Gerontclub

Loňská Krakonošova stovka představovala můj úplně první pochod s udávanou magickou vzdáleností 100km. Atmosféra byla vynikající a návštěva naší nejvyšší hory krátce po svítání měla nezapomenutelné kouzlo. Euforii z dobře zvládnutého závodu jen trochu pošramotila skutečnost, že trasa nakonec měřila pouhých 94 km a tak nebyla dosažena 100 km meta. Na letošní Krkonoše jsem se tedy hodně těšil, a byl proto ochotný operativně změnit plány a podstoupit krkolomnou cestu abych se stihl dostavit na start. Bohužel hned na úvod musím konstatovat, že celkový dojem z letošní Krakonošovy stovky byl přinejmenším smíšený, až hraničící se zklamáním.

Začněme ale chronologicky. První zásadní komplikace v plánech přišla s mou neplánovanou služební cestou, která měla zahrnovat dva víkendy. První víkend jsem byl přihlášen na MTBO Ztracené kobylky a účast jsem podstoupil synovi, který si je s kamarádem naplno užil. Druhého víkendu jsem se už vzdát nechtěl a argumentoval jsem důležitostí závodu, který je dokonce kvalifikací na Western States. I tak cesta z horkého Las Vegas se dvěma přestupy vyšla jen tak tak a na Ruzyni jsem se dostal po probdělé noci až v pátek odpoledne. Tam na mne čekala Magda s autem a my mohli odjet rovnou do Vrchlabí.

Ani jeden z nás nebyl v ideálním rozpoložení, Magda se vzpamatovávala z velké psychické zátěže a já bych nejraději někam zalezl a spal. Předpověď počasí slibovala vlhko a chlad, jaký to kontrast k pouštním 43 stupňům, kterým jsem byl vystaven předchozí týden.

Vrchlabí

Prvním příjemným momentem bylo setkání se spoustou známých na parkovišti ještě před registrací. Později jsme jich na trase potkávali více a více, byl tu snad každý z okolí, s kým jsme kdy někam běželi.

Pak rychle na večeři, převléknout se do sportovního a prcháme na start. Na náměstí dorážíme pár minut po 21. hodině zrovna když říkají něco o chybějícím Krakonošovi. Dav se dává do pohybu a my s ním. Nikoho známého kolem sebe nevidíme a vážně se obáváme, že už ani nespatříme. Je jasné, že chrti v podání Miloše či Vojty jsou někde na špici a ostatní ve skupině za nimi.

Vypůjčená předstartovní fotografie s Pavlínou, Milošem a Martinem.

Krakonoš nebyl jediným chybějícím prvkem letošní stovky. Mnohem zásadnější změnou oproti předchozím ročníkům byla modifikované trasa, která poprvé nevedla přes Sněžku. Výstup na naši nejvyšší horu nepovolil spolupořadatel KRNAP a o důvodech tohoto rozhodnutí, či spíše jejich absencích se toho již napsalo hodně a rozhodně tato změna nebyla přijata s pochopením. Překvapivě mi to až tolik nevadilo, loňská část trasy vedoucí Polskem se mi líbila a organizátoři slibovali, že letos si užijeme Polska ještě více včetně zajímavého výstupu do Sovího sedla. Jedinou hmatatelnou nevýhodou pro sportovně naladěné jedince byla skutečnost, že si nebudou moci porovnat časy s předchozími ročníky, neboť trasa bude mít jiné parametry. Ani to mi nijak zásadně netrápilo.

Na trase

Foto hned z úvodního stoupání ve Vrchlabí, Magda je vidět v oranžové bundě..

Cesta na první vrchol Žalý vedla letos poněkud oklikou přes Valteřice.  Vedla víceméně po vrstevnicích a tak jako vždy na začátku každého „pochodu“ se celkem příjemně běželo. Po chvíli jsme dohnali Martina a až do stoupání jsme pokračovali spolu. Už tento první úsek do Valteřic charakterizoval asfaltový povrch, kterého si ještě užijeme. Na první kontrolu u rozhledny Žalý, 1019 m n.m.  jsme se vyhrabali ve 22:31, v nohách majíce 9.5km. Vloni to bylo ve 21:53 po 5.3km. Tady začíná úsek, který mám z celé trasy nejraději. Lesní cesty za nastupující noci, kde závodní pole není ještě roztrhané a tak jsou před námi vidět svítící odrazky na výstroji závodníků a jak vpředu, tak i vzadu za námi probleskávají čelovky. Tady nastoupila až euforie a běželo se mi nádherně. Škoda, že tato idyla netrvá déle. S jedním zastavením na Mísečkách končí po 16 kilometrech na Dvoračkách, kde začínají nekonečné kilometry asfaltu. Následovali jsme tentokrát Petra s dámskou společností a pro změnu ztratili Pavlínu, abychom ji našli až v Harrachově krátce po dostižení Matěje.

