Červencový prodloužený víkend jsme vyrazili na první zahraniční dálkový pochod/běh ze kterého se vyklubala akce s mnoha NEJ. Nejtěžší, časově nejdelší, ale také nejkrásnější. Přitom vše začalo naprosto nevinně. Závod Malofatranská stovka jsme si vyhlédli jako ideální přípravu na srpnové TDS. Ostatně sami organizátoři uvádí „Trasa MF100 sa svojimi parametrami blíži a dokonca prekonáva niektoré trasy UTMB® a týmto je vhodnou prípravou na ultrabeh okolo Mt. Blancu.“. Příprava to je o to vhodnější, že celá řada parametrů je shodná s TDS, start v ranních hodinách, podobně extrémní převýšení, časový limit dokončení 33 hodin a jak se na trati dovídám tak i časová brána na 50. kilometru. Jak tento test dopadl, o tom je tato sbírka vybraných nejsilnějších vzpomínek.

Autobusové nádraží Žilina

První autobus nás vyklopil na rozsáhlém autobusáku a tak jsme vyhledali na ceduli nástupiště směr Terchová a vrátili se do stínu. Po chvíli se přibližuje mladý muž s batohem a hůlkami, že by také mířil stejným směrem? A skutečně, kontroluje stejné nástupiště. Jak se blíží doba odjezdu autobusu, tak z různých směrů dochází podobní štíhlí jedinci s batohy, sportovními hodinkami a občas hůlkami. Zdravíme se s Jirkou Blažkem, který si hůlky zapomněl a zřejmě toho bude druhý den litovat.

RIC Terchovec

V zázemí závodu si po registraci hned kupuji nádherné triko s medvědem pronásledujícím Jánošíka. Sice už mám trik dost, ale nějak tuším, že toto bude zasloužené. A navíc mi přijde vhodné na cestu. Potkáváme první známé, Pavlínu s Pavlem, Elišku, Karolínu a později i další známé tváře, ke kterým ne vždy moje skleróza dokáže přiřadit jména. Po jednom pivu na dobrou noc se ukládáme v tělocvičně a asi v půl jedenácté za pomoci půlky prášku na spaní zabírám. Medikament fungoval asi do čtyř, kdy vládu nad mými smysly přebírá sluch zahlcený kvalitním nedalekým chrápáním. Tak sbalit a hurá na párky. Ještě že spaluji všechno co je ochotno nechat se sníst, někteří nad touto volbou frflali.

Start

Vycházíme do příjemného ranního chládku, na pozadí se rýsují kopce a obloha slibuje, že se pěkně ohřejeme. Dav natěšených závodníků se za zvuku fujary shromažďuje u startovní brány.

V zápalu focení jsem ztratil známé z dohledu, když tu je ohlášený start a všichni se dávají do pohybu. Snažím se najít ztracené kamarády, ale marně. To to pěkně začíná. Asi jsou za mnou, nikam se obvykle netlačí, říkám si a čekám, až kolem mne projdou poslední závodníci. V tu chvíli už vím, že moje úvaha byla mylná. Ještěže máme ty mobily. Magda jej zvedá a já se rozbíhám, abych je stihl ještě před stoupáním na Boboty.

První stoupání

Očekávaný test kondice přichází se stoupáním na vrchol Boboty 1085m n. m.  Již pod kopcem nějak vázne pohyb a začínají se tvořit fronty.  Jak to tak bývá, někteří jedinci je obcházejí či oblézají kolem a já myslím na to, jak to bude vypadat po startu v Courmayeur, kde se prý také tvoří zácpy, ale mnohem větší. Na vrcholu štípeme první kontrolu a přichází klesání. Sakra, je nějaké strmé. To jsem nečekal. Budou ostatní vypadat také tak?

Magdě nikdo neřekl, že se batohy nosí na zádech 🙂

Velký Rozsutec, 1609 m n.m.

