréninkově 85km trasu z Rokycan domů a skončil neslavně. Nad ránem jsem pěkně zakufroval a asi na 70km přišla vzorová krize. Byla taková, že bych nejraději padl do pangejtu a spal. Nohy mi nechtěly nést a dala se do mne krutá zima. Na závěr jsem si přivodil bolest holeně, podle všech příznaků se tato aktivita nelíbila mojí okostici. Nejhorší bylo, že nevím, co bylo příčinou tohoto problému a jak se vyvarovat jeho opakování. Dal jsem si raději třítýdenní pauzu od běhání a kondici udržoval jen chůzí.
Dalším nápadem, který není úplně jednoznačně doporučován, bylo pořídit si na akci nové boty. Sáhl jsem opět po značce Mizuno a modelu Cabrakan, neb to byly moje první běžecké boty, které se mi ale po pár měsících rozpadly. K tomu dlouhé kalhoty, čelovku Armytek a nový firmware do hodinek. Vše pořádně neodzkoušené.
Letos organizátoři navýšili počet účastníků na 500, netušil jsem, že tolik bláznů má chuť na tak šílenou akci. Je pátek 20. června, já stojím rozklepaný na Vrchlabském náměstí mezi nimi. Sám Krakonoš nám přeje úspěšnou pouť a oznamuje, že po krátkém deštíku připravil počasí bez deště. Své slovo dodržel, počasí bylo naprosto dokonalé pro takový podnik.
Velmi příjemná je účast mnoha známých lidí, Pepy, Martina, Jiřinky a dalších. Až na Pepu, který to oběhl neuvěřitelným tempem, aby si mohl jistě v cíli zapálit, jsme se s ostatními potkávali na trase, chvíli šli spolu, rozdělovali se a opět scházeli.
Jak dlouho nám může trvat celé dobrodružství? Plánovali jsme zůstat na trati maximálně 20 hodin, ale tento cíl nám byl Pepou přenastaven na agresivních 18, no uvidíme. V devět večer se na povel dává dav do pohybu. Na čele chrti, kteří poběží celou cestu a za nimi se řadí ostatní podle svých ambicí a schopností. Naše strategie je jednoduchá a jasná, do kopce se neběhá, po rovině a z kopce, pokud to terén a morálka dovolí, ano. Trasa začíná stoupáním na kopec Žalý, což představuje prvních 550 výškových metrů. Stoupání docela odsýpá, zatímco ubývá světlo a nastává nejkratší noc v roce.
U rozhledny na vrcholu mě překvapila kontrola, navzdory čipu v kontrolní kartě byla jednotlivá čísla manuálně diktována a zapisována do notebooku. Před kontrolou se tak tvořila fronta. Měl jsem za to, že se jedná o ojedinělý výpadek techniky, bohužel se tento manuální princip opakoval i na dalších kontrolách a byl příčinou chyb. Naštěstí jsem jednu zachytil. Zbylá cesta do Harrachova patřila k tomu nejsnazšímu terénu, co jsme potkali. Dlouhé příjemné běhavé úseky v lese vystřídal za Dvoračkami sice asfalt, ale klesající, a tak jsem ho zvládl také běžet. Navíc byl člověk ještě svěží a já začínal věřit názoru z jedné reportáže, že je vhodné zkraje uběhnout co nejvíc, neb později to už nepůjde. Trasa byla lemována světýlky čelovek a rychle ubývala.
Během přestávky a občerstvení v Harrachově krátce sprchlo a pak následovalo dlouhé stoupání na hřeben. Ještě teď se nedokážu ubránit úsměvu, když si vzpomenu na ostré tempo, které Magda nasadila a zatímco mnozí kolem hlasitě supěli, ona byla schopna vést klidnou konverzaci. A tak jsme makali a povídali. Muselo to být až deprimující slyšet hlasy v dáli, které se přibližovaly a posléze zmizely vpředu. Možná je to Magdy strategie jak deprimovat soupeře a naopak si nepřipustit, že je cesta náročná. Sám bych tedy takhle rychle nehnal. Na hřeben to bylo 10 km při převýšení téměř 700m.
