Proč jsem tu přihlášku koncem října vyplnila vlastně nevím. Po tom loňském bolavém roce jsem to měla v hlavě srovnané. Holka, pokud chceš ještě trochu fungovat, tak od Olafa a spol. dál. Chceš ještě cestovat, chodit po horách, lézt, po pár dalších stovkách budeš zralá tak na umělé klouby a křížkové lázně.
Hrdinně jsem svoji přihlášku tajila před okolím. Já a Pražská stovka? Vy jste se snad zbláznili?! V mém věku?? Do poslední chvíle jsem sama nebyla rozhodnutá, zda to tak opravdu chci…
Asi týden před akcí mi pípnul messenger. Franta. Prý co to jako má znamenat? Kouknul se na startovku. Tak už to ví.
Na start pojedeme spolu. Já vyrážím rovnou ze šichty. V poslední době mne ta práce nějak zmáhá, něco jako syndrom vyhoření?? Bez antidota dlouhých běhů se z toho nějak nemůžu vyhrabat. Tělo mi ale dlouhé běhy nedovoluje. V pátek bývám zralá tak na to plácnout sebou ke krbu, otevřít lahváče a tupě zírat do plamenů.
Místo toho jedu rychlíkem v 19:12 na Plzeň. Kolem mého vyhřátého černošického domečku, do kterého se s největší pravděpodobností dvě noci nedostanu. Brrr. Pár minut napětí ,zda Frantův zpožděný osobák z Černošic stihne rychlík v Berouně. Stihl.
Místo startu Spálené Poříčí nás vítá vánočně, náměstí je úhledné, krásně vyzdobené. Příjemný estetický dojem kazí jen takové podivné existence, které z neznámého důvodu hledají školu.
I my jsme hledali školu. A našli. V chodbě už stojí dlouhatánská fronta zájemců o tento nepochybně masochistický zážitek. Po delší době nafasujeme čip a jdeme na náměstí.
Tam k nám promluví Olaf a aby nám ještě naposledy udělal radost, připraví pro nás ohňostroj. Ve 23:10 start. Asi dvěstěpadesátihlavý dav vyráží do tmy. Tmy, které si většina z nás užije opravdu dosyta.
Počasí je lezavé, teplota mírně nad nulou, vlhko, lehká mlha. Index mlživosti brýlí vysoký. První část trasy vede místy i ve výšce nad 800 m.n.m, v týdnu tu byl sněhový poprašek, který trochu roztál, pak zmrzl a teď je na něm místy odporně kluzká vrstvička vody. Trasa je vedena po převážně lesních cestách a pěšinách, má obava z přemíry asfaltu v bývalém vojenském újezdě se naštěstí ukázala lichá.
Na rozdíl od loňského ploužení s bolavým kolenem a duší mi to letos docela jde. Dokážu i popobíhat a tak se ani nenadějeme a je tu vrchol Třemšína. Byla jsem tu nedávno a tak vím, že za chvilku už nás přivítá malebná budova Třemšínské boudy s první občerstvovačkou. Sestup k ní je poněkud krkolomný, po namrzlých skalkách. Odměna je sladká. Čaj a domácí perník. Salomena umí. Fascinovaně zírám na parťáka Pavla F., který v nevytopené boudě sedí na bobku a spí jako dudek. Já, chronický nespavec všem takovým spavcům nesmírně závidím.
Dál pokračujeme ku Praze. Tedy nejdřív k té, co je historicky nejvyšším bodem Pražské stovky – má 862 n.m. Ta druhá Praha, ta je zatím v nedohlednu. Cesta je pokrytá výše popsanou vrstvou klouzavého ledu, zničehonic sebou prásknu jak široká tak dlouhá. Chvíli se ohledávám a nejsem si jistá, zda to půjde dál. Jisté je, že to odnesla moje stará zasloužilá a zcestovalá trekkingová hůlka Husky. Ulomil se spojovací plastový díl. Bez hůlek to nepůjde, mé klouby už to nedají. Naštěstí na to koukl inženýr a za pomoci jedné gumičky ji, holku moji drahou dočasně vyztužil. Tak to by tedy šlo. Loket, nedávno nabouraný při Cyklonu už také přichází k sobě, zlomenina to nebude. I naražená žebra mi po chvíli dovolují opět se nadechnout. Tak tedy na Prahu! Na vrcholku je odporně lezavá a vlhká zima, mlha, tak zase honem dolů! Dole nás čeká hospůdka v Nepomuku s polévkou. Je 6 ráno, první noc se blíží ke konci, jsem 175. a mám za sebou 39 km. Nelze příliš přemýšlet, co je přede mnou. Představa další noci a více než 100 kilometrů je šílená. Svítá.
Cestu do Jinců, kde nás čeká další čipová kontrola a dropbag nám zpříjemní Michal Dobiáš. Obětavě vaří čaj na malém plynovém vařiči a nabízí nám spoustu vítaných dobrůtek.
Cesta krajem vojenského újezdu je moc hezká, je už světlo, vše vypadá optimisticky.
V Jincích jsme někdy před polednem, udělám základní údržbu stárnoucího organismu – Traumeel, suché boty a ponožky z dropbagu, vařená rýže s jablky, čaj, zpětné zasunutí plotýnky, protažení zad na žíněnce a další nezbytnosti. Za pár minut už po nás v jinecké sokolovně zbývá jen hromádka bláta na podlaze.
