Tak tuhle povedenou taškařici spískal Pepa Rajče. Při našich zimních výbězích po Brdech se ještě plný dojmů z Pražské stovky zmínil, že se chystá na sice kratší, ale také výživný závod do Krkonoš- Krakonošovu stovku. Tak nás nenapadlo nic chytřejšího, než se na ni přihlásit taky. Limit 24 hodin se mi zdál splnitelný, i když profil trati byl zubatý jak Drakoušek.
Snad na žádný závod jsem nejela tak vyšťavená. Skoro celý týden jsem byla sama v práci, 11 hodin denně na nohách. Celé dění na vrchlabském náměstí jsem vnímala přes takový mlhavý opar, z kterého se občas vynořil někdo známý – Bětka, Dáša, Blanka, Georgina s Martinem, Pepa, Michal…
Krakonoš na podiu nebyl halucinace, ale předzvěst, že to vypukne. Vyrazili jsme v 9 večer, ještě bylo světlo, tak jsme Žalý viděli v plné parádě. Franta se rozběhl nečekanou rychlostí, takže jsme za necelou hodinu byli nahoře. A nezastavujeme se, běžíme. Žebroním o malou pauzičku, tak jo, ale dělej, podívej, kolik lidí nás předbíhá. No nazdar, tak to tedy začíná pěkně. Padá soumrak, je příjemná zima a cesta pěkně ubíhá. Tempo nepolevuje. Na druhé kontrole v Horních Mísečkách jen krátká pauza, běžíme dál. Cesta je krásná, vine se úbočím kopce vzhůru, před námi i za námi blikají světélka čelovek. Ráda chodím v noci.
Kousek za Dvoračkami čeká Dáša s čajem, je už hodně pozdě, je to od ní milé.
Sbíháme po asfaltce do Harrachova, cestou míjíme přejetého jezevce s loužičkou krve u čumáku, chudák, už to má za sebou. Do Harrachova jsem jezdila s rodiči jako dítě, jako studentka jsem budovala v rámci letní aktivity skokanský můstek, pak dlouhé roky nic. Zato poslední rok se urodilo, jsem tu s Frantou potřetí, a pokaždé je to nějakým způsobem dřina. Nejdřív keška Krkonoše Crossing, pak šifrovací hra a dnes se tu řítíme z Vrchlabí do Vrchlabí. Kontrola je v hotelu Sportrelax, do takového pěkného prostředí si pustí tu bandu špinavých jedinců? Pojídám chleba se sádlem a cibulí, normálně to nejím, ale tělo si žádá vydatnou stravu. Kupodivu mi po tom není blbě. Fotíme se s Blankou a po krátké přepršce vyrážíme podél Mumlavy na hřebeny. Tempo máme pořád nečekaně vysoké. Cesta ubíhá, za chvíli jsme na hřebeni, počasí krásné, bez ironie, už neprší, ale je příjemná zima a mlha, která dodává tu správnou horskou atmosféru. Cestu známe, šli jsme tu poměrně nedávno, tak víme, co nás čeká. Cesta za Svinskými kameny není potmě moc příjemná, je vydlážděná velkými kameny, ty jsou po dešti mokré a moje milé krosové Asicsy dost kloužou. Naštěstí jsem to zvládla bez pádu.
Nejkratší noc roku končí, začíná svítat, pomalu se objevuje slunce. Mlha ustoupila, pohledy do kraje jsou nádherné. Potkáváme Martina, Georgina už je někde vepředu. Trochu se o ni bojí, nemá mobil a její orientační smysl prý není úplně skvělý. Naštěstí čeká na Lužické boudě, kde je kontrola a občerstvení. Snídám gulášovou polévku a sladký čaj, mažu nohy Traumeelem a měním ponožky a už zase uháníme směr Vrchlabí.
O polském úseky cesty jsem v různých příspěvcích četla samá negativní hodnocení, my jsme z ní byli nadšeni. Tento úsek pokládám za nejkrásnější z celé trasy. Určitě k tomu přispělo i krásné slunečné jitro, zářivě modrá obloha a svěží zeleň, měkká pěšina, vinoucí se úbočím kopce, po chvíli už s výhledy na Sněžku. Domek Mysliwski poskytl kromě kontroly i kafe a sušenky, jaká radost pro mne, kofeinovou závislačku.
