Další noc jsem strávil pohybem v nádherné přírodě českých hor. Opět s novými, dosud nepoznanými zážitky. Ten zásadní poskytla skutečnost, že jsem se odvážil účasti sám, tentokrát bez podpory zkušenějšího partnera, nebo partnerky. Neplánoval jsem to tak, ale jsem už velký kluk a tak jsem se rozhodl, že to zvládnu.
Na podařeném webu Dálkové pochody jsem objevil, že v pátek 31. října startuje teprve druhý ročník dálkového pochodu Boubín-Libín-Kleť. Autoři uváděli na svém webu, že motivací pro pořádání tohoto podniku byla chybějící dálková akce na Šumavě a tak jednu začali organizovat. S nápadem účasti přišel Martin, a nedalo mu ani práci mne přesvědčit. Hlavně proto, že jsem s údivem zjistil, že jsem dosud nebyl ani na Libíně a dokonce ani na Boubíně. A to bylo třeba napravit. Martin nakonec odřekl, neboť ho zmohl náročný Den cesty, ale já byl chycen.
Přihlásil jsem se, prostudoval trasu a požádal organizátory o dopravu z cíle na start. V pátek jsem měl co dělat abych stihl odvoz plánovaný na 19:45 z Vimperku. Na skupinku řidičů čekal Jarda Koptiš u školy a převezl nás na start do Boršova nad Vltavou. Tam už to ve vodácké restauraci Poslední štace vřelo. Už na první pohled byl vidět trend poslední doby, kdy většina účastníků byla vybavena na zdolání trasy v co nejkratším čase a tudíž oblečena v běžeckém vybavení s minimálním batůžkem. Bylo jasné, kdo poběží a kdo bude pochodovat. Ostatně já sám jsem zrovna nevyčníval.
Při registraci jsem dostal několik papírů A4 formátu, kde byl itinerář trasy a celková mapa na dvou stranách s detaily kontrol umístěných mimo cestu. Hlavní stránka obsahovala 20 políček pro vyznačení kontrol. Materiál byl naprosto přehledný a dostačující, jen jsem netušil, jak s ním budu za pohybu operovat, kam jej budu ukládat a jak budu v noci schopen číst text za svitu čelovky. Z webu jsem měl do Oregonu stažené dvě varianty trasy, jedna vedla přes Prachatice a druhá, ta správná, jak jsem se dozvěděl, je obcházela. Byl jsem tedy dostatečně vybaven na zdolání trasy v neznámém terénu a na minimalizaci bloudění. Navíc trasa vedla výhradně po značených turistických cestách, takže zabloudit musí být opravdu těžké. Reportáž z minulého ročníku uváděla navigaci docela hororově.
Krátce před startem nás Jarda seznamuje s trasou a apeluje na bezpečný postup, neboť prý hned počáteční kilometry červené turistické značky vedou těsně vedle vody a nejeden místní běžec už okusil studenou Vltavu. Přesně ve 22 hodin je odstartováno a asi 120 účastníků se dává do pohybu s cílem Vimperk. Můj plán je stejný jako vždy, v noci odběhnout co největší kus cesty ale stoupání chodit abych šetřil síly. Navíc si říkám, že by bylo dobré nebýt na trase úplně sám, ale držet se někoho dalšího, přeci jen více očí více vidí a cesta také rychleji odsýpá.
Start
Hned po startu se skupina rychle trhá, dravci vyráží vpřed tempem, jak kdyby běželi desítku, a chodci zůstávají vzadu. Mě se daří držet se ve skupince asi šesti běžců, tempo mi celkem vyhovuje, cesta vede skutečně těsně podél vody a lehce se houpe. Po chvíli se i tato skupinka trhá a já si vyhlížím dvojici běžící spolu, v níž má jeden závodník na týle červenou ledku a tak se mi jen tak neztratí.
Na devátém kilometru, po 58 minutách běhu, na nás čeká první tajná kontrola organizátorů. Získávám první nálepku do kontrolního listu. Ano nálepku, toto je specifický způsob značení kontrol, žádné barevné fixy ale malé samolepky s písmenky, které se lepí na svá určená místa. Zdržení je minimální, přesto se zformovala opět malá skupinka a společně se vydáváme kolem Dívčího kamene tentokrát po žluté do Holubova. Tady poprvé oceňuji běh ve skupině, a to když se zastavujeme u nádraží před turistickým ukazatelem, na němž visí obálka s dalším písmenkem. Sám jsem itinerář nesledoval a této kontroly bych si cestou nevšiml. Ještě v Holubově jsme se roztrhli a naše skupinka ztratila turistickou značku, jenže spoluběžec s klidem konstatoval, tady to znám, zahneme doprava a budeme opět na ní. Měl pravdu. Po zelené pokračujeme až na parkoviště pod lanovkou, cesta docela slušně stoupá a my přecházíme do chůze. Parkoviště s prvním občerstvením je přesně na 15. km. Docházíme na něj po 1:47 hodině běhu, kdy průměrná rychlost klesla na 8,3 km/h.