Sedlo Medziholie bylo zvoleno organizátory jako stanoviště pro občerstvovací stanici, která bude závodníky navštívena hned dvakrát. Poprvé se občerství a načerpají morální vzpruhu před výstupem na Velký Rozsutec, který se jako dominanta tyčí na severu. A po vyhlídkovém okruhu přes Príslop nad Bielou se sem vrátíme podruhé. Na místě není voda, kterou přiváží horská služba v kanystrech a že je o ní v probouzejícím se teplém dni velký zájem.

Pří výstupu, v nejtěžší pasáži celého putování, jsme se poprvé potkali s Ivanem. Veselý chlapík, který celou cestu mluvil a bavil okolí historkami z minulého ročníku, ostatních akcí a dával cenné rady. Sám prý jede na pivo, a na těchto pochodech má spotřebu 4-8 l / 100 km. Když jsem se zmínil, že pokud bych si já dal pivo, tak by mi ztěžkly nohy, dostalo se mi vysvětlení, že je potřeba dát si ještě jedno a těžkost přejde. Přiznám se, že to mi nenapadlo! Snad to jednou i zkusím. 🙂

Později jsem si několikrát vzpomněl na Ivanova slova „Tys tu poprvé? Tak to máš velkou výhodu. Protože nevíš, co tě ještě čeká“.

Výstup na Velký Rozsutec

Z cesty to bylo k vrcholovému kříži jen kousek, přeci si jej nenecháme ujít.

Za námi je vidět část hřebene malé Fatry.

Hřeben Malé Fatry

Na hřeben jsem se těšil. Horské hřebeny mám rád, jsou pohodlné a běhatelné. No řekněte sami, jak vypadá hřeben v Krkonoších, Jizerkách, Jeseníkách či v Krušných horách nebo na Šumavě? S hřebeny mám zkrátka tu nejlepší zkušenost. I malofatranský se na následujícím obrázku jeví příjemně.

Účastníci a návštěvníci Malé Fatry už ale ví, že tento se značně liší a k mému nemalému překvapení jsme se neustále drápali vzhůru nebo naopak brzdili prudký sešup. Tempo postupu bylo žalostně nízké a žhavý nehybný vzduch chuti k běhu zrovna nepomáhal.

Pod nejvyšším vrcholem

Zázemí chaty pod Chlebom představovalo další záchytný a občerstvovací bod, v nabídce byly dvě výborné polévky a Magda se snažila léčit rozhašený žaludek oblíbenou kávou.

Po doplnění tekutin jsme se po snadné zelené cestě vrátili zpět na hřeben a prošli pod nejvyšším vrcholem pohoří, kterým je Velký Kriváň, 1709 m n. m. Ve vzduchu létaly úvahy skočit se podívat na nedaleký vrchol, ale i zkušený Ivan radil šetřit síly, a já se moc rád tímto doporučením řídil.

Další zpestření na trati a sestup z hřebenové červené značky přichystali organizátoři po sestupu z Malého Kriváně, 1671 m n.m., kde trasa klesala po žluté až do sedla pod Suchým. Na výstup na Suchý nás Ivan také připravoval, prý to bude lahůdka. A byla. Ve stoupání jsme Ivana slyšeli tento víkend naposledy, přicházel k rozcestníku a nebyl ještě ani poznat, ale zato slyšet byl velmi dobře 🙂

Krize

Terén, kterým se sestupovalo ze Suchého, byl zrádný. Ostré kamenité klesání vyžadující plné soustředění. Tato část Magdě hodně nesedla, zato ona si sedala častěji než ji bylo milé. To pokaždé, když ji při prudkém sestupu podjely nohy. Tvrdé podloží zanechalo šrámy a modřiny na jejích nohách i rukách a Magda si pak zpět doma stěžovala, že jsou to stopy po mém popohánění hůlkami. Jenže kdo mi zná, ví, že je to nesmysl, přece bych neriskoval, že si přerazím své černé diamanty.

