Gerontclub

Den cesty je další z báječných akcí, kterých jsem se chtěla zúčastnit, ale nějak mi na to zatím nevybyl čas. Těch víkendů je v roce nějak málo. Tedy aspoň já bych jich potřebovala aspoň dvakrát tolik. Teď se to konečně povedlo. Jdeme.

Startuje se tentokrát ve Veselí nad Lužnicí. Zadání je jednoduché. Po určené trase jít a běžet a pak třeba už jenom jít, sbírat kontroly, po 24 hodinách se s úlevou zastavit a nahlásit pořadatelům zdolané kilometry. Další z řady takových podle měřítek normálního člověka poměrně nesmyslných aktivit.

Těch nenormálních se ve Veselí sešlo asi 150. Pochopitelně jsme jich dost znali aspoň od vidění.  Z brdské party dorazil Vojta s manželkou, Martin, David s Gábinou, Franta a já.  Na startu je i odhodlaný Olaf a favoritky ženské kategorie Lada s Eliškou.

V 10 hodin vyrážíme na trasu. Vyrážíme zostra. Martin s Frantou nabrali tempo, které asi dlouho nevydržím, zdá se. Rozbíhat dvacetičtyřhodinový závod tempem 6 minut/km není rozumné. Běžíme mezi prvními až do Jindřichova Hradce. Trasa zpočátku vede jihočeskou rovinou, poměrně hodně po asfaltu, ale mně to nevadí, mám to tu ráda, v duchu vzpomínám na různé akce s oddílem, s vodáky, s dětmi, jo, já už něco pamatuju…

U JIndřichova Hradce nás chytne takové drobné krupobitíčko, to abychom se víc těšili na oběd. Protože oběd bude! A v hospodě! Nenechám se jako vždy odbýt suchou houskou! Franta volá spolužákovi Karlovi z Hradce, aby nám doporučil nějakou hospodu,  na jeho radu jdeme k Černému ptákovi, jídlo dobré, noky s kuřecím masem, obsluha dost kyselá. Karel  s manželkou Hankou se na Frantu přišli podívat, dva roky ho neviděli a tak nahlas uvažují, kdy se mu „to“ vlastně stalo.  Co ? Pro nezasvěcené – viz první příspěvek na tomto webu.  Jo, musí to být šok, vidět ho po takové době.

Jo, jasně, byli jsme v té hospodě hodinu! No a co? Teď mám plné bříško a svět je veselejší, Ještě koláček z Lidlu, na noc zásobu housek a běžíme dál. Teď už jen Franta, Martin a já. Ti nejrychlejší už nám určitě utekli, protože přece nebudou sedět hodinu v hospodě jako my. Taky mi to už  tak neběží, mám pocit, že místu vzduchu je sirup a já se pořádně nemůžu pohnout z místa. Tělo bolí víc, než jsem zvyklá, no, nic moc. Asi se pořád nemůžu vzpamatovat po té viroze, co jsem rozbíhala na Krkonošském survivalu. Co já to radím těm svým pacientům? Všechno pořádně vyležte, nepostradatelných jsou plné hřbitovy. No jo, no. Nebo že bych už neměla závodit s vrstevníky mých dětí? Taky na tom něco bude. Naštěstí zpomaluje i Martin. Franta je ovšem plný sil a je na něm vidět, že by běžel podstatně rychleji.

Musím přiznat, že teplo vypadá jinak. Poučeni z minulého týdne, kdy jsme pobíhali po Jeseníkách a byla nám v těch 2 tričkách vážně docela zima, máme s sebou  i mikiny a bundy, s blížícím večerem oblékám co jde, i rukavice se hodí. Ale pořád se to teplo úplně nedostavuje. Docela by se hodila zase nějaká občerstvovna. Jdeme krajinou sice hezkou, již mírně zvlněnou, asfaltu už taky ubylo, ale hospodami zrovna neoplývá. V Zahrádkách potkáváme Petra Luberdu a ten nám slibuje hospodu U mlýna s palačinkmi a jinými dobrotami. Nějak jsme ji ale nenašli. Podezírali jsme ho, že si z nás dělal legraci. Ale nedělal, bohužel.

Pomalu se setmělo a přišel hlad. Zastavili jsme se u Studánky Páně pod Javořicí, snědli sýr a housky a zapili to studenou vodou ze studánky. Brr! A tady se do nás dala zima tak ukrutná, že jsem i na Grónsko vzpominala jako na subtropický ráj. Já to nechápu. Objektivně žádné drama, teplota pár stupňů pod nulou, ani moc nefoukalo, ale všichni jsme se klepali jako ratlíci. Nedokázala jsem se zahřát ani rychlým pohybem, měla jsem i v rukavicích úplně necitelné ruce, ta noc byla krutá. Já nejsem přitom žádná zimomřivá osoba a mám za sebou podobných akcí spoustu!

Záchrana přišla až v Třešti. Útulný non-stop bar s milou obsluhou a půllitrem horkého čaje.

Snědla jsem tyčinku, vypila čaj a pomalu roztála. Seděla tam i Andy , která se k nám pak připojila.  Asi o půlnoci jsme vyrazili k Jihlavě.  Martin už hodně zpomalil, byl rozhodnutý v Jihlave skončit. Andy se taky někde zapomněla. My jsme chtěli pokračovat dál a byla nám děsná zima, tak jsme je asi na půli cesty mezi Jihlavou a Třeští opustili. Bylo to od nás padoušské, oba pak chudáci bez naši GPS navigace hodně kufrovali. Já už to víckrát neudělám, slibuji. Ovšem s námi by Martin určitě neviděl losy. Jako ty velké kopytníky, aby bylo jasné. On aspoň vehementně tvrdí, že je viděl. A že to nebyly halušky. Tak aspoň nějaké pozitivum.

Jihlavu znám jak své boty, dlouhé roky tam jezdíme na festival dokumentárního filmu. Když jsme v té ukrutné zime a tmě šli pár metrů od našeho oblíbeného penzionu Atlet, kde mají tak pohodlné postýlky s bleděmodrými peřinkami a vždycky je tam teplo, jo, to se mi vážně nechtělo tou noci dál.

Pomalu jsme se blížili k dálnici, začalo svítat. Ten kus cesty nebyl pěkný. Pak ale začalo svítit sluníčko, ještě moc nehřálo, ale už vzbuzovalo naději, že bude líp. I krajina se proměnila.  Byl to snad nejhezčí úsek trasy.

Rozhodla jsem se, že dál než do Polné nejdu. Bylo vidět, že Franta by rád pokračoval, ale já už jsem nějak neměla morál. Škoda. Měli jsme ještě hodinu a půl času, kdybych se dokázala překonat, vyhrála jsem ženskou kategorii. Eliška mne předběhla o 4 kilometry!  No jo, bycha nedohoním. V Polné jsem to ještě netušila, myslela jsem si , že je před námi spousta lidí, ono mi to prostě nešlo, dost jsem se trápila. Přitom bylo před námi jen 7 mužů a jedna žena!

Co dodat na závěr? Jasně, mohla bych se vytahovat jak za dva zlatý triko. To druhé místo není špatný výsledek, pokud lehce zdůrazním, že jsem byla nejstarší účastnice a celý závod jsem přežila ve zdraví, s pouhým jedním puchýřem na malíčku, bez rýmičky a v pondělí plně práceschopná.

Jenže já z toho mám takové smíšené pocity. Nějak se vytrácí ta lehkost a radost. Tak opatrně zkoumám, zda už jsem dosáhla vrcholu svých možností a lepší už  to nebude, nebo je to jen dočasná indispozice. Zatím doufám…l