Na občerstvovačce je k dispozici voda, cola i čaj, který volím. Horký čaj v kelímku doplňuji studenou vodou, dosypávám cukr a míchám jej slanou tyčinkou dřív, než se stihne rozpustit. K jídlu si beru banán a nějakou sušenku. Parťáci se neplánují zdržet a vyráží na svah, já vycházím hned za nimi.
Kleť
Stoupání na Kleť, 1084m se nebojím, skoro by se dalo říct, že jsem se na něj těšil. Jednak se rád po běhu projdu a také stoupání považuji za svou silnou stránku. Poprvé kompletuji hůlky, které jsem až dosud nesl v rukou složené a vyrážím. Chlapi do toho pěkně šlapou, ač jsem tomu velmi nerad, vzdálenost mezi námi se pomalu zvětšuje. Asi bych se jich dokázal udržet, ale mám své ekonomické tempo a nechci hned na prvním kopci zbytečně ztrácet síly. Kousek před vrcholem slyším klapot hůlek a docházím osamoceného závodníka. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že s ním dojdu téměř až do cíle. U turistického rozcestníku na vrcholu leží na zemi obálka s tajnou kontrolou. Později zjišťuji, že ji mnoho lidí celkem pochopitelně minulo. Scházíme se u ní hned tři, přičemž třetí je nějaký cizinec. Tak a co teď? Rozhoduji se, že se pokusím doběhnout původní dvojici, cesta by měla být orientačně nenáročná, stačí čtyři desítky kilometrů následovat modrou turistickou značku. Rozbíhám se a po několika kilometrech v klesání skutečně dvojici k mému velkému překvapení dobíhám. Postupují nějak pomalu a tak se rozhoduji, že budu pokračovat sám a rychleji. Jenže to by mne nesměla dobíhat dvojice z vrcholu Kletě. Nejen, že mají slušné tempo, ale ještě při něm v klidu konverzují anglicky. A tak se seznamuji se Štěpánem z Prahy a Dánielem z Budapešti. Přidávám se k nim a jsem tomu moc rád. Jednak mají tempo, které bych sám asi neudržel a hlavně Dániel je neuvěřitelně orientačně zdatný a zvládá mít za běhu neustále přehled o tom, jak daleko je to na další křižovatku či kontrolu. Nejednou nás zachránil před přeběhnutím odbočky, až jsem se styděl, že jsme místní, já mám v kapse GPS a on cizinec nám ukazuje, jak se to běhá a orientuje v českých horách. Nic na tom nemění fakt, že následovat značky v noci není zrovna snadné. Až doma u počítače jsem si zjistil, že Dániel Marton je sympatický borec, který má za sebou desítky náročných dálkových závodů. Vůbec je zajímavá vysoká a častá účast Maďarů na českých akcích, poprvé jsem si jich všiml na Šlápotách. A jsou dost dobří.
Zpestření na trati nám připravil Křemžský potok, respektive jeho překonání na 30. kilometru. Překonali jsme ho po úzkém dřevěném hranolu beze ztrát. Prý někteří závodníci nedobrovolně okusili teplotu vody, brr.
Po 400 metrech náhle Dániel uhýbá kolmo do stráně, přes elektrický ohradník se slovy „pojďte za mnou, tady to znám“. Prý byla vloni cesta místy stejná a tato část představuje správný postup po Naučné stezce Brložsko. Když se naučná stezka sejde opět s modrou, tak vycházíme na parkoviště s kontrolou a občerstvením u zbytků kláštera Kuklov. V nohách máme 31.5km v čase 4:16 hodin, což dává průměr 7.4 km/h. Po teplé polévce a doplnění tekutin pokračujeme v cestě po modré značce.
S přibývajícími kilometry nám se Štěpánem začalo být jasné, že Dániel je jiná liga a do cíle se s ním neudržíme. Buď nám uteče, nebo nás jeho strojové tempo zničí. Stanovili jsme si cíl udržet se ho alespoň do svítání, kdy bude navigace snazší. Další zajímavé místo představoval průchod obcí Lhenice. Itinerář ukazoval kontrolu K7 ještě před občerstvením nad obcí označeném jako kontrola K6, jenže žádná kontrola tam nebyla. Logovací list měl označení správně, K7 byla až na rozcestí Frantoly. Po vyběhnutí z občerstvovačky na parkovišti nad obcí na 41,7km jsem protestoval, že jsme špatně, neboť navigace mi ukazovala jinou cestu. My se ale pohybovali správně po modré značce. Zřejmě došlo k přeznačení modré značky, neboť jak mapy.cz tak Garmin mapy skutečně vedou modrou značku větším obloukem.