V tomto úseku Magdy krize, která pomalu nastupovala už delší dobu, gradovala. Nejen, že nepřestala počítat kilometry do cíle, ale propadla trudomyslnosti a představě, že cíle v limitu nemůžeme v žádném případě dosáhnout, při takto nízkém tempu. A pokud nedojdeme nebo nestihneme limit, tak prý do Chamonix nepojede. Navíc si poprvé v historii stěžovala na bolavý žaludek, který nechtěl přijímat ani vodu a ještě hrozil seznámit okolí se svým obsahem. Můj povzbuzující argument, že se konečně může počítat mezi ultráče, ji překvapivě náladu nezvedl. Snad alespoň trochu zabralo moje slibování snazší druhé části, chladnějších nočních teplot a také konec trápení, které přišlo s chatou Pod Suchým. Tam jsme se potkali s Karolínou, která tak věnovala pozornost náročnému úseku, že ani nezvedla hlavu k cedulce K6.

Do cíle 50km etapy zbývalo jen sestoupit po červené značce do Nezbudské Lúčky. V klesání jsme narazili na Pavlínu s Pavlem a tak pokračovali ve čtyřech, a hned bylo veseleji.  V družném hovoru jsme všichni svorně přehlédli odbočující červenou a po krátké poradě s mapou se vydali přes koleje, křoviny a louku zpět na správný kurz. Prostě když zakufrovat, tak jedině s orienťáky!

Cíl 50km

Cílová krčma byla dosažena ve 20:05, což znamenalo 14 hodin od startu v Terchovej. Zde mnozí spoluputovnicí, neboť běžci již byli daleko vpředu, vzdávali. Zaslechl jsem zde názor, že tato padesátka byla obtížnější než mnohé alpské stovky. Hodinky ukázaly zdolaných 49.4 km průměrnou rychlostí pohybu 4 km/h. Při započtení 1:38 hodiny zastávek se rychlost propadla na 3.5 km/h. Tak to je nový rekord. Ještě, že tato akce je deklarovaná i jako  diaľkový pochod 🙂

Vzhůru do druhé části!

Po 20ti minutách se zvedáme a vyrážíme vstříc horizontálnímu kilometru. Přes Váh vede lávka, ze které fotíme zříceninu hradu Strečno, kam se bohužel nepodíváme. Jó, to Olaf by si takový cíl neodpustil, říkáme si. Načež Magda nahlas vyjadřuje přání, aby ho ani nenapadlo rozšířit pořádání aktivit mimo hranice české kotliny, neboť okolní hory žádné speciální vychytávky nepotřebují.

Na hřeben vede pohodlná červená cesta, ale proč si stoupání neužít na krásnější a méně používané žluté a modré, řekli si organizátoři a aby si pojistili zatoulané účastníky, loupli na trasu jednu z mnoha tajných kontrol. Ta krásně již z dálky svítila odrazkami, neboť byla první, na kterou jsme dorazili za tmy. Se tmou mělo přijít ochlazení, ale někde se zapomnělo a tak nehrozilo, že budeme tuto noc mrznout. Ve stoupání jsme opustili naší skupinu a naposledy viděli Karolínu, zatímco orienťáci nás dostihli na Martinských holích. Před nimi byla ještě jedna kontrola v sedle Javorina.

Kde je Minčol?

Tuto cestu Magda znala, díky kdysi absolvovanému čtyřdennímu přechodu hřebene a tak mi slibovala hezký holý vrchol Minčol, 1364 m.n.m. který zakončí kilometrové stoupání. Jenže kde je? Cesta se chvíli zvedá, chvíli opět klesá, je tu moc hezky, v údolí svítí světýlka, voní tu kosodřevina, jen ten kopec se někam schoval. Vzpomínám na dovolenou strávenou na Chatě na Kubínskej holi, nad ní se tyčil Minčol, ale to je trochu jinde. Z těchto úvah mi nevytrhne nic menšího než dělo! Že by halucinace o kterých mnozí mluví? Sice to nejsou losi, ale dělo se taky počítá, nebo ne? NE! Ono tu fakt stojí, když ho i můj telefon zaznamenal.