Na Sněžku jsme vyběhli jako nic, šlo to nějak snáz, než loni na podzim. Asi jsme se od té doby neflákali. Počasí se poněkud změnilo, vytáhla jsem tu skvělou bundu od Salomonů, co ji má taky Pepa a byla jsem ráda, že jí mám. Foukalo jak blázen, teplota se nemohla odlepit od nuly, prostě krása. Na co bychom vzpomínali, kdyby bylo nějaké banálně krásné červnové počasí, ne? V poštovně se nahlásíme kontrole, zjišťujeme, že jsme okolo 150. místa, to Frantu nadchlo do té míry, že okamžitě mažeme dál, až se z nás kouří. Ani jsem si nestihla vyfotit tabuli s meteorologickými údaji. Fotka je od Bětky, dík.
Cesta na Pomezní boudy není moc příjemná, je dlážděná ostrými kameny, skoro se po ní nedá běžet. Když začal asfalt, rychlost postupu se výrazně zvedla. Kdysi jsem řekla, že když se chůze prostřídá během, svaly si odpočinou. Postupně z toho vyplynulo, že na povel „odpočíváme“ jsme se dali do běhu. „Odpočívali“ jsme nečekaně často.
Na Pomezních boudách byla kontrola v nedostavěné budově obecního úřadu, trochu mne tam litovali, jak mne Franta honí. Potkali jsme Georginu, která už někde setřásla Martina a vyrazila s námi. Teď už zbývalo „jen“ dojít po modré do Pece a pak do Vrchlabí. Kdo čekal, že to bude z kopce, ten se nedočkal. Těch stoupání a klesání tam ještě bylo zatraceně moc. Zvláště vypečené bylo to z Pece na Hrnčířské boudy a pak klesání do Horního Lánova. Tam už Georgina opustila i nás a vyrazila vstříc vítězství. Kupodivu se nám dobře dařilo hledat cestu, nikde jsme nezakufrovali, i když to bylo docela náročné a řadě lidí se to v tomto úseku povedlo.
Posledních pár kilometrů do Vrchlabí nemělo konce, nicméně Franta se vesele smál a říkal, že ho to baví. Tím mne docela dostal. Jiný by už třeba nadával. A skoro by i měl proč.
Na závěr jsme ještě posbírali nějaké síly, předběhli několik lidí a málem netrefili do cíle. Nějak jsme si mysleli, že je na náměstí. Naštěstí před námi běžel nějaký člověk a tak jsme ho následovali. V tomto případě to bylo dobře. Výsledný čas byl pro nás překvapením, uvažovali jsme tak o 20 hodinách a ono to bylo 16:38, což obnáší celkově 131. místo, já jsem 11. žena, Franta 121. muž.
Jak to uzavřít? Jediné, co nebylo dobré, bylo poněkud bolavé tělo. Ne svalová únava, ale hodně se ozývající plotýnka, oteklý kotník a při sestupech bolavý vaz v koleni. Na to nejsem zvyklá, snad se to do B7 spraví. Asi to budu muset rozběhat. Co bylo dobré? Naprostá duševní pohoda, krize prostě nepřišla. Dobrá orientace, nikde jsme nesešli z cesty. Stoupající výkonnost, takový čas jsem naprosto nečekala. Franta už mne výkonnostně dotáhl, trochu se bojím, co bude následovat. Abych začala víc trénovat…
Večer jsme ještě pohovořili s Pepou, zaběhl to krásně a plánuje, že budeme v zimě běhat aspoň padesátikilometrové výběhy. Je pravda, že naše brdská parta se v silné konkurenci neztratila. Georgina, já, Franta a Martin jsme to zaběhli pod 17 hodin, Michal pod 18, Pepův čas 13:14 je prostě úžasný. Doufám, že zimní výběhy po Brdech budou pokračovat, evidentně nám to svědčí.
Den končíme skvělou večeří a rulandským šedým. Bylo to opravdu zasloužené.