Nejdramatičtější situace celé akce nastala s přiblížením se k Prachaticím. Původně měla cesta vést přes město, abychom ale nemuseli dupat po dlažbě, tak organizátoři nalezli občerstvovací objekt na okraji města. I tuto trasu jsem měl v navigaci připravenou. A navigace nám tentokrát hodně pomohla. Poprvé jsem kolegy upozornil na nutnost opustit asfalt a pokračovat přes mokrou louku, kde nebyla vidět ani značka ani cesta. To bylo u samoty Starý Bolech. Po chvíli mi navigace nutila zahnout ostře vlevo, ale modrá značka vedla stále přímo. Aby byla situace ještě zajímavější, tak se na kraji lesa vpravo od nás začaly množit světélka čelovek. Byli to závodníci, kteří běželi daleko před námi, ale netrefili odbočku. Dál jsme pokračovali společně po modré, která neodpovídala mapovým podkladům, přes druhou tajnou kontrolu, až k napojení na Naučnou stezku Kolem Prachatic. Podruhé nám navigace pomohla na Krumlovské silnici, když naučná stezka náhle zahnula bez jakékoliv výstrahy do stráně. Cesta byla navíc rozkopaná a přehrazená stavebními zábranami. Posledního navigačního zaškobrtnutí jsme se hromadně dopustili v Lázních sv. Markéty po doběhnutí k rozcestníku s červenou turistickou značkou. Navigace napočítala 56.4km v čase 8:18 hod a průměrné rychlosti 6,8km/h. Začalo svítat a všichni jsme se těšili na občerstvovací stanici, která tu někde měla být. Jenže červená by nás odvedla již pryč z města. Situaci zachránil Dániel, vytáhl propozice s mapkou, a v tu ránu bylo jasné, že se stačí kousek vrátit, opustit značku a nalezneme Vilu Helenu, kde na nás čekala výborná horká polévka. Během našeho půlhodinovém odpočinku v teple se venku úplně rozednělo, a my vyrazili zdolat kopec Libín, 1093 m vysoký.
Libín
Dániel vystartoval do svahu takovým tempem, že jsme ho nebyli schopni následovat a potkali jsme se znovu až v cíli. Dosažení vrcholu Libína oznámila rozhledna. Když jsem ji uviděl, tak říkám Štěpánovi „Pokud by připravoval trasu Olaf, tak bude kontrola na vrcholku“. Naštěstí ji nepřipravoval. V tento moment nás dohání skupinka závodníků a ptá se, kde je kontrola, Olaf by jí prý určitě dal na vrchol. To konstatování mi dost pobavilo.
Skupinka je zdatnější, při sestupu je stíháme, ale pak mizí vpředu. Sice je ještě potkáme ve Volarech, ale v cíli budou o 6 minut dřív než já.
Sobota se probouzí do nádherného prosluněného podzimního dne. Já jsem v euforii, to jsou ty momenty, pro které stojí za to snést trochu námahy a projít se přírodou.
Takto vypadá kontrola v Albrechtovicích.
Modrá vede přes zříceninu hradu Hus, postaveného na ostrohu obtékajícím řekou Blanicí. Toto je snad nejkrásnější část cesty, a jsem moc rád, že ji jdeme ve dne, nejen proto, že se mohu kochat krajinou, ale terén je docela krkolomný na zdolání i ve dne.
Když vyjdeme z údolí na silnici, tak se nám naskytne na západě pohled na dva dominantní kopce. Kterépak to asi budou? To není těžké odpovědět. Po žluté turistické značce docházíme do Volar. Štěpán považuje za cíl už Boubín, že prý zbývající kilometry budou snadné, poběžíme je a tak se nepočítají. Uvidíme. Poučen z Prachatic, vytahuji včas mapku a hledám jak se dostat do hasičárny, kde na nás čeká poslední občerstvení na trati. Hasičárna je na 77,1 km, dosažena za 12:26 hodin průměrnou rychlostí 6.2 km/h.
Do cíle zbývá jen něco přes 20 km, za to nás čekají nejvyšší vrcholy trasy. Hurá na ně! Bavím se myšlenkou, co je asi lepší, dát nejtěžší terén na začátek, kdy je člověk ještě plný síly, nebo až na konec jako zde, kdy se dostaví trocha únavy? Na Boubín se těším, nikdy jsem tu nebyl a pojem Boubínský prales je známý. Pak ale přichází nepříjemné překvapení a velké rozčarování. Co to proboha je? Samý asfalt a štěrk. Takové krásné kopce a zprzněné širokými nově vybudovanými zpevněnými cestami. Až poslední kousek cesty na Velký Bobík, 1364 m vede lesem.