Už třetí občerstvovačka v Harrachově v 1/3 trasy, únava začíná být v 1:45 po půlnoci znát.

Asfaltku z Harrachova přes Krakonošovu snídani vedoucí téměř až na Voseckou boudu jsem šel za poslední roky již několikrát a je docela otravná. Chtěla by příště zkusit na kole či běžkách. Za Voseckou boudou jsme zaznamenali další změnu, původní šotolinová cesta je postupně dlážděna kameny. Tento princip je používán ve stále větší míře i na polské straně a pohyb po takové cestě je sice jistý, ale pro nohy docela namáhavý.

V těchto místech jsme se dostali do mraku, byla vysoká vlhkost a navzdory nastupujícímu rozbřesku malá viditelnost. Magda byla mrzutá z našeho pomalého postupu, prý přišlo loni rozednění dál, až někde za Sněžnými jámami, což znamená, že jsme letos mnohem pomalejší a všichni jsou už dávno před námi. Kamenný chodníček, kterým se opouští Sněžné jámy, byl mokrý, a tak se pohyb ještě zpomalil, neboť uklouznout zde by mělo nepříjemné následky. Teď u počítače zjišťuji, že obavy byly liché, letošní nástup na tuto atrakci ve 4:08 odpovídá půlhodině zpoždění a loňskému času 3:37, dokonce jsme o pár minut rychlejší.

Další úsek je jen mírně zvlněný a cesta je mi už notoricky známá. U bývalé Petrovy boudy vzpomínám na to, jak jsem si zde letos na běžkách na ledě natloukl. V následujícím klesání jsem měl další zimní karambol na nestabilních úzkých prkýnkách a ve stoupání na Čihadlo mi to pro změnu hrozně klouzalo dozadu. Vzpomínky na povedenou, ale pro začátečníka náročnou běžkařskou výpravu, mi vydržely až na Lužickou boudu, kam jsme jako mnozí sešli po cyklocestě.

Lužická bouda (5:18) podle itineráře na 56. km, podle Garminu na 52. km, představuje oázu, kde si závodníci mohou dopřát teplou polévku, tentokrát dokonce bylo na výběr z gulášové a zeleninové, doplnit vodu a provézt další potřebný servis. Zde jsme potkali znovu Pavlínu a také Karolínu a vyrazili s nimi na další cestu vedoucí do Polska.

Tato část vedoucí po zelené turistické značce patří k mým oblíbeným, úzká stezka lesem je trochu podmáčená, ale terén je měkký a skákat mezi kořeny a kameny mi baví. Skupinku se známými jsme ztratili při krátké přestávce, kdy polevil deštík a bundy putovaly do batohu. Na Polaně cesta zahnula vlevo a místo průchodu kolem Velkého a Malého stavu nás vedla opět po kamenech směrem k městečku Karpacz. Tady to bylo pro mnohé velmi zajímavé. Podle organizátory připravené slepé mapy vytvořil Olaf gpx soubor se kterým jsem se naprosto ztotožnil po své interpolaci mapy na mapový podklad a chtěl jsem podle ní jít. Jenže hned na okraji obce byla na turistické ceduli přibitá značka, která ukazovala jiným směrem, dolů po asfaltce. Většina přítomných se shodla, že toto je záměr a tak jsme se vydali se skupinkou tímto směrem a odkláněli se od trasy vyznačené navigací. Další šipky následovaly a zavedly nás nakonec až na kontrolu. Faktem je, že mnozí přešli buď hned první šipku, nebo naopak tu další a skončili v lese nebo prohlídkou Karpacze. Organizátoři zde způsobili takový zmatek, že se zde ztratil i nejrychlejší účastník Radek Brunner.

Teď na nás čekalo nejzajímavější stoupání celé cesty, výstup do Sovího sedla. Mnozí jej popisují docela dramaticky, ale nějak nám nepřišlo ani náročné, ani dlouhé. Převýšení bylo pouhým 550m, jak je vidět na výškovém profilu níže.

