Gerontclub

Tak jako každý rok, i letos jsem počátkem června pocítila známé puzení vyrazit na jih, do oblasti zvané Římany Severní les. V tuto dobu se tam scházejí zvláštní lidé, kteří při pohledu na tyto magické obrazce podléhají podivnému nadšení a vybíhají na různě dlouhé trasy po místních hlubokých hvozdech.

Ti nejšílenější běží od kuropění až do pozdního odpoledne, méně šílení vyrážejí ze shromaždiště, zvaného Horní Stropnice o deváté hodině ranní a většinou stihnou oběhnout svoji řadu magických symbolů za 4 až 7 hodin. Méně zdatní, či duševně normálnější jedinci vybíhají hodinu před polednem a za dvě hodiny jsou většinou zpět. Všechny po doběhu spojuje jedno, podivně se lesknoucí zrak v unavených a potem pokrytých tvářích. Jako by je v tom kouzelném lese někdo očaroval. Většina se vrací každým rokem znovu.

I já jsem se vrátila, letos již po čtvrté. V pátek jsem se svým doprovodným týmem – Medvědem, Evou a dvěma drsnými obranáři Morganem a Drakem vyrazila do zmíněné Horní Stropnice pro toto označení.

Tři symboly znamenají, že na rozdíl od minulých let poběžím trasu prostřední délky, že jsem se tedy mentálně posunula do té šílenější skupiny běžců. Mou velkou touhou pro příští roky je patřit mezi ty opravdové blázny a uběhnout to trasu celou. Ale o tom si letos mohu nechat jenom snít….

Bydlíme na mýtině uprostřed lesů, v útulném stavení zvaném Baronův most. Páteční večer je jako vždy plný odříkání, je to velmi těžké uprostřed vší hojnosti, kterou toto místo oplývá. O to víc se budu těšit na den příští.

Sobotní ráno je zářivé a horké. Myslím na ty statečné muže a ženy, kteří a které jsou již několik hodin na trati a pomalu se chystám i já. Jedeme do Horní Stropnice a tam potkávám Pepu a Petra, kteří běží se mnou. Říkají něco v tom smyslu, že za mnou nepoběží, že bych je uhnala. V 9 hodin naše skupina 116 lidí vyráží. První půlku trasy znám už z minulých let. Vede sice řídce, ale přece osídlenými oblastmi, necítím žádnou únavu, nohy běží samy. Po opětovném proběhnutí Horní Stropnicí, kde se pomalu shromažďují ti, co vybíhají na nejkratší trať, to ale začalo!  Blížím se k místu, zvanému Dobrá Voda podle místního zázračného pramene. Kostel se majestátně tyčí na kopci nad krajinou. Nějak hůř se mi dýchá a krůpěje potu stékají do očí, kupodivu i nohy nějak začínají bolet. A z Dobré Vody ještě do Hojné Vody, chvíli dokonce po schodech. Tak teď začínají ty okamžiky, které člověka posunují dál. Zbývá ještě skoro polovina trati. Vbíhám do hlubokých hvozdů, běžím po lesních cestách, pak po loukách, znovu lesy, jen chvíli po silnici. Slunce pálí, jsem vděčná za každý stín. Je to nádherné, ale už to nejde tak lehce. Teď už je to boj.  Lidé kolem mne jsou na tom asi podobně, všichni mlčí, občas v kopcích přecházejí do chůze. Nicméně vykoupení se blíží, poslední 4 kilometry se běží z kopce, chytla jsem druhý dech a zrychluji. Dobíhám jako 58. s časem 4:36:45. 

Odpoledne se vracíme do Baronova mostu a já si plně užívám kuchařského umění rodiny Románkovy. Konec askeze, nastává čas hojnosti.  Srnčí řízek je božskou manou, pak ještě závin a trocha bílého vína, vypitého pod hvězdnatým nebem za krásného letního podvečera  Svět je krásný! Jdu spát unavená, ale bez bolesti, které mne dřív trápila. Magické místo.