Plešivec mám ráda, je krásně, svítí sluníčko a není mi zima. Nebudu myslet na to, že mám před sebou ještě víc než polovinu trati!
Cesta je celkem nenáročná a já si užívám těch několik hodin světla, které nám jsou dopřány.
Jdeme přes Písek a Velkou Babu na Studený vrch. Na Studeném vrchu nás sluníčko pomalu opouští a nám nastává druhá noc na cestě. To jsem zatím nikdy nezažila. Zvládnu to? Začínám trochu vrávorat, doufám, že nepřijde arytmie. Franta vytáhne povolený doping – kešu oříšky, po chvíli se zase dostanu do formy, ploužím se vesele dál.
V Malém Chlumci je další čipová kontrola a jídlo. Já bych jedla! Dáme si guláš!? Nemáme! Tak co máte k jídlu?!! Nic, jen tu polévku. Už vás tu bylo moc. Hledejme v tom pozitiva, kdybychom přišli dřív, bylo by jídlo, ale zase fronta na půl hodiny. A polévka byla hodně dobrá.
Teď už jsme skoro na domácí půdě. Tady všude to mám prochozené a proježděné na kole křížem krážem. Je tma, zima, ale už jsme v nižších polohách, tak tu aspoň není ten ohavný mokrý led.
Za nekonečně dlouhou dobu se doplazíme do Lhotky u Svinař. Tady se mi nelíbí, občerstvovačka je v jakémsi celtovém přístřešku, je tu děsná zima a za všechno včetně vody chtějí peníze. Začínám mít dost. Poté, co vyjdeme ven, rozklepu se jako ratlík. Chce se k nám přidat Blanka, které končí parťák a ona se bojí jít sama. Já ale potřebuju jít rychleji a v dané chvíli snesu asi jen Frantu. Jakokoli jiná komunikace mne vyčerpává. Tak Blanku předáváme někomu dalšímu. Normálně jsem docela společenská, ale teď to nešlo. Sorry. Mám krizi.
A zase zpět na hřeben, kde nastává ta pravá Olafova taškařice. Na Babku jsem lezla asi stokrát, ale sestup jihozápadní stěnou k Babskému potoku byl mojí premiérou. Obdivuji některé starší účastníky kratších tras, že to zvládli.
Teď nás čeká úsek, kterého jsem se bála a který opravdu prověří naše odhodlání. Přes Černolice slézáme do na okraj Všenor. Máme to asi 2 kilometry k domovu. Teplo, postýlka, jídlo. Klid, žádné úsilí, dobojováno. Chceme to? Položím opatrnou otázku. Radši nic neříkej! Tak jdeme dál? Jo!
Hasiči na občerstvovačce v Jílovišti jsou moc sympatičtí. Zombíci se plouží po hasičárně, cmrndají polévku po stolech, pár jich v různých nemožných polohách spí. I z nás už se stali zombíci. Už jenom půlmaratón! Ještě půlmaratón!!!
Dávám si kafe. Probíram se z letargie. Franto, dej si taky kafe. Já kafe zásadně nepiju! Někdy ty zásady stojí za…
Bájný Nazaret. Čekala jsem to tu horší. Kontrolu spadlou na zem jsem nepřehlédla. Hurá, kopec. Bude zase teplo. Nekonečná cesta kolem obory. S Frantou začíná být legrace. V týdnu toho moc nenaspal a teď je to znát. Huhuhu. Rozumíš? Ne. Huhuhuhuhu. Teď rozumíš? Ne!! Mluv na mně, nebo usnu. Aha! S postupující únavou Franta přestává artikulovat a já slyšet. Kdyby si dal to kafe!
Na Zbraslavi nějaký vtipálek přeznačil trasu. Zavedl nás do roští, lopuchové kuličky sundavám dlouho. Po nějaké době jsme cestu našli. Dochází k tradiční závěrečné dilataci kilometru. Každý další kilometr je delší a delší, rozhýbat tělo k dopřednému pohybu je těžší a těžší. Jediný pohyb, který by šel tak nějak sám je pád do škarpy. Franta k tomu má hodně blízko.
Končí druhá noc na trati. Východ slunce už není tak krásný jako včera, zatahuje se, ale je úlevné jít bez čelovky. Teď už by to vzdal jen velkej srab. Těch pár kilometrů už nemůže trvat věčně.
Poslední kilometr do Modřan vstaneme z mrtvých a běžíme. A pak už jen sedíme a radujeme se…. Jsem 9. žena, dostanu medaili . Olaf konstatuje , tys říkala, že už nebudeš chodit stovky. Ale tohle je vlastně stopadesátka …
Doma jdu po šipkách a pár hodin spím. Začíná pršet.
Závěr?
Chtěla jsem dojít Pražskou stovku. Už loni. Letos se to povedlo. Tedy mám splněno. Mám zase chvíli klid v duši a tělo mne nebolí o nic víc, než předtím. Možná i míň. Občas má takové paradoxní reakce. Jsem ráda, že Franta šel a došel se mnou, i když to bylo pomalé. Bylo to hezké. Moji masochisté mi rozumějí.