Občerstvovačka

Pokud bych si měl vybrat nejsympatičtější občerstvovačku ze všech sympatických, a všech obsazených nesmírně milými a ochotnými lidmi, tak by to byla ta na Martinských holích. Vyhrála to asi díky atmosféře, kdy od ohníčku zněly tóny kytary, my byli usazeni uvnitř útulné boudičky a osazenstvo nám snášelo vše, na co jsme jen pomysleli. Magda dostala kafe, já teplý čaj a to navzdory mému pokusu dokonale prosolit celou boudičku, což se mi podařilo jen zčásti, když jsem nekoordinovaným pohybem poslal do vzduchu kelímek se solí. Ještě něco zakousnout a pak hlavně sebrat síly tuto oázu opustit. Veliké poděkování patří všem dobrovolníkům, kteří drželi stráž na všech stanovištích a starali se o účastníky jak o vlastní děti. Foto níže jsem si vypůjčil od Elišky.

Valčianské dolina

Cesta z Martinských holí až překvapivě příjemně ubývala, odbočka na pramen představovala zajímavé zpestření a za měsíční noci jsem dokonce popobíhal s vypnutou čelovkou. Před rozedněním se probudil hmyz a útočil na světlo, pakomáři lezli do očí, uší a motali se ve vlasech. Rozednění nás zastihlo při sestupu do Valčianské doliny.  Cesta, představovaná nekonečnou asfaltovou silnicí, mi nijak zvlášť nevadila. Alespoň se konečně zvedne průměrná rychlost pohybu, říkal jsem si.

Poslední kontrola na 81. km v 5:23 byla opět příjemná, ale strávili jsme zde příliš času (32 minut). Čekáním na polévku, po které jsem si dal makový štrůdl se šlehačkou, a Magda vypila ten největší hrnek s čajem, co našli.

Zmasakrované nohy

Po krátké spojce, kde se trasa s tajnou kontrolou jedinkrát odchýlila od připraveného gpx souboru docházíme na silnici, po které se celkem příjemně a svižně stoupá zpět na hřeben.

Ale něco je špatně, hodně špatně. Cítím každý krok, bolí mi chodidla a to dost. Předpokládám, že jsou jen otlačená a dlouhé sezení jim neudělalo dobře. To se srovná a bolest přejde, říkám si. Jenže situace se spíš zhoršuje a každý krok mi bolí tak, že si vzpomínám na mayovky, kde se trestalo baštonádou. Dosud jsem takový problém nikdy neměl, boty byly prověřené Brooks Cascadia, ponožky vyměněné a ověřené, tak co je špatně? Za těchto úvah se pohybujeme nějak rychleji než dřív. Čím to? Magda k mému údivu zrychluje tak, že ji téměř nestačím a ještě syčím bolestí. Terén je opět běhací a my víme, že nás čeká už jen poslední výzva. Magda prý prostě už chce být v cíli. Vyměňujeme si role, já mám náladu hodně nízko, navíc slunce opět začíná nabrat na síle a mě se tenčí zásoby vody. Magda se mi snažila přesvědčit, abych použil její kouzelný Traumeel a chodidla si namazal, ale já zatvrzele odmítal zastavit a ještě jsem prý byl docela protivný. Prodával jsem registrace na další závody a ze slovníku chtěl vyřadit slovo kopec. Zkrátka pohoda.

