Už dříve jsem psal, že mi učarovaly Alpy a velmi rád poznávám další části tohoto snadno dostupného pohoří, nádherná údolí a když to zvládnu i čarokrásné vrcholy. Letos jsem poprvé okusil další formu pohybu po horách, po ferratách a tak jsme se v srpnu domluvili s kamarádem a jeho synem a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství v Alpách. Tento text píšu také proto abych si připomínal, kde jsme to vlastně byli.

Přes booking jsme našli nově zařazenou farmu v nabídce, trochu stranou od civilizace, ve svahu nad Annaberg im Lammertal,  v blízkosti naší zájmové oblasti – Gosau.

První den 25.8.2016 jsme začali časně ráno ferratou nad jezerem Vorderer Gesausee Laserer alpin Staig nebo tento link. Ačkoliv měla být snadná B/C a určená na rozlezení, tak jsem se zkraje moc dobře necítil. Nejzajímavější vnitřní boj jsem sváděl na visutém laně, ale nakonec se postupně dostavovala jak odvaha, tak přicházela i praxe.  Časný nástup se ukázal být velmi praktickým, protože brzo po nás nalezla do cestu velká skupina lidí.

Jakou druhou krátkou ferratu volíme nedalekou Schmied Klettersteig  s obtížností C. Na ní se již setkáváme se skupinou lezců nastupující kratším kolmějším úsekem. Dávají nám přednost a tak si cestu projdeme nikým nerušeni v pohodovém tempu. Dvojice lan byla tentokrát výrazně kratší a tak jsme se mohli kochat výhledy do kraje.

Pavel nezapomněl vyzvednout geocache a spravit si tak náladu za ztracenou cache na předchozí ferratě. Prach ze skal a pot jsme spláchli v překvapivě studeném Halštandském jezeře.

Na pátek 29. jsme naplánovali ferratu takřka za domem. Auto zůstalo na dvoře a my vyrazili vstříc vrcholu Grosser Donnerkogel ferratou Intersport Klettersteig . Popis na webu má nástup od jezera Gosausee, zatímco my startovali z druhé strany údolí od Annabergu.

Vlastní ferrata představovala zatím to nejobtížnější, co jsem kdy lezl (C/D). Utěšoval jsem se tím, že třetí úsek Donnermandl, označený jako D, lze obejít. Nakonec jsem byl moc rád, že jsem nepodlehl obavám, a mohl si ho náležitě vychutnat. Počasí bylo celkem příjemné, teplo ale nijak spalující, zato ty výhledy!

Toto je pohled z nástupu na jezero a místa, kde jsme se vyskytovali včera.

Zhruba v půli cesty nachází Pavel další krabičku, z těchto výšek jsou cenné!

Nyní přichází ten obávaný D úsek, vyjma několika míst, kde bylo třeba trochu síly a kde jsem lezl po skobách, to překvapivě nebylo nijak zvlášť obtížné.

Vrcholek a povinný kříž. Vždy si říkám, jak ho sem dostali? To není pár kilo materiálu. Dneska  už nejspíš vrtulníkem..

Po chvíli za námi dolezla dvojice Poláků, navzájem se fotíme u kříže. bohužel se s nimi ještě dnes potkáme za ne zcela příjemných okolností. Na pozadí se tyčí Dachstein, i tam se vypravíme, ale to ještě v tuto dobu netuším.

O zábavu se nám postaralo hejno kavčat žlutozubých. Někteří ptáci byli dost drzí, po chvíli se osmělili brát si kousky sýra přímo z ruky. Zato chleba jim moc nejel, ten nechávali bez povšimnutí.

Sestup po turistické cestě rychle ubíhal a zanedlouho jsme byli zpět kousek od nástupu Teď přišlo na řadu naplnit potřeby dvou členů týmu. Začali jsme s Magdy přáním doplnit tekutiny z místních zdrojů a na chatě Gablonzer Hutte v nás zasyčely dva točené Radlery. K tomu jsme si objednali ještě nějakou dobrotu. U sousedního stolu se cpali „naši“ Poláci se slečnou, která tu na ně zřejmě čekala. Byli rychlejší než my a tak se po chvíli zvedli, kývli nám na pozdrav a odešli. Když přišel číšník, tak se tak podivně rozhlížel a nakonec se nás ptal, zdali to byli naši známí. Na naši zamítavou odpověď zaskřípal zubama s tím, že se neobtěžovali zaplatit 🙁 Doteď netuším zdali to byl úmysl, nebo opomenutí.