Následují opět kilometry po zpevněných cestách. Ztratíme něco málo nadmořské výšky, ale cesta o to rychleji odsýpá. Kdyby trasu vymýšlel Libor Uher, tak se určitě mezi Bobíkem a Boubínem podíváme pěkně na dno nejbližšího údolí, říkám si. Přece je nějak moc jednoduché spojit dva nejvyšší kopce téměř hřebenovkou. Jsem zvědavý na závěrečné metry ve stoupání, ale když se přibližujeme vrcholu, je stále více zřejmé, že ten je cílem masové turistiky. Cesta je široká a nijak dramaticky nestoupá.
Boubín
Vrchol Boubína s rozhlednou a zároveň nejvyšší bod putování ve výšce 1362 m nad mořem dobýváme v 13:40. Už je naprosto jasné, že náš primární cíl, dojít za světla, bude hravě splněn.
Zbývá závěrečný 11 kilometrový sestup do Vimperku. Sestup začíná širokou dřevěnou konstrukcí chodníku až k asfaltové cestě, z ní se červená turistická cesta stáčí ostře vlevo a proti vrstevnicím. Konečně se tedy rozbíháme. Po chvíli se ale začínám Štěpánovi vzdalovat, má nepříjemný problém a nezbývá mu, než zatnout zuby a ukrajovat ze zbývající vzdálenosti jak jen to půjde.
Cíl
Mě to také neběží tak, jak bych si přál. To je rychleji. Předbíhám skupinky turistů a na ukazatelích si kontroluji vzdálenost do cíle. Tyto poslední kilometry jsou opět ty nejdelší z celé trasy a Vimperk se ne a ne ukázat. Za Pravětínem překonávám malý hřebínek a na konci sestupu konečně ve 2:52 odpoledne vstupuji do Vimperku. To znamená, že mám 8 minut do nádherných 17 hodin celkového času. Za tu dobu uběhnu minimálně kilometr a cíl nemůže být dál, říkám si. Jenže to bych musel přijít optimální cestou a nikoliv tak nešikovně, jak jdu já. Ano, to je další problém, běh se nějak proměnil na chůzi. Korunu tomu všemu nasazuji, když procházím u školy nevšímavě kolem obrovského poutače BLK CÍL na plotě.
Po chvíli se marně dobývám do zamčeného hlavního vchodu školy. Nápad hledat zadní vchod taky nevyšel a tak jsem ten pravý vstup, označený poutačem výše, našel až po 22 minutách od vstupu do města. Časomíra se zastavila za 17:15:13 a tento čas představuje 26. příčku z celkem 96 účastníků, kteří zdárně dokončili trasu. Průměrná rychlost celé 104 km dlouhé trasy činila 6 km/h., pohybu 6.6km/h. Celkové převýšení zprůměruji na 3350m. Je zajímavé, že ze stejného gpx souboru vyhodnotí různé programy tak diametrálně odlišné výsledky. Endomondo 3025m, Garmin BaseCamp 3447m a webový uTrack 3703m.
Společné foto v cíli: Štěpán, Dániel a moje maličnost
Závěr
Stručné shrnutí je jednoduché, dálkový pochod Boubín-Libín-Kleť byl výborně zorganizovaný, vedl krásnou a pro mne dosud neznámou krajinou a perfektně mi sedl. Cestou jsem poznal nové sympatické nadšence do dálkové turistiky a těším se, až se s nimi znovu setkám.
Organizátorům patří velké poděkování. Ačkoliv pořádali teprve 2. ročník, měli akci pěkně zvládnutou, všichni na startu, občerstvovačkách i v cíli byli velmi přátelští a já navíc oceňuji nabídku tekutin. Účastníci si mohli vybrat mezi Coca Colou a Kofolou, podle toho co jim více sedne. Jedinou drobnou výtku bych mohl mít k přesnosti kilometráže, ta se docela rozcházela se skutečností.
Takto vypadal profil trati, zaznamenaný přístrojem Garmin Oregon. Pokud má někdo zájem o gpx soubor. Je k dispozici zde.
A perlička na úplný závěr. Zmiňoval jsem originální značení kontrol nálepkami s písmenky. Písmenka po nalepení vytvořila smysluplný nápis. Dvě chybějící písmenka z nerealizovaných tajných kontrol si jistě každý snadno doplní.