Kľak

Kopec Kľak nás provází už dlouho, asi poprvé se objevil na rozcestníku před klesáním do doliny. Na ukazateli bylo uvedeno Kľak 9 ½ hodiny. Po návratu na hřeben už 6 ½ hodiny a později 4 hodiny. Ty se nám podařilo zkrátil o hodinu a něco. Kousek před vrcholem mi zvonil telefon. Neměl jsem chuť ho brát, ale co když to je někdo ze známých na trati. Byli to organizátoři s dotazem, kde jsem, zdali v pořádku a zdali se dopravím do cíle. Ta starostlivost byla milá, odpovídám, že to dám a Magda také. A už jsme na vrcholu. Jsou tu davy lidí a my tu na tuty čekáme tajnou kontrolu. Ale nedaří se nám ji najít, tak alespoň pořizujeme fotografický důkaz.

Kontrola byla až dál na cestě. Sestup o cca 500 výškových metrů mi stál hodně bolesti, ale jiná možnost není. Zatínám zuby a šlapu. Před sedlem vylezeme z lesa a koukáme konečně na cílovou bránu, zbývá ještě asi kilometr na rozpáleném slunci. Poslední metry přehrávám a simuluji běh.

Konečně cíl. Dosažen v 12:54, po téměř 31 hodinách putování žhavým, ale krásným pohořím. Cítím jako obvykle obrovskou radost a únavu. Využívám sprchu a nacházím na nohách krví zalité puchýře táhnoucí se po obvodu paty. Takže to nebyla jen namlácená chodidla, bylo to o něco horší. Později nohy ještě hezky otečou. Ale PROČ? Jak se těchto problémů příště vyvarovat?

Úspěch nebo fiasko?

Z výsledku jsme rozpačití. Na jednu stranu byl náš dosažený čas velmi dlouhý, a 65.-66. pozice je zároveň 11.-12. pozicí od konce finisherů. Běhu bylo prostě málo a pochod byl pomalý. Na druhou stranu 105 km trasu dokončilo jen 76 účastníků ze 146 registrovaných. Mezi nimi Pavlína s Pavlem a Eliška.

Jak dopadl test kondice a naší připravenosti na ještě náročnější závod? Prostou interpolací se nabízí závěr, že takto TDS nepokoříme, neboť trasa je o dalších 15 km delší a časový limit je stejný, 33 hodin. I převýšení bude ještě vyšší o cca 700m. Prostě budeme muset přidat!

Celkový dojem z Malofatranské stovky byl bezesporu výborný. Skvěle zorganizovaná akce v nádherných horách si říká o zopakování. Pokud k němu dojde, tak si jistě vzpomenu na Ivanova slova, neboť příště už budu vědět, do čeho jdu.

Velkou roli hrálo letos počasí. Bylo opravdu docela teplo a člověk se neochladil ani o tropické noci. Slavo využil obrázek fujaristy ze startu k vyjádření svého názoru na počasí, dovoluji si jej okopírovat i s popiskem.

 

„Ako hodnotiť počasie na trase ? Mal som pripravených okolo 60 šťavnatých maďarských vulgarizmov v jednom súvetí, ale našťastie mi pomohol Riško svojím podkladom, tak som sa umiernil…. -)“

průběh teplot

Radost z odhalení

Trochu jsem váhal, zdali se mám svěřit webu s následujícím odhalením, ale berte jej jako výsledek neplánovaného výzkumu.

Doma jsem šel zbavit své Cascadie nánosu prachu a zjistil, že nevydržely ani rok v provozu a trhají se. Zjistil jsem také, že před mytím mi z nich nejdou vyndat vložky.  Bodejť by šly, když v nich nebyly! ANO, celou cestu jsem šel bez vložek. Vzpomněl jsem si, že na startu, když jsem si boty nazul, se mi zdálo, že je v nich nějak moc místa. Pomyslel jsem si něco o tenkých ponožkách a hlavně atmosféra mi tak pohltila, že jsem dál po příčinách pocitu nepátral. Zpětně si myslím, že to bylo jedině dobře. Z toho zjištění jsem měl ale obrovskou radost. Už totiž vím co udělat příště abych si tak nezrasoval nohy. Stačí vrátit do bot vložky!

Něco málo dat

výškový profil

mapa našeho postupu, kliknutím se zvětší