Teď zbývalo jen vyzvednout geocache, kterou měl Pavel spočítanou již z domova. Zadařilo se, a tak den končil naprostým úspěchem. Tedy za drobné zaškobrtnutí by se dala považovat návratová cesta. Zvolili jsme cestu kolmo dolů pod sloupy lanovky. Byl to slušný krpál, ale dal se zvládnout, nicméně když se objevily první skalky, tak nezbývalo než trasu opustit a více se přimknout k vrstevnicím. Podařený den se nám ještě odměnil úchvatným západem slunce, který nelze fotografií plně pojmout. Tento den jsme našlapali 29 km s převýšením 1300 m.

V sobotu nás čekal nejbláznivější a nejnáročnější den, a to výlet na Dachstein. Obtížnost nebyla tentokrát diktována ferratou, ale vzdáleností a časem pochodu. Celé to vzniklo tak, že podle internetu byla jižní lanovka Dachstein Sudwandbahn na sobotu plně obsazená. Místo abychom zvolili jiný cíl výletu, vymysleli jsme, že se na vrchol dostaneme od severu. Vždyť je to kousek, nebo ne? Projeli jsme Hallstatem a auto nechali za Obertraunem pod lanovkou Dachstein Krippensteinbahn. Tou jsme dojeli až na konec tří úseků a vydali se kolem chaty Gjaid Alm vstříct Dachteinu. Cesta byla moc pěkná, skákali jsme po kamenech ale stále obklopeni vegetací.

Později vegetace zmizela a postup se hodně spomalil s tím jak se značně začal zvedat terén. Zvolili jsme cestu co nejvíc mimo ledovec, přece jen jsme na něj nebyli vybaveni a nechtěli riskovat.

K upravené cestě pod vrchol, která vede od jižní lanovky jsme se dostali po zhruba 12km pochodu ve čtvrt na čtyři. Nejvyšší čas otočit se a mazat zpět. Jenže když ten hlavní vrchol je skoro na dosah ruky! Je to ten prostřední.

A tak se vydáváme vstříc poslednímu úseku cesty. Ledovec získal ve svém závěru nepřijemně ostrý sklon. Zatímco proti nám sestupovala družstva správně navázaná na laně a s cepíny, my si dávali náramný pozor, aby se výstup nezměnil v nechtěně rychlý sestup. Zato vlastní krátká ferrata byla hodně snadná (B). A tak byl vrcholek v pět hodin dosažen. Výhodou tohoto času bylo, že davy turistů byly již na cestě zpět a vrchol jsme měli sami pro sebe. Proto nás neměl kdo vyfotit dohromady.

Cestu dolů po sněhu jsme nejprve sbíhali a pak zvolili ještě efektivnější způsob jak kontrolovaně a rychle překonat zbývající výškové metry. Protože jsem tuto metodu vyzkoušel jako první, mohl jsem fotit ostatní, zde jede Pavel a za ním je vidět vyjeté koryto..

Teď nás čekala cesta až k autu, neboť lanovka končí provoz již v 16 hodin. Na ledovec se vkrádaly stíny štítů, za které zapadalo sluníčko a na hory padal klid a mír. Vzduch měl příjemnou teplotu na postup stále v krátkém triku. No nepopsatelně nádherně tu bylo!

Zvolili jsme tentokrát trochu jinou cestu.  Kolem chaty Simonyhutte, kde se nám už setmělo a pak zpět k chatě Gjaid Alm. Tam jsme se stavili doplnit tekutiny a dali se do řeči s obsluhující sympatickou Češkou. Zajímalo nás hlavně, jak se co nejbezpečněji dostat na parkoviště k autu. Navrhova nám ať na chatě přespíme, že v noci bez pořádných světel to nebude žádný med. Cestu lesem, že nám nedoporučuje, ať jdeme raději po sjezdovce. Tak jsme ji poslechli.

To byl masakr! Jsem zvyklý na náročný terén, i noční horské přesuny, ale dlouhý sestup po štěrku, místy značně strmý a za mizerného světla, nebyl opravdu žádný med. Bral jsem to jako fajn trénink na další ultra a oceňoval hlavně nejmladšího účastníka výpravy. Sjezdovka měla, ačkoliv jsme tomu dlouho nevěřili, svůj konec a štastně a bez šrámů nás dovedla až na parkoviště.

To už ale byla neděle a záznam z Garminu ukázal, že jsme tento den ušli 36 km. Při nich nastoupali 1800 výškových metrů a klesli 2916 m. Vše s batohy s ferratovou výbavou.

