Poslední dobou se stále častěji pohybuji na českých horách, nejčastěji v Beskydech a v Krkonoších ale i Krušné hory, Orlické hory, Šumavu či Jizerky jsem nevynechal. Jedno hezké pohoří, kde jsem strávil před pár lety fantastický týden dovolené na Švýcárně, jsem ale nějak opomíjel.
A tak když jsem narazil na seriál závodů Rockpoint Horská výzva a navíc zjistil, že první závod se koná právě v Jeseníkách, tak nebylo o čem přemýšlet. Stejně jako slavnější Beskydská sedmička i zde se účastní závodní páry. Oslovil jsem tedy Magdu, která souhlasila s výletem na hřeben Jeseníků, a tak už nic nebránilo provést registraci.
První letošní závod ze série Horská výzva startoval 10. dubna 2015 v Koutech nad Desnou. Zvolili jsme hlavní trasu long délky 63 km. Trasa byla naplánovaná z Koutů podél Hučivé Desné po žluté značce na hřeben, pak po červené na první občerstvovačku a kontrolu do Ramzové. Druhé stoupání bude na Šerák a znovu se postupuje po červené až do Červenohorského sedla, kde bude druhá občerstvovačka a kontrola. Pokračuje se po červené přes Švýcárnu na Praděd s kontrolou a po silnici na Ovčárnu představující poslední kombo občerstvovačky s kontrolou. Pak už jen kousek po hřebeni, který se opustí zelenou značkou, a kolem rozcestí U Františkovo myslivny přijdou účastníci na Dlouhé stráně. Sestup z Medvědí hory přivede závodníky zpět do Koutů. Jak je z popisu zřejmé, nejedná se o nijak dlouhou ani obtížnou trasu, uvidíme, čím překvapí.
Pár dní před startem přichází informace od organizátorů, že díky velkému množství sněhu a možném ledu mění po poradě s horskou službou pravidla a povolují nesmeky. Něco mi to připomíná 🙂
Nedá mi ještě nezmínit jistou averzi běžecké obce proti této sérii závodů. Na FB se objevilo hodně negativních názorů na adresu ředitele Pavla Zitty. Jednak, že závody pořádá jako marketingové akce propagující firmu RockPoint, a také že škodí ostatním. Konkrétně prý tím, že napadl KRNAP, který mu nechtěl povolit trasu přes Sněžku, zatímco Krakonošova stovka tam smí. Důsledkem má být zákaz všech organizovaných akcí na Sněžce včetně slavné a historické K100. Podobné názory jsou slyšet i na adresu Libora Uhra… Ať každý volí nohama. O tyto akce zjevně zájem je stejně jako třeba o pochody organizované Olafem Čihákem, byť jsou pojaty naprosto odlišně.
Závod jsme nakonec málem nestihli, registrace končila ve 22:00 a my stáli nekonečně dlouho v koloně před semaforem u Blešna hned za Hradcem Králové. Nakonec byl z cesty závod před závodem.
Ostartováno
Díky pozdnímu příjezdu, následné večeři a převlékání, jsme nestihli start ve 23:55. Připevňovali jsme čísla na batoh ještě v době, kdy se masa těl už dala do pohybu. No co, pár minut nemůže vadit, když budeme na trase spoustu hodin, říkali jsme si. Omyl jsme si měli uvědomit zanedlouho.
Trasa vedla velký kus po zpevněných cestách a stoupala pozvolna. Proto mi překvapilo, když jsem po pár kilometrech začal cítit mokrá záda. To není nic neobvyklého, na Dni cesty jsem byl upozorněn, že mi teče camelback a já odpověděl, že neteče, neboť žádný nemám. Jenže teď jsem ho měl a on opravdu tekl! Na poslední chvíli jsem ho totiž naplnil Kofolou a ta je sycená. Přetlak povysunul hadičku a kofola mi svlažovala jiným než zamýšleným způsobem. Obsah camelu putoval do příkopu a já putoval hned od startu bez kapky tekutiny. S bidonem by se mi to nestalo, mumlal jsem si a šlapal dál.
