Gerontclub

Kvapem se blíží půlnoc, v údolí se leskne hladina Labe a před námi, téměř na dosah, a přesto tak daleko, svítí světla Ústí. Tam je náš cíl, ke kterému kráčíme po strmém úbočí v tichu za svitu čelovek. Je tu krásně, ale já se soustřeďuji spíše než na barvy spadaného listí na to, kam šlapu, abych minimalizoval riziko velmi rychlé a bolestivé ztráty nadmořské výšky. V hlavě si přehrávám zážitky uplynulých hodin a bilancuji cestu, jakou jsem urazil nejen o tomto víkendu, ale za celý přelomový rok 2014, se kterým se takto parádně loučím. Má staré já se zvědavě dotazuje nejen na mé duševní zdraví, ale zajímá se i o další zážitky z končícího putování po Českém středohoří. Pokusím se sepsat, co jsem si z tohoto dialogu zapamatoval.

MSJ: V týdnu vyšel Far Cry 4, předpokládám, že sis patřičně užil víkend, stejně jako před dvěma lety s Far Cry 3, a máš dohráno. Jak se ti líbilo pokračování?

Víš, já se tentokrát místo do virtuální reality vydal na docela náročnou a zcela reálnou „turistickou“ akci nazvanou nevinně Loučení s turistickým rokem 2014. Jednalo se už o 26.ročník Loučení a součást 6. ročníku EKUT (Extreme Ultra Trail Combination). O herní novince vím a docela mi láká, ale priority mám teď jinde.

MSJ: Zeptám se stejně, jako se tě ptala manželka Lenka, “Proč to vlastně děláš?“

A já ti stejně jako jí odpovím, že mne baví pohyb v přírodě, zvláště noční úseky mají své nepopsatelné kouzlo. Při takovýchto akcích se dobře otestuje fyzická i psychická kondice a posouvají a hledají se jejich limity. Navíc je až ostudné, že já, rozený Severočech, znám tak málo krajinu Českého středohoří a až dosud jsem nebyl ani na Milešovce ani na Lovoši, dominantách tohoto kraje.

MSJ: A jak to šlo, ta turistika po Českém středohoří, vždyť byla brzo tma a docela zima?

A taky spousta rozmáčeného jílovitého podloží, které odčerpávalo síly, překvapivě prudké kopce a místy hodně těžký kamenitý terén. Zkrátka všichni účastníci si dali pěkně do těla a získali spoustu silných zážitků. Když mi snad někdy bylo trochu trudno, tak jsem si rychle vzpomněl na to, že většina spoluběžců má, na rozdíl ode mne, v nohách navíc 54km z páteční etapy a hned byly moje bolístky menší. Šlo to pomaleji, než jsem plánoval. Hlavně BLK mi vnukl mylně optimistickou představu o rychlosti dosažení cíle. Čistá kilometrová aproximace zde nefungovala. Loučení bylo obtížnější než slavná Beskydská sedmička a také jsme si ho užívali téměř 26 hodin.

MSJ: Účastnil ses opět sám, nebo s někým?

Původně to vypadalo na skupinovou účast brdských běžců. Nakonec zbylo jen nejodvážnější jádro (doufám, že si to ostatní přečtou), já a Magda, která mi i po několika společných závodech nepřestává udivovat svojí energií a vytrvalostí. Tentokrát ještě přitvrdila, neboť si v Grónsku osvojila pohyb v extrémním terénu. Když jsem se obával, že stoupání na Kletečnou v kamenném poli nedám bez zlámaných končetin, prohlásila, že by si v Grónsku přála mít tak přehledný terén s kameny nezasypanými sněhem. A že se nejednalo jen o můj pocit, dokládá sestup z Kletečné, kde ji mladíci uvolňovali cestu s voláním, že technicky zdatnější mají přednost. A Magda to valila dolů, jak kdyby to byla lázeňská pískem sypaná cestička. A já za ní. S cílem nemyslet na nic.

Veselá příhoda nastala už kolem 21 km, kdy jsme měli ještě průměrnou rychlost 6.2 km/h a pohybu 7km/h. Doběhl nás závodník, podíval se na Magdu a udiveně se otázal „přede mnou je žena?“. Byl trochu uklidněn, že sice ano, ale že nemá v nohách kilometry ranní etapy.