Neděle byla prohlášena za den zaslouženého odpočinku, který jsme strávili na břehu a v teplých a krásně průzračných vodách Wolfgangsee. Došlo i na odlov nedaleké geocache, viz foto z příblížení.

Podařený víkend si velmi rád zopakuju. Jen mi mrzí, že si nepamatuju několik tipů na prý pěkné feraty v okolí, které nám dali turisté, co jsme potkali. Snad budou mít ostatní členové výpravy lepší paměť.

Mapa, kde jsme rozprostřeli jednotlivé výlety.(kliknutím se zvětší)

 

Pro oživení paměti přidávám ještě starší ohlédnutí:

První výprava za ferratami do Rakouska

Se odehrála již v květnu pod taktovkou Martina Fojtíka. Akci měl perfektně připravenou, na každý den itinerář s mapkou a popisem patřičné ferraty. Bohužel však část plánů vzala za své, neboť ve vyšších polohách leželo ještě hodně sněhu. I tak se jednalo o fantastickou dovolenou v krásných horách. Přikládám proto několik poznámek a fotek abych věděl, kde jsme to vlastně byli.

(1) Grosser Ötcher

Už v úterý 24.5. 16 v noci jsme dojeli na parkoviště pod lanovkou v Lackenhofu, tam přespali a ráno přivítali další dorazivší účastníky prodlouženého víkendu. Cílem byl vrchol Ötcher (1893 m n.m.) Cesta odpovídá tomuto popisu s tím, že jsme se vrátili na parkoviště nejkratší cestou pod lanovkou.

Nezbytný vrcholový kříž v lehkém mraku

A nedaleko takováto podařená silueta.

Na 18 km jsme překonali převýšení 1180m. Slušný začátek, teď zbývá přejet do místa ubytování.

Na plánovanou ferratu Kaisergams klettersteig nedošlo.

(2) Johnsbachersteig

Noc na čtvrtek 26. jsme strávili na základně v Hohentauernu, kousek jižně, zato o kus výš, od Triebenu. Původním plánem byly ferraty na Hochtor po Schneeloch & Josefinensteig a cvičná ferrata Johnsbachersteig. Na Hochtor nedošlo, zkusili jsme alespoň  Johnsbachersteig. Ale nejprve jdeme dobýt hřeben. Auto zůstane v Johnsbachu my si vyšlápneme do výšky těsně nad 2000 m.

Neodpustím si další kříž, i když tentokrát jen křížek. Ušetřím vás dalších, neb na hřebeni jsme jich tu obešli několik. Tento je z vrcholu Hinkareck (1932 m n.m.) Na něm jsme obrátili náš postup a jali se prozkoumat hřeben směrem na severozápad.

Hřeben mi hodně připomíná Nízkou Fatru. Jen člověk nesměl moc zvednout hlavu, protože na pozadí se rýsovaly mnohem vyšší pohoří než tyto dvoutisícovky. Přešli jsme přes Speikkogel (1992), Lahnerleitenspitze (2027), Leobner (2036), Sonnleitenkogel (1908), Blaseneck (1969) a kousek před vrcholem Niederbergu (1688) začali sestupovat zpět k autu.

Turistika dneska měřila jen 32km s převýšením 2300m. A jdeme vyzkoušet ferratu! To bude moje premiéra.

Ferrata Johnsbachersteig má tři různé nástupy, my volíme ten nejsnazší. Druhý vede kolmo nahoru. Překvapila mi hromada zatlučeného železa. V podstatě se dalo stoupat jen po kramlích. Pohodlné, ale neodpovídající skutečným cestám. Nicméně jsem si odbyl svůj křest a nejen že nepropadl panice, ale dostal jsem chuť na nějakou opravdovou ferratu.

(3)Grete Klinger Steig

V pátek to přišlo! Skutečná ferrata. Hrozně těžká, s velkými hlubinami, uzounkými římsami a těžkými strmými pasážemi 🙂 Jak já se vybál. Byla tak těžká, že na ní někteří kolegové šli bez jištění. Což nebudu komentovat. Faktem je, že oficiální obtížnost Grete Klinger Steig  je B/C s tím, že úseky B/C tam byly jen dva a to kraťoučké. Hlavní vrchol Fahnenköpfl (1648) nevypadal nijak vysoký a ejhle nacházíme se v nadmořské výšce Sněžky.

