Tak jsme tu zase. Letos už víme, co nás asi čeká. Sněžnice jsme nechaly odpočívat v regálu Hudy sportu, loni se holky proběhly dost – zde. Letos s námi jedou běžky, ve vyšších polohách Krkonoš je ještě sněhu dost, tak nám pořadatelé připravili i běžkařskou vložku.
To, že jsme tady ve stejné sestavě jako loni je malý zázrak. Markéta se před několika měsíci odstěhovala do Lucemburska, tak trochu váhala, zda kvůli této taškařici pojede takovou dálku. Já jsem se začala fyzicky rozkládat, tak jsem si nebyla jistá, zda mám riskovat, že se rozpadnu na trati. Jediná Pavlína, naše nejdrsnější členka, neváhala ani minutu.
Na Kaře už nás aspoň někteří poznávají, už patříme k inventáři, Já jsem tu počtvrté – Horská orientační hra, Cyklon a dva Survivaly. Zatímco loni tu ještě bylo pár vrstevníků, letos mám pocit, že tu hodně zvyšujeme věkový průměr.
Přípravy jsou tradičně hektické, Markéta brzy pochopí, že jako nejmladší členka týmu musí převzít odpovědnost za dvě zmatené stařenky a přejímá roli pečovatelky. Bude to mít těžké.
Okolo půl 9 nasedáme do jednoho z mnoha autobusů a vyrážíme do tmy. Kam? To se brzy dozvíme. Vysazují nás kousek od Jindřichovic v Jizerských horách.
V blízkém lese začínáme prologem, každá skupina má přidělené jiné pořadí kontrol, obíháme takový čtyřlístek, aby se startovní pole roztrhalo.
Loni se nám to prolog moc nezdařil, jsme odhodlány letos začít lépe. Což se nám na začátku úplně nepovedlo, takže Markéta má ve filmu o KS svých několik vteřin slávy. Říká: „Holky, jdeme blbě!“ A má pravdu. Naštěstí na to přišla brzy a tak jsme prolog dokončily včas a bez dalšího kufrování.
Minulý rok jsme uspěly s taktikou jít po dolním okraji mapy, na ty kontroly nikdo nešel a tak jsme měly body navíc. Letos byly kontroly bohužel rozmístěné tak, že to nešlo. Kromě snahy nasbírat co nejvíc bodů bylo naším cílem zopakovat si bejkárnu, bez ní není žádný survival, ne? Volily jsme tedy trasu tak, abychom tuto oblíbenou atrakci stihly a neminuly.
Tak jsme tedy vyrazily do mlhavé, sychravé noci vstříc novým zážitkům. Paní pečovatelka měla co dělat, aby nás uhlídala, pořád jsme někde zapomínaly hůlky, sebe, mapu, rukavice, je to řehole, ta péče o geronty. Ani ta orientace nebyla úplně excelentní. Zato tempo se nám dvěma starším členkám týmu dařilo udržet docela slušné. Nás když postaví na start a my si uvědomíme, že závodíme, zapomeneme na vrzajíci klouby a vyrazíme jako chrtice. V tom na nás ty mladé holky v týmu zatím nemají J
Trasa nás vedla až téměř do Jablonce, tam jsme strávily hodně času hledáním kontroly č.7. Ale nebyly jsme samy. Někteří ji vůbec nenašli. My ano. Dál jsme šly na Černou Studnici. Tam to začalo být zábavné, cesty byla pokryté ledovkou a tak jsme vytáhly nesmeky, které se staly platnými členy týmu. Ne jako ty loňské potvory sněžnice. Nesmeky si své odpracovaly. A to jsme zatím netušily, že bude hůř. Hřebenovka mezi Černou Studnicí a Tanvaldem musí být za jarního slunečného dne nádherná. Ale po tmě, s kameny pokrytými ledem to bylo o ústa i s nesmeky. Postup nebyl moc rychlý, trochu jsme i kufrovaly, moc se nám ulevilo, když jsme začaly ztrácet výšku a led zmizel. Sundaly jsme nesmeky a polevily v ostražitosti. Po pár metrech vidím Markétu, jak klouže po šikmém kameni a mizí kdesi dole. Zvuky, které při tom vydávala, nevěstí nic dobrého. Vypadá to, že to může být i zlomená noha. Naštěstí to byla jen hodně naražená holeň, muselo to strašně bolet, ale Markéta za chvíli vyrazila hrdinsky dál. Pokud by si tam opravdu zlomila nohu, nedovedu si představit, jak by ji odtud záchranáři dostali do civilizace.