MSJ: Popiš trochu průběh závodu, zajímají mi hlavně dramatické momenty a krize

Na startu se sešli 93 účastníci, z nichž jen 24 neplánovalo urazit celou trasu EKUT 170km. Jak to tak bývá, ne všichni dojdou do cíle, ale zatím panuje nálada plná očekávání, co následující hodiny přinesou.

Pár těžších chvil a malérů by se skutečně našlo. Hned po startu v Olšinkách jsme, držící se davu, seběhli ze žluté a kontrola musela být dohledávána za pomoci protiběžících účastníků. Druhý veselý moment přišel se stoupáním na Vysoký Ostrý, tady jsme poprvé okusili mazlavého jílu, který nás pak provázel celé putování. Hory se takto zvětšovaly, člověk udělal krok vzhůru, špatně se zapřel a sjel zpět. A znova. Pěkné to bylo, zato při sestupu to jelo!

Pokud bych měl vybrat největší průšvih, kterého jsme se dopustili a akci si jím zpestřili a protáhli, tak ten se odehrál na kopci Varhošť. Věděl jsem z domácí přípravy, že se přehoupneme přes vršek a v sedle bude nejspíš kontrola. Také tomu tak bylo a kontrola byla zároveň občerstvovačkou.

Něco jsme pojedli, vypili, vylezli zpět na kopec a střídavě klouzali a sbíhali k odbočce na Krkavčí skálu. Tam jsme se ve 2:43 ráno mrkli do papírů, kde je další kontrola a polilo nás nepříjemné horko.  Byla totiž na vrcholu rozhledny Varhošť. Ještě jsme si to ověřili od probíhajících závodníků. Dostalo se nám informace, že sice tam skutečně kontrola je, ale chybí na ní značkovač a tak je na nás co s tím provedeme. Rozhodování nebylo zrovna snadné, ale ani rychlé.  V tuto chvíli jsme obsazovali pěknou 29. a 30. příčku závodního pole a zpět se nám zrovna nechtělo. Mirek Dušín by z nás měl ale nakonec radost, shodli jsme se, že umístění není důležité, vlastní pocit ano, a tak hurá zpět na vrchol. Překvapivě tam byla zelená pastelka a ještě jsme si tu drahou rozhlednu vyfotili.

No, bilance po návratu na rozcestí nebyla veselá, na stejném místě jsme byli nyní v 3:22, což představovalo ztrátu 39 minut, o které budeme na trase déle. Na další kontrole jsme se posunuli na 44. a 45. příčku a tuto pozici si udrželi až do cíle. Naše obliba Varhoště je vidět i na profilu tratě, kde se na nás smějí tři zuby.

Přes dva menší kopečky Plešivec a Radobýl jsme se již za světla dopracovali až do Lovosic. Ty nás přivítaly obrovským areálem chemičky vyzdobeným transparenty nejmenované populární populistické strany a jejího šéfa. Zato nádražní restaurace představovala bezpečný přístav, do kterého jsme moc rádi zapluli. Tím byla dokončena noční část trasy a odměněna výbornou polévkou, kterou jsme ještě zajedli dobrým ovocným koláčem.

Denní část začala zostra, stoupáním na Lovoš. Na stoupání jsem se ale těšil, neboť se do mne dala po opuštění hospody pěkná zima. Faktem je, že na vrcholu jsem si již na zimu nestěžoval. Zdrželi jsme se jen krátce, orazili kontrolní list a udělali pár fotek za celkem mizerné viditelnosti.

Další významný kopec bude až Milešovka, říkal jsem si a zároveň se na ni těšil. Jenže autoři trasy nám ji neplánovali odhalit tak brzy, trasa nevedla přímo, ale vzdalovala se s cílem ukázat nám i jiné krásné vrcholy. Na dvou z nich stály zříceniny hradů. První byl Košťál a druhý Hrádek. Na něm si Magda sedla, nechtěla jít dál a začala vyřizovat poštu, důkaz níže.