Tato fotka dokonale vystihuje můj jistý krok ve výškách..

Tady je pohled na jeden ze dvou krátkých a trochu strmějších úseků

Jištěná cesta skončila a před námi je několik možností. Buď se vrátit do údolí, nebo pokračovat po cestě směrem k vrcholu Eisenerzer Reichenstein (2165 m n.m.). Jenže cestu přehrazuje několik sněhových polí. Na nich to pěkně klouže a takové sklouznutí do údolí by mohlo mít i fatální následky. Někteří scházejí, jiní volí jinou cestu a já s Magdou se vydávám za pomocí hůlek přes sníh k vrcholu. Mimochodem na této fotografii je v levém horním rohu na horizontu vidět střecha horské chaty.

Až na vrchol pro pokročilou dobu a kazící se počasí nakonec nevystoupíme, spokojíme se s návštěvou chaty Reichensteinhütte kde nás pohostí místní šiškovicí, kterou spláchneme rádlerem.

Trochu nás znejistí informace, že cesta do údolí, kterou chceme podle map jít, je pro sníh neschůdná. Jdeme se podívat, jak vypadá ve skutečnosti a není to tak špatné. S opatrností lze bezpečně sejít.

Cestou jsme potkali několik zástupců místní fauny, od rozzlobených zmijí, které se nám s hlasitým syčením klidili z cesty, různé kamzíky a6 po smějící se sviště.

Přidám ještě jednoho zástupce místní flory. Magda takových kvítků nafotila spoustu, a na rozdíl ode mne, je umí i pojmenovat.

Kolem jezera Krumpensee se vracíme zpět k autu. Dnešní krátký 25km výlet měl překvapivých 1700 m převýšení.

 

(4) Großer Bösenstein

V sobotu zůstali naši plechoví miláčci v klidu u chaloupek a my vyrazili pěšky po okolí. Byl opět nádherný den, jako stvořený pro koupání 🙂 . V původním rozpisu byly ferraty Grabenstein A/B a Hexensteig B/C, ale na ně nedošlo. Místo toho jsme navštívili několik nejbližších vrcholů, z nichž nejvýšší byl Großer Bösenstein (2448). Cesta byla tentokrát hodně kamenitá a trekové boty dostávaly pěkně zabrat.

V okolí jsou další vrcholy a když už je jednou člověk na hřebenu, tak není velký problém naplánovat si cestu přes další jako třeba malý Bösenstein. My jsme se ale začali pomalu spouštět do údolí, kde na nás čekalo u chaty Edelrautehütte 

jezero Großer Scheibelsee. A do jeho křišťálově průzračné vody značně nízké teploty jsme se všichni tři ponořili. Jedna fotka zdáli jako důkaz.

Od chaty vede několik cest po okolních kopcích, jednou z nich je tato okružní.

(5) Sparafeld 2247 m

Poslední, pátý den výpravy, neděle. Zabaleni opouštíme chatky, jež nám byli čtyři noci domovem, a míříme tentokrát na kratší ale stejně výživnou turistiku. Podle Martinovo plánu vyjedeme autem až k chatě Klinkehütte(1504m n.m.) abychom cestou Sparafeld 2247 m und Trabanten im Gesäuse navštívili čtyři vrcholy v okolí.

Tak kampak dneska půjdeme? Co třeba na ten kopeček, jmenuje se Kalbling (2196) a není nejvyšší.

Na vrcholu alespoň jedna fotka Martinů.

Nejvyšší vrchol se jmenuje Sparafeld (2247) a než se na něj vydáme, tak musíme slézt z Kalblingu. Tak už to na hřebech chodí.

Na další vrcholy Riffel (2106) a Kreuzkogel (2011) se už všichni neodvážili. Cesta byla zasypaná sněhem a v jednom úseku byla lana kompletně pod ledem. Už ani nevím, jak jsme ten úsek překonali. Ostatně ani ten další nebyl pro každého. Cedule poté ukazovaly, že se jedná o exponovanou černou vysokohorskou turistiku.

A ještě jeden závěrečný kříž. Schválně, proč mi pro změnu tento kříž připomíná Malou Fatru?

Cesta do údolí také patřila k těm obtížným, ale nebyla dlouhá, celkové převýšení na 12km bylo pouhých 1100 metrů. Na chatě dáme místní oběd a nezbývá než natočit motory a vyrazit zpět do rovinatých Čech. Ale já se vrátím !

Mapa, kde jsme rozprostřeli jednotlivé výlety.(kliknutím se zvětší)