Zajímavější část přišla s rozhraním sněhu, tedy sníh se nejprve projevil množstvím vody, která proměnila cestu v potok. S nadmořskou výškou se ale voda měnila v pevné skupenství a později tvořil sníh téměř kompaktní hmotu. V něm vyšlapaly nohy nejrychlejších borců solidní, ale uzoučkou cestičku. Pokud se ji člověk držel, tak šel celkem pohodlně, běda rozhodl-li se předbíhat, to bylo potřeba odskočit do hlubokého sněhu a přitom zrychlit. A tak jsme zde ve stoupání, které nám tak jde, byli nuceni postupovat jak nedělní turisté na odpoledním výletě. Neboli rozvážně a pomalu. Dav před námi nás trápil velkou část cesty. Až jsem z této dosud nepoznané situace byl docela v nepohodě.
První občerstvovačka byla umístěna pod party stanem v Ramzové. Trochu jsem se těšil na teplou místnost, no nic snad příště. Pořádně napít, něco spolknout, měli například výborné koláčky a hurá znovu na hřeben. Přes Šerák jsme vyšli na Keprník, nejvyšší bod noční části (1423 m.n.m.). Po cestě mi začalo být docela chladno, místo oblíbeného merina jsem si vzal jako druhou vrstvu syntetické triko a ono propocené nehřálo. Chtěl jsem se tedy řídit známou radou Libora Uhra „Když je ti zima, zrychli“. Jenže předbíhat pochodující závodníky šlo dost ztuha. Navíc jsem po chvíli ztratil Magdu a než mi došla, tak jsem vytuhl ještě víc. Rozhodl jsem se dotrpět do Červenohorského sedla a tam se převléci. Kousek před dalším stanem 🙂 s občerstvením na nás čekala nejzajímavější atrakce putování. Scéna vypadala naprosto nenápadně, měli jsme přejít kousek přes urolbovanou sjezdovku. Najednou Magda padla k zemi a začala ujíždět po sjezdovce. Byl to dost absurdní pohled, který jsem si ale dlouho neužíval. Také mi podjely nohy, já si kecnul na zadek a následoval Magdu. Sjezdovka byla zmrzlá na led, rolba vytvořila „manšestr“, který poskytoval vedení, ale zastavit šlo s velkými obtížemi. Po chvíli se nám to podařilo a já se s pomocí zapichované hůlky dostal ze sjezdovky. Magda se pokusila neúspěšně postavit, ale rozjelo se jí to a na zádech tak sjela zbytek svahu. Naštěstí se neobvyklý sjezd obešel bez následků. Ten pocit naprosté nemožnosti zastavit nebo i změnit směr sjezdu nebyl zrovna příjemný.
Tuto atrakci jsme absolvovali již za svítání. Zde v sedle se rozhodla značná část závodníků putování ukončit a nasedali do čekajících aut nebo čekali na autobus. My vyrazili dál.
Přichází den
Mírné stoupání opět křižovalo několik sjezdovek, tentokrát prudších. Na nich se nedobrovolně svezlo více závodníků a to mnohem dál, než my. My si řekli, že není čas na hrdinství a sáhli do batohu pro nesmeky. S nimi se sjezdovky zdolaly snadno a ještě jsem mohl pomáhat držet pejska, který také klouzal ze svahu a táhl s sebou připoutaného závodníka. Bohužel stejné štěstí neměla slečna, která šla s pejskem za námi. Sjezdovku téměř přešli, ala pak ji to podklouzlo a za chvíli nám zmizeli z dohledu zamotaní do popruhu.
Naopak podél sjezdovky stoupali nahoru ti, co se už povozili. Stejná atrakce neminula ani nejrychlejší závodníky, viz úryvek z webu:
Stanislava Najverta zastavil nepříjemný pád na umrzlé sjezdovce, při kterém se dlouze a nekontrolovaně sklouznul do lesa. Ztratil hůlku, bidon i čelovku. „Tu, jelikož svítila, jsem jako jedinou našel. Byl to pád, jak z nějaké reklamy, kdy jsem se bál, že mě v lese propíchne větev. Klouzal jsem se a nemohl vůbec nic dělat. Před očima se mi ve vteřině mihnul celý život. Stálo nás dost sil vedoucí dvojici doběhnout, ale paradoxně nás tenhle incident pro finiš pořádně nakopl,“ usmál se v cíli už spokojený Stanislav Najvert z Ostravy.
Zbytek cesty už probíhal v poklidu. Jen běžet se nám nějak nechtělo a tak jsme rázovali ostrým tempem přes Švýcárnu, kterou jsem vzpomněl hned v úvodu.