Když jsme scházely dolů do Tanvaldu, začalo se rozednívat. Teď už zbývalo jen překonat jeden kopec s kontrolou u malebného kříže na skále a pak se spustit dlouhým, zasněženým a špatně schůdným krpálem dolů k Jizeře, kde nás čekal zlatý hřeb programu, bejkárna.
Před 3 lety jsem v těchto místech rozběhávala takovou psychicky náročnější rodinnou oslavu a uvažovala jsem o Krkonošském survivalu, o kterém jsem zrovna někde četla. Že by to stálo za zkoušku. A teď jsem tu. I když za to stejně může hlavně Pepa. Jako vždy.
Když jsme se blížily k bejkárně, potkali jsme trojici mladých chlapců, vraceli se zpět, že prý na to kašlou. Tak to my tedy ne! Pobraly jsme rozumy, vše nepotřebné zabalily do nepromokavých pytlů a spoře oděné se vrhly postupně do zpěněných vln Jizery. Markéta hrdinsky první, zcela nevychytala techniku a tak docela dlouho bojovala s proudem. Taky centimetry navíc by pro ni byly výhodou. Oblíbená atrakce pokračovala dál takovou lezecko- blátotlačkovou trasou vzhůru do kopce. Celkem jsem zúročila loňský rok na stěně. Nikdy není pozdě získávat nové dovednosti.
Tak, bejkárnu máme za sebou, vysvitlo sluníčko. To je moc milé. Převlíkáme se a v mokrých botech čvachtáme dál. Co nás ale opravdu mrzí, že už zase nebudeme mít žádné fotky. Jako loni! Kde ti fotografové jsou, zrovna když my podáváme takové výkony! Nikdo nám to neuvěří!
Po zralé úvaze pochopíme, že naše běžky jely na výlet marně, nestíháme je vyvenčit. Za půl hodiny v Harrachově na startu prostě nebudeme. Pak už je odvezou zpět na Karu. Tak vyrážíme diretissimou na Čerťák. Což nebyl úplně šťastný nápad. Nahoře je sněhu po kyčle. Ti, co se motali nekonečnými serpentinami po cestě tam byli dřív. Ale zase si to tak neužili.
Stihneme sebrat ještě jednu kontrolu a pak v Rokytnici tak blbě a dlouho zakufrujeme, že pochopíme, že tu další bychom už daly jen za cenu toho, že bychom šly s Pavlínou napřed a Markéta nás došla po uzavření časové brány. Ne že by byli na všech kontrolách vždy všichni členové ostatních týmů naráz… Ale my jsme rozené Mirky Dušínové, na všech kontrolách jsme pravidla dodržely, tak nám ta poslední za to prostě nestojí. Howgh.
Nálada v týmu se tím rozhodnutím rázem vylepšila, nakonec, kam se honit, bednu máme jistou, ne? A není důležitější pohoda v týmu, než jedna kontrola navíc? V družném hovoru a dobré náladě jsme došly na Karu ještě před limitem.
Pak jsme se napapaly, daly pivko, nechaly se vyhlásit a radostně zalezly do postele.
Druhé místo v ženské kategorii jsme měly jisté, ono tam víc ženských týmů ani nepřijelo. Ale ani v celkovém pořadí to nebyl takový propadák, jak to původně vypadalo. Za námi skončilo ještě 13. týmů. Na to, že nám bylo dohromady 150 let to není zlé, co?
Diplom jsem ještě večer pověsila na FB, když budeme mít 25 lajků, tak prý jedeme znova. A máme :-). Tak holky trénujte!