Po Lipské hoře přišla konečně Milešovka. Ta svou nadmořskou výškou 837m  představovala nejvyšší bod putování. Cesta na vrchol byla pohodlná, připravená pro davy turistů stoupajících na celodenní výlet s obědem od parkoviště. Na úpatí jsme došli ve 4 hodiny odpoledne, kdy se turisté již vraceli ke svým plechovým miláčkům. Asi v půli kopce jsme se míjeli s několika postaršími pány, jeden z nich se obrátil na Magdu s dotazem, jak to stoupá s těmi hůlkami, jestli jsou k něčemu. Ona mu odpověděla, že už nic moc, že je těch 90 km v nohách znát. On se k ní otočil a káravě pronesl „Ale paní, kdybyste šla 90 km, tak byste musela být na cestě alespoň 20 hodin“. Řekl jsem mu, že to není špatný odhad, ve skutečnosti máme za sebou 18 hodin. Zmlkl, ale zjevně nám to buď nevěřil, nebo se nechtěl s blázny už dál vybavovat. Na vrcholu se opakovala situace z Lovosic, a to ve stejném pořadí. Kontrola, polévka, odchod a krutá zima. Až později jsem si vzpomněl na připravenou geocache, která šla získat velmi snadno, ale já na ni zapomněl. Venku se mezitím setmělo a nás čekal sestup.

V tuto dobu jsem se dopustil hodně špatné úvahy. Ta spočívala v přesvědčení, že Milešovkou veškerá námaha skončí a do cíle už to bude jen pohoda. Víc jsem se snad mýlit nemohl. Posíleni jsme se opět na úbočí hezky rozběhli a já začal kalkulovat čas k dosažení cíle. To jsem ještě netušil, co nás čeká. První příšernost, která byla na pořadu dne, nebo spíše začínající druhé noci, se nazývala Kletečná, už jsem se o ní zmínil dříve.

Z ní to bylo do cíle pouhých 25km, o něco víc než vzdálenost jednoho půlmaratonu. Jak dlouho nám může těch pár kilometrů trvat? Tři hodiny by byly dobré, ale čtyři budou reálné, v duchu jsem si počítal. Ve skutečnosti jsme potřebovali téměř 6 hodin, přesně 5:50.

Autoři nám připravili před Ústím ještě dvě náročná stoupání, od řeky na vrchol hřebene a cestu do cíle úbočím, kde jsem ztrácel nejen rychlost, ale i morálku. Snad poprvé v historii podobných akcí jsem zapochyboval o tom, zdali se skutečně nejedná o nějakou formu masochismu a jak je možné, že tu jsem. Magda byla kus přede mnou, prý hnala, aby už tu námahu měla co nejrychleji za sebou a já tu začal tento rozhovor se sebou samým.

MSJ: Co inženýre, nějaké hard data o akci bys nedodal?

Jak je libo, data jsem sbíral opět osvědčeným přístrojem Garmin Oregon 300. Naše trasa měřila 122km, strávili jsme na ní 25 hodin 52 minut, což představuje průměr 4,6km/h. Protože jsme se občerstvovali celkem 3:35 hod, tak průměrné tempo pohybu činilo 5,4 km/h.

Celkové akumulované převýšení uvádí BaseCamp jako 5373 m.

Naše závěrečné umístění na EKUT 2. etapě na 43. a 44. místě NELZE porovnávat s účastníky celé 170 km královské trasy a může být poměřováno pouze s ostatními účastníky 2. etapy.

Pro zajímavost, do cíle dorazilo 71 účastníků, kteří zdolali trať v rozpětí 17 až 37 hodin.  Všem, kteří zvládli celých 170km, tímto gratuluji. Je to výkon, který si zatím neumím představit.

MSJ: Jak dál? Ještě nemáš dost?

Přiznám se, že nelituji plánované absence na Pražské stovce. To bude akce srovnatelných parametrů a já mám alibi, neboť se moc těším na koloběh Říp – Praha. Takže pro letošek s dálkovými „pochody“ končím. A příští rok ještě nevím, budu se rozhodovat podle nálady. Začnu zopakováním LH24. Určitě by bylo zajímavé na konec příštího roku zkusit královskou trasu EKUT 170 km. Člověk velmi rychle zapomíná na únavu, bolest, raduje se z dosažení cíle a plánuje další výzvy.