Pak vystoupat kousek na nejvyšší horu Jeseníků Praděd (1491 m.n.m) kde byla kontrola.
A sejít po silnici na Ovčárnu, kde stál poslední občerstvovací stan s kontrolou. Zde se podávala teplá polévka. Den se vyjasňoval a sluníčko začínalo nabírat na intenzitě. Teplo bylo zpočátku hodně příjemné, obsluha milá a tak se nám ani do stoupání moc nechtělo. Upravené sjezdovky nalákaly ranní lyžaře, kteří kreslili první stopy do upraveného povrchu, a vůbec tu panovala taková idyla.
Naštěstí stoupání nebylo moc dlouhé a následoval pohodlný hřebenový postup. Tedy pohodlný, pokud by se sníh tak nebořil. Chvílema jsme popobíhali, ale většinou zůstalo u rychlé chůze. Za vrcholem Velký Máj trasa opustila hřeben a namířila si to na Dlouhé stráně. Kopec, do nějž je zabudované moc zajímavé technické dílo, přečerpávací elektrárna. Byl jsem v rámci dovolené na exkurzi a mohu návštěvu elektrárny jen doporučit. Nesouhlasím s názorem, že nádrže hyzdí krajinu, naopak se jedná o projekt, který snižuje množství spáleného uhlí a ještě má svoji technickou krásu.
Po nenáročné hřebenové cestě jsme se dostali na Medvědí horu s horní stanicí lanovky. I zde to žilo, duněla hudba a lyžaři si užívali posledního víkendu v mokrém těžkém sněhu. Tedy většina se jich spíš slunila se skleničkou v ruce.
Náš úkol byl jednoduchý. Zdolat sjezdovku po jejím okraji nejkratší cestou dolů. To byl mazec! Hluboký rozbředlý sníh není ideální na pohodlný postup. Polední slunce hřálo s nečekanou silou a dalo rychle zapomenout na mrazivou noc. Moje nohy ve volnějších botách trpěly a nemohl jsem se dočkat cílové brány, kterou jsme dosáhli ve tři čtvrtě na jednu.
Celkový dojem
Jaké byly celkové dojmy? Organizace fungovala na jedničku, občerstvovačky, byť vždy venku, byly dobře zásobené a obsazené milými lidmi. Trasa byla orientačně i technicky neobvykle snadná. Několikrát mi napadlo, že zdaleka nebyl využit potenciál pohoří. Nejsilněji jsem to cítil na Dlouhých stráních. Stále jsem nějak podvědomě čekal, že se podíváme nejprve na spodní a pak nejkratší cestou na horní nádrž. Při procházení po vrstevnici jsem říkal Magdě, jo kdyby trasu připravoval Olaf, ten by ten potenciál nenechal ležet ladem. I když upřímně řečeno, nějak jsme byli unavení a po technických zkratkách moc netoužili.
Nevím úplně proč, ale postup byl hodně pomalý. Magda stále zápasila s následky virózy, a rozbředlý sníh ubíral síly. Docela by mne zajímalo, zdali ti nejrychlejší už měli projitou stopu, nebo si ji teprve vytvářeli.
Ve výsledkové listině jsme se umístili celkově na 102. místě z celkem 300 týmů na startovní listině. Z nichž asi 100 nedokončilo. V kategorii MIX jsme 23. z 50 dokončivších týmů a 80 celkem s časem 12:50:25. Zkrátka zhruba v polovině dokončivších a třetině startujících. Nic moc.
Ještě jedno téma zmíním, také proto, že jsem jej diskutoval zrovna nedávno s šikovným vývojářem. A tím je měření časů. Organizátoři se vydali stejnou cestou jako organizátoři B7 či LH24 a to využitím levné RFID technologie s online přenosem dat na server. Pravděpodobně je k tomu vedly stejné nebo podobné úvahy, ale realizace se jim také zrovna nepovedla. Nejen, že jsme dlouho marně vyhlíželi na webu náš čas a skoro propadali panice, že nás nezaznamenali, i když jsme v cíli byli zapsáni paralelně na starý dobrý papír. Ale mezičasů z kontrol jsme se nikdy nedočkali. Na webu se pouze objevila zpráva, že časy nebyly zaznamenané v důsledku chyby software čipového zařízení. WTF. Bez komentáře přikládám fotografii měřící stanice.