Nejhorší úsek nás čekal na červené značce mezi Vysokým Kolem a Sněžnými jamami. Klesající cesta je zde tvořena plochými kameny, které hodně klouzaly. Několik lidí si na nich pěkně natlouklo. My byli opatrní, ale postup se hodně zpomalil. Další úsek až na Lužickou boudu k teplé gulášové polévce byl v pohodě. Z blogu jedné účastnice jsem si vypůjčil fotku, na které sestupujeme k této kontrole.
Pak přišla na řadu moc pěkná pasáž vedená územím Polska. Tu jsme neznali a moc jsme si ji užívali včetně jedné kontroly a blízkého pohledu na jezero Malý Stav. Po chvíli jsme se vyhoupli na hřeben a před námi se tyčila naše nejvyšší hora Sněžka. Tady trochu foukalo, ale přece si nebudu brát bundu na to krátké stoupání. Až doma jsem zjistil, že teploměr ukazoval pouhých 1.5 stupně. Žádné velké zdržování na kontrole, stejně tu k jídlu nic nenabízí a honem na Pomezní boudy. Tam nás na kontrole dohnala Jiřinka a tak jsme pokračovali ve třech až za Pec pod Sněžkou, dokonce se nás udržela navzdory kratším nohám i při překvapivém stoupání na Hrnčířské boudy. Pak vycítila blízkost cíle, kopla do vrtule a zmizela vpředu.
Poslední kilometry se začaly vléct a Vrchlabí stále nikde. Naštěstí stále zbývalo dost energie a tak jsme poslední kilometry pomalu běželi a vzali několik jedinců. Dost mi to bavilo a vždy, když jsme někoho předběhli, tak jsem nás hecoval na další cíl. Překvapivě nikdo se nenechal vyprovokovat. Nicméně závěr skončil málem malérem. Nevím proč, ale měli jsme za to, že cíl je na náměstí a od cesty na něj nás zradil jen o rok starší běžec, který vypadal že ví kam běží a mířil do místa registrace. Sice jsme ho na posledních metrech vzali, ale čtečka čipů jej zaregistrovala dříve než nás. Což mu přeju, nebýt jej, běháme doteď po náměstí a hledáme cíl.
Jiřinka na nás už čekala a po čase se objevovali další známí. A jak rychle jsme to vlastně zvládli? Magda cestou kontrolovala hodinky, ale já zcela záměrně ne, stejně bych nebyl schopen zrychlit pokud by byl špatný čas. A radovat se z dobrého mohu až v cíli. A že dobrý byl! Nevěřil jsem vlastním hodinkám, když ukázaly 16:38:55. To představuje 131. místo z celkem 450 startujících, kde přes 90 účastníků vůbec trasu nedokončilo.
Co dodat? Mám několik nových poznatků. Třeba, že nové boty se potřebovaly rozšlápnout a puchýř na sebe nechal čekat jen asi 10km, ale super náplast, kterou jsem obdržel od nedaleko běžícího lékárnického doprovodu, problém rychle vyřešila. Dalším, pro změnu příjemným, poznatkem byla absence krize! Tady vidím dva důvody, opět osobu lékárnice, která kromě náplastí a pilulek disponuje i psychickými prostředky na povzbuzení a dokonale zvládá jejich nasazení. A pak zvládnuté kouzlo odpočívání za pochodu. Přiznám se, že jsem na představenou metodu hleděl s velkou nedůvěrou, ale funguje. Na povel „odpočíváme“ jsme se rozběhli, tak je to jednoduché.
Trasu jsem měřil pomocí Garmin Oregonu 300, kde jsem měl i trasu pro případ navigačních obtíží, a zároveň jsem testoval Garmin Fenix 2 v režimu UltraTrack při záznamu 20s. Oregon, kterému věřím nejvíc, naměřil 95km a Fenix 104km. Stejně tak není jasné, kolik bylo nasčítané převýšení, přístroje a zdroje uvádí hodnoty od 3400 do 4000 m. Je to ale jedno, podstatné je, že bylo pěkné počasí a cestu jsme si náramně užili.
Máme několik vlastních fotek, od častějšího focení jsem, přiznám se bez mučení, Magdu spíše zrazoval, protože čas běžel a zdržování nebylo žádoucí. V tomto světle oceňuji některé reportáže na webu plné krásných fotografií, které musely být pořízeny v klidu a pořádným přístrojem.