Pro zajímavost jsem přes sebe přeložil výškové profily letošního a loňského ročníku a zdá se, že se organizátorům podařilo dodržet nastoupané metry. Jen místo výstupu na Sněžku jsme klesali do Karpacze. Celkové převýšení činí zhruba 3500m, údaje se opět liší podle programu, který je počítá, byť na základě stejných dat.

Ze Sovího sedla se seběhlo, opět po asfaltu, do Malé Úpy, kde bylo občerstvení a kontrola na Pomezních boudách (9:25).

Vcházíme do Malé Úpy

Pak následuje nudný a docela dlouhý úsek zpět do Vrchlabí, na kterém jsou ještě dvě stoupání, to poslední na Hrnčířské boudy následuje po poslední kontrole v Peci pod Sněžkou (11:25) a je docela výživné. Vůbec kontrola v Peci mi byla letos osudná, tedy spíše chleba se sádlem škodil. Kdybych skončil u prvního, tak se nic nestalo, ale já hamoun chtěl ještě jeden a tam se v sádle ukrývala zřejmě kost nebo kamínek, se kterým se nepopasoval můj zub a s hlasitým křupnutím praskl. To bude hodně drahý chléb 🙁

Právě se po něm natahuji ..

Po nastoupání posledního kopce na Hrnčířské boudy, jak jinak než po asfaltu, mi už otrnulo. Neboť teď zbývá už jen posledních 11.5 km a to stále dolů. Potřebovali jsme stejně 1:37 na jejich zdolání.

V lesním klesání do Horního Lánova na nás z vrcholu někdo volal. Překvapeně jsme rozpoznali skupinku s Karolínou a Markétou, které měly být dávno před námi. Že bychom nakonec nebyli poslední z našich známých? Překvapivě nás toto zjištění nakoplo a získaná energie zrychlila náš krok tak, že by se opět mohl nazvat během. A tento postup nám vydržel až do cíle.

Nedá mi ještě nezmínit poslední negativní zkušenost. Z Horního Lánova ještě vloni vedla krásná zatravněná cesta kolem pastvin a letos se zde vlní odporná hrubá asfaltka zkrášlená velkou cedulí s nápisem projekt rekonstrukce polních cest, podpořeno fondy Evropské unie. Hlava mi nebere, kdo na takovém projektu může mít zájem. Bohužel tento stav není konečný, i zbývající kilometry čeká radostná budoucnost v podobě tun asfaltu, zatím je položen jen štěrk. Také potok se dočkal nového můstku, jistě za nějaký ten milion.

To je ta nová krásná polní cesta, radost pohledět:

Cíl

Na nádvoří DDM ve Vrchlabí jsme doběhli v 13:55, což znamenalo zdolání trasy za 16:52. S loňskem je to srovnatelný výsledek, a když vezmu v potaz počáteční indispozice, tak i následná večeře se sklenkou vína byla rozhodně zasloužená.

Kompletní výsledky jsou zde.

Naše porovnání postupu mi vychází takto:
2014 Oregon 300: 94.5km, 16:38, stop 1:25, průměrná  5.7km/h, pohybu 6.2 km/h,
2015 Fenix 3: 96.9km, 16:51, stop 1:04, průměrná 5.8km/h, pohybu 6.1 km/h

/foto cisla a karty/

Pár úvah na závěr

Magda se naprosto rozhodně vyjádřila, že je to naposledy co se účastní Krakonoše, je prý mnoho jiných akcí, které mají povrch mnohem šetrnější pro její nohy. Já jsem s tímto názorem zcela souhlasil a také se rozhodl, že to byla moje druhá a poslední účast.

Jenže, po pár dnech jsem se oklepal a začal uvažovat, že přeci jen příští ročník bude výjimečný. K100 stejně jako já budeme doufám slavit stejné 50. výročí existence, dokonce ve stejný měsíc. A při té příležitosti, pokud KRNAP a můj zaměstnavatel budou příznivě naklonění, bych možná mohl ještě jednou tuto trasu zdolat.

Nedá mi, abych se ještě nezmínil o velmi smutné skutečnosti. Toto je první článek na webu Gerontclubu, kterému bude už navždy chybět věrný čtenář a pravidelný komentátor, Magdin tatínek.